Den, kdy Maria počala Ježíše (apokryf)

Byl horký letní podvečer a Maria v té chvíli nemyslela na nic určitého. Neklidně se procházela po prázdném domě svých rodičů, kteří slavili ve vesničce nedaleko Nazaretu obřízku syna jejího strýce. Maria zůstala doma, protože jí trápil úžeh. Potila se a snažila se nemyslet na bolest hlavy. Jestli bude takové vedro na mé svatbě s Josefem, nejsem si jista, nakolik jej mé vnady okouzlí, pomyslela si kriticky, když přičichla k podpaždí. Takové vedro může pokazit svatební noc… Při myšlence na svatební noc letmo sklouzla rukou níž, k podbřišku. Těšila se. Těšila se, až ji budou laskat silné Josefovy ruce, až ji budou líbat jeho poctivá ústa… Najednou ucítila za svými zády přítomnost někoho dalšího. Strnula. Neslyšela, že by někdo vešel. Přesto vnímala přítomnost toho za svými zády velmi zřetelně. Vlasy se jí v zátylku zježily. Pomalu se otočila.

„Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou," řekl lehce zvonivým hlasem vysoký muž s dokonale souměrnou tváří, tmavými vlasy a pronikavým pohledem. Oděn byl do temně modré řízy. Z celého těla mu vycházela jasná záře, která za ním vytvářela obrys připomínající křídla. Anděl!, blesklo Marii hlavou a v téže chvíli pokorně klesla na kolena. Tohle nezvládnu! zaúpěla v duchu. Anděl. Tady. U mě. Proč? Proč já? Maria moc dobře věděla, že pošle-li Pán k někomu anděla, obrátí mu tím obvykle život naruby. Nebyla si jista, zda o to stojí. Ale neměla na vybranou. Anděl byl tu a nezdálo se, že by ji chtěl pouze pozdravit a odejít. Milostí zahrnutá… Už jen ta slova zněla nebezpečně…

„Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha." Klidný hlas anděla přerušil proud jejích zmatených a úzkostných myšlenek. „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce." Maria zalapala po dechu. „Jak… jak se to může stát?" zeptala se rozechvělým hlasem. „Vždyť nežiji s mužem. Tedy ještě, my s Josefem… jen jsme se trošku políbili, ale jinak nic, opravdu… Jen trošku, cudně, víš?"

„Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní;" odpověděl jí anděl. „Proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť u Boha není nic nemožné."

Maria vnímala ta slova, ale jejich význam jí docházel teprve postupně. Duch svatý? Přítomnost samotného Boha? Copak jsem Mojžíš? povzdechla si v duchu. Nebo Elijáš? Jak mám já obcovat s Bohem? Ztuhla. Mám obcovat s Bohem jako… žena. Ta myšlenka byla šílená a přesto, nebo snad právě proto, pravdivá. Věděla to. „Hle, jsem služebnice Páně," zašeptala. „Staň se mi podle tvého slova…"

Anděl se jemně rozplynul.

V první chvíli měla Maria v hlavě jen prázdno. Ani si nepovšimla, že palčivá bolest hlavy, která ji celý den sužovala, byla ta tam. Seděla na dřevěné lavici a civěla do zdi. Po chvíli zalapala po dechu. Sestoupí na tebe Duch svatý, zazněla jí v mysli andělova slova. Pro Boha! Bože! Kdy?! Já se nezeptala kdy! Dnes? Teď? Dům byl prázdný. Rodiče se vrátí až druhý den. Dávalo to smysl. „Musím se vykoupat!" vyjekla do ticha.

Vběhla do komory pro vědro a utíkala ke studni. Stmívalo se. Nabrala vodu a odvlekla ji do domu. Zpotila se ještě víc. „Odporné vedro," povzdechla. Doufala, že Bůh počká, až bude připravena. To by se načekal, pomyslela si. Bože, počkej prosím, dokud nebudu alespoň… připravenější než teď. Svlékla se, vkročila do vědra a začala se omývat chladnou vodou. V tom horku to bylo příjemné. Modlit se! Já se zapomněla modlit! uvědomila si, když smývala z těla pot a prach. Její ústa začala odříkávat modlitby, ale do mysli se jí vtíraly jiné myšlenky… Mám pěkná ňadra a boky… běželo jí hlavou, když se dotýkala svého těla. Možná se budu Bohu líbit… Pane Bože! Na co to myslím? Já hříšná! okřikla se a modlila se ještě usilovněji. Venku zapadlo slunce.

Jaké to vlastně bude? Té myšlenky se nedokázala zbavit. Jaké to bude…?

Vystoupila z vědra a nejistým krokem odešla do postele. Lehla si. Čekala.

Možná se pletu. Možná to nebude dnes, anděl mi neřekl kdy…

Vstala. „Co mám dělat?" zasténala. Klekla si, modlila se, ale nedokázala se soustředit. Opět si lehla.

Vtom se najednou prostor kolem ní rozzářil zlatavým světlem.

„Je to tady!" vydechla Maria a neměla v té chvíli daleko k mdlobám.

