Řetěz podmíněného vznikání – jedna z možných interpretací

Buddhismus má mnoho různých tváří, stejně jako jakákoli jiná rozvinutá filosofická či náboženská nauka, a mým záměrem je nyní představit čtenáři důležitý aspekt té filosofičtější a psychologičtější (spíše než religiózní) podoby buddhistické nauky, zaměřující se na analýzu utrpení.

Úvod:

„Tak pravil Buddha, Probuzený:

Dlouho jako vy, žáci, i já jsem podléhal opakovaným útrapám koloběhu samsáry, jehož příčinou je nepochopení, neprožití a neproniknutí Čtyř ušlechtilých pravd [Sanskrtsky „arjasatja“; pálijsky „arijasačča“].

Které čtyři to jsou?

Ušlechtilá pravda utrpení (dukkha); [Pálijsky. Sanskrtská forma je „duhkha“. Mimo citace z Nyánatiloky zde používám sanskrtskou podobou termínů.]

Ušlechtilá pravda původu utrpení (dukkha-samudaja);

Ušlechtilá pravda zániku utrpení (dukkha-nirodha);

Ušlechtilá pravda cesty vedoucí k zániku utrpení

(dukkha-nirodha-gámini-patipadá).“(Nyánatiloka, str. 15.)

Když mnich rozjímá o prvních dvou vznešených pravdách, odhaluje nestálost, tedy nepodstatnost věcí a zároveň i nepodstatnost vlastní bytosti. Vidí se nikoli jako zbloudilý mezi věcmi, nýbrž jako někdo, kdo sdílí jejich způsob bytí. Celý vesmír, stejně jako psychomentální činnost, tvoří jeden a týž svět.

Při své analýze Buddha ukázal, že vše, co je na světě, se dá utřídit do pěti kategorií, „souborů“ či „uskupení“ (skandha):

1. Rúpa – Vnější podoba, tělesnost. Soubor „zdání“ či „vnímatelného“ – který zahrnuje i veškerý hmotný svět, smyslové orgány a předměty jejich vnímání.

2. Védaná – pociťování, cítění. Pocity – vyvolané stykem s pěti smyslovými orgány.

3. Sandžňá – vnímání. Též vjemy a pojmy, které z nich vyplývají (tj. jevové poznání).

4. Sanskára – psychické tvořivé síly. Duševní výtvory zahrnující duševní činnost vědomou i nevědomou.

5. Vidžňána – vědomí. Myšlenky a znalosti vyvolané smyslovými schopnostmi a zvláště duchem, který sídlí v srdci a třídí smyslové zkušenosti.

„K příznakům skandh patří zrození, stáří a smrt, trvání, změna. Jsou považovány za bezpodstatné (anátman), nestálé (anitja), prázdné (šúnjatá) a strastné (duhkha).“(Lexikon východní moudrosti, str. 401.) Pouze nirvána je nepodmíněná, „nevytvořená“, a tudíž se vůbec nedá do „uskupení“ zařadit. Primárně jsou skandhy složkami osobnosti, v širším pojetí tato „uskupení“ či „soubory“ povšechně opisují celý hmotný svět a lidský úděl.

Dynamické zřetězení příčin a následků, kterým se řídí koloběh životů a znovuzrození, popisuje formule, známá pod názvem „podmíněné vznikání“. Tato formule zahrnuje dvanáct činitelů („článků“), z nichž první je nevědomost. A projevy vůle vznikají právě z nevědomosti; z nich zase vznikají „duševní výtvory“ (sanskára), které podmiňují psychické a rozumové jevy, a tak dále – až po (znovu)zrození a smrt. (Lexikon východní moudrosti, str. 400-401; Eliade: Dějiny náboženského myšlení, sv.II, str. 91-92.)

Pratítjasamutpáda

Sanskrtský termín pro podmíněné vznikání zní pratítjasamutpáda. „Pratitja“ může znamenat význam, vztah a závislost. „Samutpáda“ pak znamená vznikání. Základní význam tedy je „vznikání v závislosti na podmínkách“.

„Řetěz závislého vznikání tvoří spolu s anátmanovou naukou jádro všech buddhistických škol. Nabytí osvícení (bódhi), uskutečnění buddhovství je závislé na pochopení této poučky.“ (Lexikon východní moudrosti, str. 352.)

Anátman (pál. anattá), ne-já, bezpodstatnost, jeden ze tří znaků všeho bytí (trilakšana – sestává z pomíjivosti (anitja), strádání (duhkha) a neosobnosti (anátman). Anátmanové doktrína tvrdí, že v nitru jednotlivých bytostí se nenachází žádné já (átman) ve smyslu nepomíjivé, věčné a nezávislé substance. (Lexikon východní moudrosti, str. 15 a 482).

