Zamyšlení nad fenoménem deprese

Tuto úvahu jsem napsal v roce 2003 jako epilog ke sbírce povídek, jež měla být, leč nebyla, vydána. Přestože se v mém životě mnohé od té doby změnilo, uznal jsem tento text (který jsem pro účely publikování na tomto blogu poněkud upravil) za stále platný. Snad Vám pomůže porozumět… Nyní bych doplnil, že deprese je také příležitost. Příležitost k cestě do vlastních hlubin a výzva k veliké práci formou ztišení a kontemplace. Je-li jí porozuměno, stává se Temnou nocí duše, v níž tiše a neznatelně promluvá Bůh (ať si jej představujeme jakkoli) do našich duší a v skrytu a tichosti je mění. Z prokletí se tak může stát dar… Ale o tom třeba někdy příště, nyní se vraťme k textu z roku 2003…


Kontemplace nad depresí

motto:

Rozdíl mezi lemplovstvím a depresí je velký, jen výsledek je stejný, proto to lidi mate.“

MUDr. Květoslava Vrbová

Podělit se s druhými o vnitřní svět je vždy nesnadné, dokonce i pro spisovatele. Zvláště, pokud se tento svět významně liší od prožívání většiny lidí. Přesto jsem se o to pokusil. Jednotlivé střípky mozaiky, kterou má tvorba utváří, vznikaly v různých obdobích, ale mnohé (či spíše většina z nich) zachycují ten podivný pološerý stav duše, jemuž se říká deprese. Nemohu si činit nárok na prvenství, ani na dokonalost (nejbravurnějším ztvárněním problematiky deprese je bezpochyby Styronova kniha „Darkness Visible“), ale snad přeci jen se hranolem mého vnímání světa občas zviditelnilo několik dalších zákoutí temnoty. Dá se říci, že většina mé dosavadní nekomerční tvorby je prodchnuta snahou podělit se o svou zkušenost, přiblížit tu beztvarou noční můru lidem, kteří ji nezakusili. Především své matce. V tomto ohledu jsem selhal. Deprese není lenost, lemplovství, image či záminka. Deprese není ani smutek a dokonce ani žal, neboť ty pramení z nějaké konkrétní příčiny. Blíže má k úzkosti, někdy se s ní prolíná. Deprese je především nemoc, hluboký spánek duše plný přízraků, míhajících se na samém okraji zorného pole. Před třemi dny jsem dvě hodiny intenzivně přemýšlel o sebevraždě. Když tento akutní stav přešel, nechápal jsem, proč jsem se vlastně chtěl zabít. To je deprese. Noční můra, která, je-li sněna, zdá se být od nepaměti a navěky, pomine-li, je velmi obtížné se na ni upamatovat. Moje diagnóza je deprese periodická, rekurentní, tedy navracející se. Poprvé se objevila, když mi bylo kolem dvaceti let, přicházela a odeznívala a každý její návrat byl delší, zoufalejší a zhoubnější. Její poslední návrat, prohloubený umíráním maminky, mne sužuje dosud. To ovšem neznamená, že by s sebou nesla neměnný stav mysli. I v depresivních periodách prožívám krátká období aktivity, které jsem povětšinou využíval k hektické tvorbě.

Nedávno mne napadl způsob, jak si může každý vyzkoušet, co to znamená žít s depresí. Stačí k tomu jen batoh a písek. Nasypte si do batohu tolik písku, kolik unesete. Ten batoh položte vedle postele a když pak ráno vstanete, hodíte si ten batoh na záda. Aniž byste jej sundali, věnujte se svým každodenním činnostem, těm prostým věcem, jako je úklid, péče o sebe, nakupování… Příšery, které plodí spánek rozumu, však mohou být i užitečné. Mnozí lidé žijí v iluzi, ve snu, ale pokud je to krásný sen, proč by se z něj chtěli probudit? Myslím, že je přeci jen plodnější snažit se probudit z noční můry, než si hovět v příjemném snění.

Reklamy

komentářů 14

Filed under Deprese a spol.

