Monthly Archives: Únor 2007

Řeč duše pro mírně pokročilé (zamyšlení nad knihou Sny a podsvětí)

Když jsem psal recenzi na Baraschovy "Léčivé sny" , uvědomil jsem si, že není od věci napsat také něco pro ty z vás, kdo už mají ty úplně první krůčky za sebou a chtějí hlouběji porozumět tajemnému a opomíjenému světu duše-psyché, tedy té části duše, jež bývá, zvláště díky nastavení naší euroamerické kultury, povětšinou zcela přezářena „naleštěným" egem.

Důležitá spojitost: naše civilizace nás již od mateřské školy až po postgraduál (plus všechny možné i nemožné kursy, školení, knihy typu „Jak získávat přátele a působit na lidi" a tak dále…) více či méně kvalitně připravuje na život. Což by bylo celkem v pořádku, kdyby nás stejnou měrou připravovala i na smrt. Ta však zůstává opomíjená, odsouvaná a když přijde ve své ultimativní podobě, naprostá většina lidí je zcela nepřipravená, vyděšená a zmatená. Popření je ostatně obvykle první reakce člověka, jemuž je sděleno, že jeho nemoc je nevyléčitelná a spěje k nevyhnutelnému konci. To všechno by mohlo (a mělo) být úplně jinak. Existují kultury, jež zachovávají rovnováhu mezi přípravou na život a přípravou na smrt, mezi řečí duše-ega a řečí duše-psyché. Smrt totiž není pouze ten nevyhnutelný okamžik na konci našeho tělesného bytí, smrt je (znalci tarotu patrně přisvědčí) nedílnou součástí nás samotných a můžeme ji, jako iniciaci, prodělat vícekrát, než jen na konci života. Co v sobě skrývá ta část naší duše, která není egem? Předně: nic „praktického". Od toho je tu ego (nebo – v případě duchovně pokročilých – to, co Castaneda označuje pojmem ovládaná pošetilost).

Celý příspěvek

Reklamy

komentářů 7

Filed under Recenze

Řeč duše pro začátečníky (Barasch: Léčivé sny)

Mnozí lidé opomíjejí sny jako jakési "zplodiny" svého mozku a odmítají jim věnovat vážnější pozornost. Takové lehkomyslnosti by se ale lidé, zvláště pokud se zaobírají věcmi magickými, dopouštět neměli, neboť jde o informační kanál, kterým se k nám dostávají mnohé důležité zprávy o stavu duše, těla a v některých případech i světa. Problém ale nastává ve chvíli, kdy už jste připraveni se sny pracovat, vedete si snový deník, ale se svými sny si nevíte rady. Pomineme-li takzvané snáře, které se hodí tak akorát k otloukání o hlavy důvěřivců, kteří si je zakoupili, není snadné najít vhodnou literaturu pro začátek. Ne snad, že by se kvalitní literatury nedostávalo, ale lidem bez (hlubinně) psychologické průpravy je často nesrozumitelná.

Celý příspěvek

komentáře 2

Filed under Recenze

Neformální životopis

Jmenuji se Jaroslav Polák a narodil jsem se v Brně v poledne 5. března roku 1975.

V raném dětství, do svých pěti let, jsem natolik nedokázal pochopit nespravedlnost, že jsem při setkání s ní dostával hysterické záchvaty. Opakovaně se mi zdávaly sny o Vánocích, v nichž se objevovala kouzelná skleněná koule. Později se tato koule rozbila a tak už zůstala. Kromě pokaženého a tím nevlídného, leč stále se opakujícího vánočního snu, se objevil sen o probuzení se do přízračného a děsivého žlutého světla, jež jsem mnohem později (ač zdaleka ne v jeho původní obludnosti) vídával v bytech hodně starých lidí. Také jsem začal ve snech bloumat kroutícími se tunely pod Brnem a hledat cestu do magické jeskyně, do níž – dle legendy – měly ústit. Potkával jsem tam těžko popsatelné indiferentní bytosti. Přestože i v těchto tunelech panovalo žluté světlo, necítil jsem se v nich špatně. Cestu do jeskyně jsem nicméně nikdy nenašel.

Myslím, že právě události předškolního věku významně ovlivnily další směřování mého života a snad právě proto jsem měl potřebu se o nich zde zmínit.

Celý příspěvek

komentářů 25

Filed under Co život dal... a vzal.