Buddha chápal podmíněné vznikání v souvislosti s procesem cyklické existence. Další úrovní podmíněného vznikání je podmíněné vznikání fenoménů v závislosti na jejich částech. Neexistuje fenomén, který by nebyl dělitelný na části a nebyl na nich závislý. Fenomén ve skutečnosti nemá nic, co by bylo možné označit jako podstatu. (Tenzin Gyatso, str. 27.).

Řetěz podmíněného (závislého) vznikání je odvozen od druhé ušlechtilé pravdy o původu utrpení. Je rozvinutím původní myšlenky, že: „Ta žádostivost to je, která způsobuje znovuzrozování. Provázena potěšením a chtíčem, hned tu, hned tam nachází rozkoš; totiž coby smyslová žádostivost, žádostivost po rozvíjení bytí a žádostivost po zničení bytí.“ (Nyánatiloka, str. 30.)

Smyslová žádostivost je touha po požitku z předmětů smyslů. Žádostivost po existenci je touha po neustálém pokračování života nebo po věčnosti. Vztahuje se obzvláště na život ve vyšších světech označených jako jemnohmotné a nehmotné bytí.

Takováto touha je těsně spjata s takzvanou vírou ve věčnost (eternalismus), tedy s klamným názorem, že existuje jakási absolutní věčná entita , která přetrvává nezávisle na našem těle. Žádostivost po nebytí je výsledkem klamné materialistické představy víceméně reálného já, které je smrtí zničeno, aniž by bylo v jakémkoli příčinném vztahu se skutečností před smrtí a s dobou po smrti (nihilismus). (Nyánatiloka, str. 30.)

Nyánatiloka: Slovo Buddhovo, str. 30.

Lpění na životě spojené se strachem ze smrti (tedy devátý článek „řetězu“ – viz dále) zajímavým způsobem komentuje Vladimír Úlehla v knize „Záhada smrti“. Život se obecně bojí mrtvol. Je to pravidlo biologicky snadno pochopitelné. V rozkládajícím se těle vznikají nebezpečné bílkovinné jedy a mezi rozkladnými bakteriemi jsou rovněž některé prudce jedovaté. Proto se život obecně naučil vyhýbat se mrtvému a jen některé typy života se specializovaly na mrchožroutství. Nejrozšířenější poměr živého k mrtvému je odpor. „Život zamítá mrtvé, nechce s ním mít nic společného, bojí se ho.

A strach před smrtí zřejmě s tímto strachem před mrtvým souvisí. V prvním přiblížení můžeme strach před svou vlastní smrtí považovat za strach před mrtvým člověkem cizím, promítnutý v představě do našeho těla. My, já mám se stát takovou mrtvolou, před kterou kde kdo pocítí bázeň? Bojím se tedy děje, kterým se tento stav způsobí, bojím se smrti.“ (Úlehla, str. 53-54; cit. str. 54.)

Je to přirozeně poněkud zjednodušené vysvětlení strachu ze smrti (autor to nepopírá), ale nepochybně oprávněné – zvláště v souvislosti s uvážením nečistého (asubha-paččavekkhaná), metodou, která je součástí pravé všímavosti (sedmý člen Ušlechtilé osmičlenné stezky). Motivací této meditace je nelpění, pěstování vědomí pomíjivosti a vyrovnání se s tímto článkem trojího znaku (trilakšana). (Lze také připomenout, že většina náboženství pokládá kontakt s mrtvým za rituálně znečišťující.)

„A dále ještě, stejně jako by žák mohl vidět na pohřebišti odložené tělo, mrtvé jeden den, dva nebo tři dny, napuchlé, s mrtvolnými modrými skvrnami a rozkládající se, zaměří se na [své] tělo: ‚Věru, i toto [mé] tělo podléhá takovému zákonu, a takovému dění neunikne.'“(Nyánatiloka, str. 76.)

Z hlediska Buddhovy nauky je myšlenka věčného života bez utrpení absurdní, protože Buddha logicky chápal život jako jev podmíněný protiklady. Mluví sice převážně o utrpení, ale nepopírá existenci štěstí, radosti. Ale jedno nemůže být bez druhého, protože nic nemůže existovat bez svého protikladu.

Protože štěstí a utrpení jsou nerozlučně svázány, není možné dosáhnout zrušení utrpení dosažením „absolutní věčné“ radosti; samotná touha po štěstí je jedním ze zdrojů utrpení. Jediná možnost jak se utrpení zbavit je přetrhnout svazující řetěz podmíněného vznikání všech jevů.

