Stín Dítěte (recenze)

Hledáme-li beletristickou reflexi převratného období nástupu Horova aeonu, není špatnou volbou sáhnout po fantastickém žánru. Mnohé již bylo řečeno o románu "Vlny ztišují vítr" bratří Strugackých, stejně jako o Heinleinově „Cizinci v cizí zemi", dílu Phillipa K. Dicka, cyberpunku a nelze nepřipomenout ani prorocké texty Williama S. Burroughse (jimž se budu věnovat jindy). Autorem, který všechny jmenované předchází (a některé z nich navíc nepochybně ovlivnil), je Henry Kuttner. Během svého krátkého života (1914-1958) napsal, ve spolupráci se svou ženou C. L. Moorovou, několik románů a velké množství povídek, jejichž výbor, vydaný nakladatelstvím Albatros, mne inspiroval k napsání této recenze.

Než se obrátím k ústřednímu tématu této úvahy, musím poznamenat, že se nám v tomto výboru dostává soubor brilantně a nesmírně čtivě napsaných povídek, z nichž ta nejdůležitější, „Chrudošiví jsou Borolové", se řadí mezi deset nejlepších povídek žánru SF. Překlad i redakční práce jsou rovněž na vysoké úrovni, což v dnešní době, bohům žel, není zase tak běžné.

Rozhodl jsem se nezabývat se povídkami jednotlivě (už proto, že k smrti nerad byť jen náznakem prozrazuji děj) a zamířím rovnou k jejich ústřednímu tématu (pominu přitom ty povídky, které jsou (vynikajícími!) humoristickými hříčkami). Kuttnerovo ústřední téma, či dokonce posedlost, je motiv dítěte coby tvora zcela nepodobného člověku, dítěte, které autora současně fascinuje i děsí. Fascinují jej nesmírné možnosti plastické dětské mysli, ještě nezakotvené v konsensuálním pojetí reality dospělých. Faktem, který jej děsí, je amorálnost dítěte, které ještě nevstřebalo hodnoty dospělých. A nutno poznamenat, že hrůza u něj převyšuje. V prvním plánu se snaží čtenáře získat pro svoji víru, že je třeba zařadit se do společnosti, nevybočovat, přijmout konvence.

S motivem dítěte se u Kuttnera pojí myšlenka vzniku nadčlověka. Ta jej děsí neméně a vyvolává v něm bytostný odpor, autor na ni útočí těmi nejvytříbenějšími literárními prostředky a snaží se přesvědčit – spíše možná sama sebe, než čtenáře – že jde o Zlo, jemuž je třeba se bránit. A přesto nacházíme i zde mezi řádky stopy fascinace. Kuttner je v podobné pozici, jako autor Apokalypsy – nedokáže přitakat změnám, jež nový aeon přináší, považuje je za zlé, ale současně o nich nemůže nepsat. A navíc, na rozdíl od svatého Jana, je vnímá jako hrozbu bezprostřední – je si vědom toho, že to, o čem píše, již nastává. Díky tomu má čtenář, jenž sám sebe pokládá za thelémitu, jedinečnou příležitost seznámit se s Hórovým Stínem, se Stínem samotného Slunce…

Je to typ myšlení, jež je třeba vzít na naší duchovní pouti v úvahu (stejně jako Zjevení Janovo). Skutečnost, že se k probíhajícím změnám autor staví s odporem, přitom není na škodu – pokud bychom se zabývali pouze přitakávajícími texty, mohli bychom nakonec myšlenkově zlenivět…

Henry Kuttner: Čarovný svět Henry Kuttnera, Albatros, Praha 2001; 358 stran, 159 Kč

Reklamy

1 komentář

Filed under Recenze

One response to “Stín Dítěte (recenze)

  1. Henry Psanec

    Když si vzpomenu, jak dlouho se tahle kniha všude válela ve slevách… S Kuttnerovým pojetím dítěte souhlasí přátelé, kteří sami děti mají (nezabrousím do úvahy, jestli je člověk šelma, z níž člověka dělá jen do něj vtlučené vychování), je to jiný svět. Jejich schopnost vidět, jejich vážnost, krutost… Mimochodem, v povídce Byl to démon je taky úžasné pojetí času!