Pohádka O opilci a čertu

V jednom městě žil opilec. Kdysi to býval bohatý muž, nyní ale už propil všechen svůj majetek, který zdědil po otci, a byl na mizině.
Jednou tak seděl ve své podkrovní komůrce na staré rozvrzané židli u zaprášeného stolu – byl by zpeněžil i židli a stůl, kdyby je někdo chtěl – a potřeboval se napít. Nebylo ale už nic, co by prodal. Ze zoufalství tedy zvolal: „Čerte, duši ti upíšu za láhev kořalky!"
Chvíli se nic nedělo, ale pak se před opilcem zjevila průsvitná postava s rohy. Vypadala, jako by byla stvořená z kouře. Muž věděl, že je to čert, i když si myslel, že čerti vypadají jinak.
„Tvou duši už dávno máme, opilče," řekl čert. „Ale prodám ti láhev rumu za tvoji pravou nohu."
Opilci se příliš nechtělo přijít o nohu, ale žízeň zvítězila. Koneckonců – vždyť u pití většinou sedí, bez nohy se přeci obejde. Souhlasil tedy…

Celý příspěvek

komentáře 3

Filed under Povídky a příběhy

Z kojotího doupěte I.

Rád na schodišti vdechuji tu vůni klidu, pořádku, čistoty, slušnosti a mírnosti, který mě i přes mou nenávist k měšťáctví nějak dojímá, a rád pak překročím práh svého pokoje, kde to všechno ustane, kde se mezi hromadami knih povalují zbytky doutníků a láhve od vína, kde je všechno v nepořádku, neútulné a zanedbané a kde všecko, knihy, rukopisy, myšlenky, je poznamenáno a prosyceno strádáním osamělců, problematikou lidství, touhou dát lidskému životu, který znesmyslněl, nový smysl." Hermann Hesse: Stepní vlk

Když se tak rozhlížím po svém bytě, po těch šedočerných šmouhách v rozích místností, a nejen tam, dívám se na prasátko, které jsem už před týdnem, coby memento, nakreslil na asi osm let neumyté okno… říkám si, je to krásné mít doma pořádek. Tedy, musí to být krásné. Bylo to krásné. Mlhavá vzpomínka na dětství a méně mlhavá vzpomínka na Stepního vlka Hermanna Hesse, jehož nyní po pěti letech opět čtu...

Celý příspěvek

komentářů 11

Filed under Co život dal... a vzal.

Kojotova magická přísaha

Kojot je vědomí, jehož bytostným údělem je neposlušnost. Na rozdíl od Psa.
Psi rozumu mohou člověka uštvat.
Kojoti rozumu jej můžou štvát, ale k uštvání nemají dost trpělivosti.

Kojot obvykle neloví. Spíše paběrkuje. Rozený bufeťák!

Kojot je osamělý, ve smečce žije, jen když jde opravdu do tuhého; nikdy nadlouho.

Ale dokáže být věrný své družce – duši.

Je stvořitelem světa, ale jen tak mimochodem.

Povahou Kojota je dělat věci jen tak mimochodem.

Často i podělat.

Kojot je i kulturní hrdina a je lidem často prospěšný, aniž by o to ovšem vědomě usiloval. Spíš jen tak mimochodem, jak již bylo řečeno.

Přesto na něj má kdekdo pifku. Zvláště usedlí bílí farmáři.

Je nespokojený, ale tato nespokojenost je zdrojem jeho spokojenosti.

Je drzý, často i otravný, ale v nitru duše je plachý.

Těká.

Těkání je jeho podstatou: když se tam podíváš, Kojot už tam není.

Má tedy leccos společného s principem neurčitosti.
(Patrně jej vymyslel…)

Má blízko k magii, ale nebere ji vážně.

Magie je vtip.