Základní interpretace podmíněného vznikání

Řetěz závislého vznikání (pratítjasamutpáda, pálijsky patičča-samuppáda) sestává z těchto dvanácti článků:

1. nevědomost (avidjá), nevědění, neznalost pravé pravdy

2. karmické formace, tvořivé síly, konativní složky (samskárá)

3. vědomí, uvědomování (vidžňánam), jádro jednotlivé bytosti

4. mysl a tělo, psychofyzický komplex (náma-rúpa), duchovně-tělesná podstata bytosti

5. šest základen (šadájatanam), šestero oblastí vnímání a pojímání

6. smyslový kontakt , dotyk, styk (sparša) s objekty, které umožňují citovou reakci

7. cítění (vedaná), příjemné a nepříjemné pocity

8. žádost, žízeň (tršná) v jejích třech formách

9. lpění (upádána) na životním procesu, chronická „žízeň“, která se stala zvyklostí

10. nastávání, proces dění, vznikání (bhava), kammicky podmíněný předpoklad nové existence

11. (znovu)zrození (džáti)

12. stárnutí a smrt (džarámaranam), se svými průvodními jevy, nářkem, utrpením, zármutkem a zoufalstvím. (Nyánatiloka, str. 59; Werner, str. 75; Fišer, str. 71.)

Velmi často je též řetěz uváděn pozpátku: stárnutí a umírání je odvislé od zrození, zrození od vznikání atd.

Řetěz je třeba chápat jako spirálu, nikoli jako kružnici, protože v novém životě se projevují činy životů minulých.

Pratítjasamutpáda, neboli závislé vznikání, je nauka o podmíněnosti všech tělesných a mentálních jevů, nauka, která společně s naukou ne-já (anattá, nauka o neexistenci já, duše, trvalé osobnosti) tvoří nevyhnutelnou podmínku pro skutečné pochopení a uskutečnění Buddhova učení. Tato nauka ukazuje, že různé tělesné a mentální životní procesy, konvenčně nazývané osobnost, člověk, živočich atd., nejsou pouze hrou slepé náhody, ale jsou výsledkem jistých příčin a podmínek. Především ale pratítjasamutpáda vysvětluje, jak je vznikání, znovuzrození a utrpení závislé na podmínkách; v druhé části pak ukazuje jak odstraněním těchto podmínek veškeré utrpení nutně zmizí. Pratítjasamutpáda tedy slouží k osvětlení druhé a třetí Ušlechtilé pravdy, a to tím, že je vysvětluje od jejich samých základů a dává jim pevnou filosofickou normu. (Nyánatiloka, str. 59.)

Obvyklé je dělení řetězce na tři části, přičemž první část – 1. a 2. člen se vztahují k existenci minulé, 3. až 10. k současné a poslední dva k budoucí.

Nepřetržitost samsárového putování je v raném buddhistickém myšlení zdůvodněna inherentní zákonitostí dění, která je někdy v moderních pojednáních interpretována jako kauzalita. Je však správnější pokládat kauzalitu jen za jednu z mnoha podmínek kontinuity samsárového dění, z nichž ty nejzákladnější popisuje právě pratítjasamutpáda. Tento řetěz však není nějakou abstraktní teorií podmíněnosti dění, jako by šlo o jakýsi vesmírný neosobní proces, nýbrž je popisem individuálních prožitků vlastního jevového bytí v interakci s jevy vesmírného procesu, který je touto interakcí spoluutvářen za spoluúčasti mnoha bytostí.

Řetěz podmíněného vznikání má dvanáct článků. Ačkoliv jsou tyto články obvykle vykládány ve smyslu časové posloupnosti, je nutno mít na paměti, že tu nejde jen o jednoduchý sled příčin a následků, v němž příčina poté, co dá vznik následku, zanikne, nýbrž o trvale a průběžně působící podmínky, vázané k sobě vzájemnou závislostí, které dohromady umožňují a podmiňují samsárový osobnostní proces v průběhu znovuzrozování. (Werner, str. 75.)

Protože prvním článkem je nevědomost a posledním stárnutí a smrt, mohlo by se zdát, že je tady začátek a konec, ale ve skutečnosti působí jeho prvky současně v různých rovinách a to tak dlouho, dokud existuje jejich společný kořen – nevědomost. (Tenzin Gyatso, str. 33.)