14 responses to “Zamyšlení nad fenoménem deprese

  1. Zvláštní je, že zlomená končetina je pro lidi mnohem lépe omluvitelná, než zlomenina psychiky depresí. Přitom deprese je běžnější, než si spousta lidí uvědomuje. Ovšem lidově je za depresi označována změna nálady, což pravá deprese není. Ono já nevím, mně to připadá, jako by takové věci byly tabu. Přiznat se k tomu, že chodím na psychiatrii je pomalu v očích „normálních“ na to, aby se chodilo kolem člověka po špičkách a vůbec se mu v ničem neodporovalo, protože je to blázen. Za zlomenou nohu se nikdo nestydí, s tou jde k doktorovi každý, ale s depresí jde k doktorovi jen asi čtvrtina postižených a to i kvůli tomu, že by mohli být považovány za nesvéprávné. Často pak takové situace končí tragicky.Přesto chápu člověka, který se snaží jít i přes odpor nemoci dopředu a touží svou nemoc zvládnout sám. Častokrát to jde, mnohem častěji to nejde. Zatímco za zlomenou nohu se nikdo nedívá na člověka skrz prsty, protože je to „objektivní důvod“, tak deprese… Smutný je přeci občas každý, každý má někdy strach. Zde platí úsloví, že sytý hladovému nevěří. Kdo si nedokáže představit zpomalenou psychiku, těžko uvěří tomu, že to není jenom změna nálady. Není to vidět, je to simulant. O důvod víc nechodit k doktorovi a vůbec… Skryté nemoci působí jako symbolika pro obě strany, bohužel však pro každou stranu jinak.A ten, kdo dokáže zpracovat svou nemoc – jakoukoli nemoc – jako symbol a vzít si z ní její sdělení, ten vyhrál první cenu v tombole života. A v první řadě vyhrál své vlastní hlubší pochopení života tak, jak zdravý člověk nikdy nepochopí, protože za sebou nemá tu zkušenost dna a setkání s vlastní hranicí…

  2. 2 Lucy:Ano, je to tak… Ale stále věřím, že lze fenomén deprese alespoň přiblížit někomu, kdo jej nezažil. Chce to ovšem velkou vytrvalost. Malého vítězství jsem dosáhl, když můj normální bratr uznal, že „mi asi přeci jen něco je…“ 😉 Velmi si vážím lidí, kteří o depresi otevřeně hovoří, jako je třeba Styron nebo u nás Marek Vašut. Myslím, že tak lze postupně měnit povědomí lidí. Tento článeček je mým skromným příspěvkem k tomuto úsilí…Nemoc jako symbol – to platí vždy a u nemocí duševních dvojnásob. Je to forma zasvěcení. Ale o tom třeba někdy příště…

  3. Moje deprese byla, jak píšeš, „Příležitost k cestě do vlastních hlubin a výzva k veliké práci formou ztišení a kontemplace“. Navenek jsem neměla žádnou energii, nemohla jsem pracovat, ani chodit mezi lidi, ani číst, ani jíst – energie jakoby byla obrácená dovnitř. Hrozně nepříjemným způsobem. Peklo. Peklo různých druhů, a to zároveň. (A medikace mi neúčinkovala, naopak přihoršila, ale to jsem neuměla rozpoznat.)Depresi (a hrůzné symptomy, k nimž byla přibalena jako „bonus“) jsem tajila. Máma doteď neví nic, protože ona měla v té době taky všeho nad hlavu, a protože patří mezi lidi, kteří by nepochopili. Například když běžel pořad, v němž M.Vašut mluvil o depresi a sebevraždě, ona řekla „Tak to moc v depresi nebyl, když si ještě před sebevraždou zvládnul dát do pořádku svoje věci…“ Netušila, že každý den bojuju se strachem, že zítra se zabiju, že už nebudu mít vůli to neudělat, protože představa smrti je v té situaci proti hrůzám deprese nádherný ráj. To vykládejte matce… No hrůza, v depresi je všechno naruby, člověk je naruby, obrácen dovnitř, do sebe, do podsvětí (viz James Hillman…); navenek nic, jen únava, izolace, neschopnost cokoli dělat, člověk se taktak drží roztřeseně a vyděšeně na nohou. V depresi jsem ani pořádně neviděla svět kolem sebe. Jen dovnitř, kde se všechno temné mele v kruzích, řetězových depresivních myšlenkách a smrtelných mlýnech.PS: ani teď se nemůžu odhodlat tohle napsat na svoje stránky – musím to trousit u Kojota a jinde…

  4. Když už to sem mastím… můj přítel byl taky z lidí, co nechápou, nevěří, ale snaží se přizpůsobit a financují život nemohoucího depresanta. A já zase z lidí, co se nesvěřují nikomu a s ničím. (A to naštěstí deprese změnila, pomalu o sobě můžu mluvit.) Tušila jsem, že nemám svolit ke svatbě v době deprese. Taková rozhodnutí radši nedělat. Ale pod deseti letech vztahu a několikaletém oddalování svatby z mé strany jsem přivolila. A teď už jsem rozvedená. Připadá mi, že lidi, co nechápou depresi, jsou titíž, co nemohou úplně respektovat svobodu druhého, sami se tím vlastně trápí a umí žít jen ve vyježděných, konvenčních a tradičních kolejích. A to já nejsem.