Krédo: Všechno je jinak!

komentářů 8

Filed under Magie-mystika-víra

Trickster – Bůh tisíce jmen

Napsala: Terry Keith McCombs
JMÉNA: A-Čej /šibal/ (Kambodža), Amaguq /vlk/ (Inuité), Bamapana (Severní Austrálie), Birbal (Severní Indie), [čert (Slované)], Kojot – Starý muž (množství severoamerických indiánských kmenů), svatý František (křesťanství), Hermes (Řecko), Hanuman (Indie a další hinduistické oblasti), [Hloupý Honza (české pohádky)], Kaulu (Polynésie), Khwaja Nasruddin (muslimové), Loki (germánská mytologie), [Lucifer (židovsko-křesťanský okruh)], královna Mab (anglická literatura 16. století), Manabozho 'Velký zajíc' (Algonkinští indiáni), Merlin (artušovské legendy), Oli (Japonsko), [Prométheus+Epimétheus (Řecko)], Qat (Marshallovy ostrovy), Ti Malice (Haiti), Wemicus (Odžibvejové), Wisagatcak 'Whiskey Jack' (indiáni kmene Cree, Kanada) a dále Pavouk, Sojka, Vrána, Myš (různé americké indiánské kmeny) a mnoho dalších.

Celý příspěvek

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Trickster – Bůh tisíce jmen

Filed under Překlady

Kojotí stesk

„Když je s tebou všechno v pořádku, ale ty máš přesto takovej strach, že by se něco mohlo pokazit, až se z toho cítíš mizerně, chytils Kojotův stesk. V takových chvílích za tebou přijdu a dám to zase do pořádku."

Tato Kojotova promluva ke starému šamanovi jsou klíčem k celé této pozoruhodné knize. Knize, která se do čtenářského povědomí dostávala pomalu a postupně. Nakladatel, obvykle vydávající červenou knihovnu, ji opatřil ohyzdně kýčovitou obálkou (viz obrázek pod článkem; i když: kdo ví, zda i v této jeho volbě neměl Starej Kojot pracky…), která zcela odradila cílovou skupinu čtenářů. Ale postupně se začalo šuškat: „Přečti si Kojotí stesk! Je vážně dobrej!"…

Celý příspěvek

komentáře 4

Filed under Recenze

Miroslav Rutte – Tvář v zrcadle

Kromě mnoha jiných bláznovství jsem také sběratelem a zachráncem starých knih. Možná se na mě jednou všechny zřítí, já vdechnu do plic několik posledních doušků zatuchliny a skončím tak svůj pozemský život. Než se tak stane, rád bych se s vámi podělil o texty, které i dnes přimějí člověka k zamyšlení a k otázkám. Věřím, že vám mnou oprášené literární vykopávky přijdou k chuti.

Začněme tedy: Píše se rok 1930, optimismus dvacátých let vystřídala hospodářská krise a mezi mladými básníky a intelektuály panuje levicová nálada. Takový byl můj první dojem ze svazečku "ALMANACH PRO POESII A ŽIVOT č. 1", který vyšel v srpnu roku 30. Mé oči kloužou po tendenční tvorbě inspirované zidealizovaným Sovětským svazem, ale narážejí i na nadčasová dílka v poetistickém duchu. O jedno z nich, zřejmě nejchmurnější – co byste ode mne také čekali 🙂 – se s vámi nyní podělím…

Celý příspěvek

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Miroslav Rutte – Tvář v zrcadle

Filed under Knihomolův koutek

Sounds of Silences

Znám různé druhy ticha. Ticho, ač svou podstatou a vymezením neslyšné, lze vnímat, cítit, prožít… Uvědomil jsem si to jednoho dne, když jsem uklidil a pak si sedl do křesla, zapálil si cigaretu a odpočíval. Ticho uklizeného pokoje zní jinak, než ticho nepořádku. Ticho nepořádku je zlověstné, dusivé ticho. Ticho prachu, špíny a špatného svědomí. Mučivé ticho odevzdanosti, samoty a rozkladu. Ticho, které týrá, ubíjí a nelze je přehlušit ani tím nejhlučnějším bigbítem. Je to ticho číhající v každém ze zaprášených koutů, ve vajglu na koberci, ve špinavých ponožkách. Tehdy, když jsem uklidil, poznal jsem jiné ticho. Ticho pořádku. Jasné a prozářené ticho klidného odpočinku, lahodné ticho, o němž někteří říkají, že je nejkrásnější hudbou. Pustíte-li si v takovém tichu hudbu, cudně jí ustoupí a dovolí jí zaznít v její kráse. Takové je ticho uklizeného pokoje. Ale existují i další ticha. Například nehybné ticho. Potkáte je v místech, kde se již po desetiletí nic nezměnilo. Je to ticho zaprášených regálů plných knih, ticho opuštěných domů, ale i kostelů a chrámů – tam se mění v ticho posvátné.

Celý příspěvek

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Sounds of Silences

Filed under Úvahy a postřehy