Kolo cyklické existence (stručná intepretace obrázku)

pratitja.gif


Tato kresba má šest oddělení, zobrazujících různé stupně (roviny) bytí. Vnitřní kruh ukazuje, že tyto úrovně závisejí na karmě, tedy na činech. Levá strana vnitřního kruhu popisuje činy pozitivní, pravá negativní.

Zdrojem utrpení je karma, která vyrůstá z touhy, nenávisti a nevědomosti. To zobrazují zvířata v nejvnitřnějším kruhu – prase je symbolem nevědomosti, had nenávisti a kohout touhy. V jiné – správnější – verzi této kresby vycházejí kohout a had z tlamy prasete a zakusují se do jeho ocasu.

Kresba tedy ukazuje, jak tyto tři emoce dávají vzniknout různým úrovním utrpení v cyklickém bytí. Jaký je řád příčiny a následku vznikání tohoto utrpení ukazuje vnější kruh, symbolizující dvanáct článků řetězu podmíněného vznikání. (Tenzin Gyatso, str. 28.)

Kolo drží bůh smrti – Jama. Je pochopitelné, že strastiplný svět stáří, nemoci a smrti se nachází ve spárech démona smrti. (Jung, str. 76.)

„Žádný Brahma a žádný bůh není tvůrcem

tohoto koloběhu života a smrti,

jen prázdné jevy tu pokračují,

závislé na hromadění podmínek.“

(Nyánatiloka, str. 56.)

Dvanáct obrázků na vnějším okraji symbolizuje jednotlivé články „řetězu“. Cyklus začíná slepcem s holí (nahoře, u hlavy démona Jamy), symbolizujícím nevědomost, nevědění, neznalost pravé nauky. Existuje mnoho různých interpretací nevědomosti, všem je neznalost skutečného stavu věcí společným základem.

Konativní složky či karmické formace symbolizuje obrázek hrnčíře. Ten formuje hlínu v nový objekt. Výsledný efekt závisí na předchozích – dobrých či špatných činech, kterých je následkem.

Obrázkem, který charakterizuje třetí článek řetězu, vědomí, je opice, snad proto, že patří k velmi chytrým a aktivním zvířatům. Podle Prasangiky je vědomí jakousi spojnicí mezi činem a jeho následkem. Je dočasnou bází iluzorního Já.

Jméno a forma, mysl a tělo, jsou symbolizovány obrázkem lidí ve člunu, kde člun představuje formu a lidé myšlenkové komplexy.

Šest základen, šestero oblastí vnímání a pojímání, znázorňuje prázdný dům, neboť tyto základny jsou vnitřními, dosud nezasaženými, zdroji vědomí.

Díky nim následuje smyslový kontakt, dotyk, styk s objekty. Dotek je okamžik, kdy se spojí objekty, smyslové schopnosti a vědomí. Dotek je faktor, který dělí objekty jako příjemné, nepříjemné (bolestivé) a neutrální. Vzhledem ke kontaktu s objektem a jeho posuzováním je jako symbol zvolen polibek (dalajlámův eufemismus!). Kontakt je setkáním, obdobím, kdy se setkává objekt, smyslové vnímání a vědomí, posuzující daný objekt.

Sedmým článkem je cítění, zakoušení příjemných, nepříjemných či neutrálních pocitů. To symbolizuje obrázek muže s šípem v oku. Oko je velmi citlivé; i nepatrná bolest v něm se brzy stává nesnesitelnou. Podobně nezáleží na tom, jaký druh cítění zakouší naše mysl, ať už příjemné nebo nepříjemné, reagujeme velmi silně, pozitivně či negativně, nemůžeme zůstat klidní, city nás ovládají.

Následuje žádost, žízeň, spolu s devátým článkem (lpění) je formou touhy. Je první, slabší fází touhy. Znázorňuje je muž pijící pivo. Žádost zvyšuje touhu, bez skutečného, trvalého uspokojení.

Tato žádost se nakonec stává chronickou – tedy závislostí – devátým článkem řetězu, jímž je lpění na životním procesu, chronická „žízeň“, která se stala zvyklostí. Je symbolizováno opicí, která trhá ovoce, objekt touhy (lpění může být i negativní – tedy vyhýbání se nepříjemnému).

Lpění aktivuje karmickou potenci ustanovenou ve vědomí činem, karmicky podmíněný předpoklad nové existence, tedy nastávání, proces dění, vznikání. Na obrázku to představuje těhotná žena. Nastávání se nemusí týkat pouze příštího života, ale jakéhokoli karmického následku.

Jedenáctým článkem je vznikání či (znovu)zrození, znázorněné obrázkem rodící ženy. Jde o okamžik změny od potenciálního k aktuálnímu.