  5. 2 Liška:Myslím, že je opravdu obtížné porozumět depresi pro člověka, který ji nezažil. Chce to obrovskou empatii. Jednu dobu jsem pracoval s duševně nemocnými a opravdu jsem se snažil porozumět vnitřní realitě schizofrenika. Přestože si myslím, že na tom nejsem s empatií špatně, nikdy se mi to docela nepodařilo. Sám jsem měll velké problémy s mámou, když jsem se jí snažil přiblížit své stavy a de facto jsem volal o pomoc a mluvil o psychiatrii. Standardní odpovědí bylo: „U nás v rodině nikdo nebyl žádnej blázen, ani ty nejsi. Musíš se jen víc snažit.“ Hodně to bolelo, zvláště když používala slovo „lempl“ (stále ve mně vyvolává toto slovo děsné pocity). Ale když umírala na rakovinu, přiblížil jsem jí depresi jako „rakovinu duše“. Až tehdy tomu porozuměla. Ten rozhovor proběhl pár dnů před její smrtí a myslím, že nám oběma velmi pomohl…

  6. 2 Liška:…a moc si vážím toho, že jsi sem přispěla a děkuji Ti za Tvou otevřenost.

  7. Některým schizofrenikům snad trochu rozumět můžu – jejich obrovské nejistotě, obsesím, že mají hlasy, co jim nadávají, paranoidním představám. Ale většinou moc ne; do hloubky vůbec ne, jen obecně, konkrétním věcem ne (třeba proč zrovna ten a ten hlas říká to a to). Jsem s nimi denně v kontaktu na pracovišti, mluvíme spolu, máme se rádi, občas spolu něco děláme nebo jentak zpíváme; ovšem nejsem odborník, nejsem terapeut. Jen jsem mezi psychotiky a mezi terapeuty, na pracovních poradách i některých supervizích. Chápat na základě své zkušenosti můžu depresi, úzkost a i neschopnost jezdit metrem nebo MHD (a to se u některých objevuje).

  8. 2 Liška:K problematice schizofrenie mi byla doporučena kniha Evy Syřišťové „Imaginární svět“. Právě přerovnávám knihy a dostala se mi do rukou. Ještě jsem ji ale nečetl…

  9. mikeš

    Deprese a všechny duševní choroby vznikají, když je rozpor mezi tím, co člověk cítí a prožívá uvnitř a mezi tím co hraje / jakou má masku / před okolím. Stojí to moc energie. Nejvíce se to projevuje v rodinných konstelacích. Jestli člověk uspěje v tomto sociálním porodu, má vyhráno, je sám sebou, i když má chyby a rodiče nebo jiní to odsuzují. Teoreticky je to jednoduché, praxe je složitější.

  10. therion

    Kdo neokusil nekolik tydnu ve spolecnosti deprese , nezkusil zivot. Vetsinou zastihne cloveka nepripraveneho a nepta se po duvodech. Nemam ji za to rad. Jednou z moznosti je jeji pritomnost prijmout jako integralni soucast a nepokouset se vec zmenit vuli. Ma ve zvyku prijit neohlasena a tak i odejit. Jednou ve stavu zvazovani „konecneho reseni“ jsem si v jinak presaturovane a excitovane mysli vsiml zajimave myslenky: uvedomeni si absolutni vlady nad sebou samym. Je to vlastne jediny okamzik, kdy ma clovek svuj osud opravdu a jen ve svych rukou. Cloveka to popostrci ku realite. Je to brime o kterem vetsina lidi nema ni zbla predstavy a nevnimaji, ze clovek to ma v zivote tezsi nez se z jejich pohledu jevi. Avsak jsem si uz drive uvedomil ze, „deprese neni slabost a neni to prokleti“ je to dar poznani, ktery se vsak neocenuje lehce.

  11. 2 Therion: Díky za příspěvek. Zvláště pak za tuto větu: „Je to vlastne jediny okamzik, kdy ma clovek svuj osud opravdu a jen ve svych rukou. Cloveka to popostrci ku realite.“ – Přesněji bych to vyjádřit nedokázal a určitě se k tomuto tématu ještě vrátím a Tvou myšlenku ocituji.

  12. ROMAN

    DepreseDěkuji vám všem za tyto příspěvky,sám se zrovna ztotožňuji s pravdivým obsahem těchto slov.Dnes jsem měl velké deprese kolem oběda a už jsem myslel,že ani nedožiju večera.Prosím tedy o radu jak se těchto opravdu zlých(bojím se to nazvat pravým jménem)stvů zbavit-jestli léky,doktoři,nebo odpočinek??Děkuji s velkým pochopením…….

  13. 2 ROMAN: Viz třeba tento článek:http://kojot.name…evni-nemoci.phpZrovna teď je mi samotnému dost těžko a nemám sílu řešit to individuálně…

  14. SNoui

    James HillmanMyslím, že k tomuto tématu je skvěle hodí kniha Jamese Hillmana – Duše a sebevražda, četla jsem ji a je skvělá 🙂 Určitě stojí za zkoušku.