Vše, co vzniká, musí potkat stárnutí a smrt. Postupný rozklad končící smrtí. A mezitím nářek, utrpení, zármutek a zoufalství. (Tenzin Gyatso, 28-32.)

Závěr

A pak, trvá-li nevědomost, následuje další cyklus. Avšak „úplným vyhasnutím a zánikem nevědomosti zanikají kammické [sanskrtsky „karmické] formace. – Zánikem kammických formací zaniká vědomí. – Zánikem vědomí zaniká mysl a tělo. – Zánikem mysli a těla zaniká šest smyslových základen. – Zánikem šesti smyslových základen zaniká smyslový kontakt. – Zánikem smyslového kontaktu zaniká cítění. – Zánikem cítění zaniká žádost. – Zánikem žádosti zaniká lpění. – Zánikem lpění zaniká nastávání. – Zánikem tohoto nastávání zaniká znovuzrození. – Zánikem znovuzrození zaniká stárnutí a smrt, strast, nářek, bolest, žal a zoufalství. Tak zaniká veškeré utrpení. Toto je nazýváno Ušlechtilá pravda zániku utrpení.“ (Nyánatiloka, str. 56-57.)

Svou práci zakončím zajímavou paralelou k buddhistické formulaci podmíněného vznikání, kterou jsem našel u jednoho z nejvýznamnějších křesťanských církevních otců – Augustina:

„Po tom [oddat se Bohu samému] vzdychal jsem také já, spoutaný ne cizími okovy, nýbrž svou železnou vůlí. Mou vůli měl ve své moci nepřítel a ukoval z ní řetěz, kterým mne spoutal. Z převrácené vůle totiž povstává náruživost; slouží-li se náruživosti, povstává zvyk neodporuje-li se zvyku, stává se nutností.“ (Augustinus, VIII:5)

Literatura

AUGUSTINUS, Aurelius. Vyznání, Praha, 1990.

ELIADE, Mircea. Dějiny náboženského myšlení II, Praha, 1996.

FIŠER, Zbyněk. Buddha, Praha, 1968.

JUNG, C. G.. Mandaly – obrazy z nevědomí, Brno, 1998.

Lexikon východní moudrosti, Olomouc & Praha, 1996.

NYÁNATILOKA. Slovo Buddhovo, Praha, 1993.

TENZIN GYATSO (XIV. Dalajláma). Dependent Arising (fotokopie bez bibliografických údajů zapůjčená dr. Bělkou).

ÚLEHLA, Vladimír. Záhada smrti, Praha, 1945

WERNER, Karel. Náboženství jižní a východní Asie, Brno, 1995

(Pozn.: Tento můj esej je starší text, napsal jsem jej v druhé polovině 90. let v rámci studia religionistiky, a nepracuje se v něm tudíž s novější literaturou, přesto si myslím, že si uchoval svou hodnotu i nyní.)

Reklamy

komentářů 5

Filed under Filosofie a religionistika

5 responses to “Řetěz podmíněného vznikání – jedna z možných interpretací

  1. Magdalena

    Nirvána a spása jsou tytéž stavy. Je nutná Boží milost k pochopení a uvědomění si svých špatných skutků, ale je zase nutná naše spolupráce k odstraňování našich špatných příčin utrpení. To jsou styčné body buddhismu a křesťanství. Kristus, Buddha i Muhammad zvěstovali Boží vůli – Láska, Víra, Naděje, Cesta, Pravda, Život, Nenásilí, Soucit. Všechno je to v jednou Duchu. Největší pranice jsou mezi věřícími různých vyznání. Bůh je jeden, oni jsou posly a lidé jsou součástí celého tohoto systému. Jen si to musí uvědomit a podle toho jednat. Je to ten největší po-klad.

  2. Michaela Barvíková

    Lexikon východní moudrostiDobrý den,už dlouho se snažím sehnat knihu LEXIKON VÝCHODNÍ MOUDROSTI, ale marně. Nemohli by jste mi poradit kde by se dala koupit? Děkuji

  3. Tak to vážně nemám tušení. Antikvariáty, internet… Já jej koupil už před deseti lety…

  4. Daniel

    nesmyslyMeleš páté přes deváte a mícháš rozdílně věci dohromady… Vůbec nic nevíě

  5. @Daniel: Uvítám jakoukoli konstruktivní kritiku a upozornění na chyby – konec konců je to text napsaný v době, kdy materiálů k buddhismu byla sotva desetina oproti současnému stavu. Nicméně takovýto výkřik do tmy vyznívá fakt trapně.