Cítila, jak její nahé tělo pomalu stoupá vzhůru, jakoby je nějaké neviditelné ruce uchopily pod zády a pozvedly. Její ruce i nohy volně visely dolů. Zlatavá záře zesílila. Maria pocítila vzrušení, jaké nepoznala nikdy předtím, ani ve chvílích, kdy o samotě myslela na Josefa a laskala přitom své tělo. Toto bylo jiné. Cítila to nejen v těle, ale i v duši – vnímala to celou svou bytostí. Vznášela se nad svým lůžkem a poddávala se tomu nepopsatelně krásnému pocitu. Cítila, že je dole vlhká, ale nestyděla se. Staň se Tvá vůle, pomyslela si a pokoj se s tou myšlenkou rozzářil proudem jasného bílého Světla, které do ní vniklo. Maria vykřikla, údy se jí napjaly a celé tělo se rozechvělo v křečích rozkoše tak nesmírné, že byla téměř nesnesitelná. Její tělo zářilo a jemně pulsovalo. Cítila Jeho ve svém těle, cítila vibrující Světlo, které jí procházelo a naplňovalo ji. Bylo to stále silnější. Pak už nebylo nic než jen Světlo. Všechny smysly je vnímaly. Viděla Světlo, chutnala je i slyšela, hmatala je i cítila rozechvělým tělem. Vnímala Světlo stejnou měrou i svou duší, jež plesala nevypověditelnou radostí. Snad to byl okamžik, snad to byla Věčnost. Pak začalo Světlo slábnout, opouštět ji. Mariino tělo se pomalu snášelo na lůžko. Napětí v jejím těle se uvolňovalo a procházely jí vlny nevýslovného blaha. Záře zmizela, něžné zlatavé světlo Boží Slávy však zůstalo a v jeho objetí Maria zvolna klesala do náruče spánku…

Reklamy

komentářů 13

Filed under Povídky a příběhy

13 responses to “Den, kdy Maria počala Ježíše (apokryf)

  1. Bretislav

    Zdravim!Ahoj Kojote, takto umis knikat jenom Ty 🙂 Prosty lid to zase vidi takto:Stala panenka Maria, jako ruzicka cervenaPrisel te k ni andel pane, dal pozdraveni ti panneA panenka se ulekla, hned na sva kolinka kleklaUlekla se troubeni andelskeho pozdraveniNelekej se panno cista, mas porodit pana KristaPana Krista porodila, zadne bolesti nemelaPan Kristus je male dite a on chodi po vsem svete——————Tvoje verze je takova rajcovnejsi. Mno, nevim nevim s jakou se u koho potazes … 🙂

  2. Grano SalisTento text byl souběžně publikován na křesťanských stránkách Grano Salis a jsou tam už i komentáře 😉 Rozhodně se mrkněte!http://granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=6844&mode=thread&order=0&thold=0

  3. Adél

    No tak ty komentáře na Grano salis mají opravdu grády. Kde je křesťanská pokora a nastavení druhé tváře? Mně osobně se povídka velmi líbila a představuje pro mne takovou stravitelnější verzi toho, jak se to asi událo. Člověk je tvor sexuální a proč by u toho Marie nemohla mít orgasmus? Vždyť pak taky kvůli tomu Božímu Synovi dost zkusila, tak proč ne malý orgasmický bonus?

  4. 2 Břetislav:Díky za komentář. Psal jsem to tak, aby v tom bylo erotično, ale také aby to bylo zajímavé psychologicky a především aby ten text byl laskavý. Snad se mi to povedlo vyvážit… A jak se potážu? Inu: mrkni na Grano Salis 🙂

  5. 2 Adél:Díky za komentář. Jsem rád, že Tě to zaujalo. K těm komentářům na GS: Ani jsem nečekal jiné; respektivě by mě jiný typ komentáře opravdu velice překvapil. Potkal jsem málo křesťanů, kteří se řídí imperativem „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ Ale současně musím říci, že i takové křesťany znám (a velice si jich vážím).

  6. xAo

    Grano SalisHmm, chtel jsem si s temi Xians na GS trochu popovidat, ale nejak jim nefunguje registrace 😀 .

  7. 2 xAo:Vložil jsem tam (do komentářů ke článku) dotaz. Já tam byl zaregistrovaný už dávno, ale mé přítelkyni se taky nepovedlo zaregistrovat. Kdyžtak se mrkni, jestli k tomu něco nenapíšou.

  8. Camie

    … se mi líbí to úžasný vystihnutí ženské psychiky – Je mi jedno, že mám světu dát Spasitele, hlavně že jsem hezká :o)) A taky onen postupný Aha vhled do souvislostí, nikoli „je to vzkaz od Boha, tak je to hned jasný“.Ten příběh má 2 mezníky, kdy jsem čekala, co se z toho vyloupne (zvláště u Tebe ;o) ). První byl onen „tmavovlasý anděl s uhrančivým pohledem“, kde jsem si myslela, že se z něj vyklube Ďábel :o) a druhý mezník bylo ono světlo, kdy jsem začala myslet na to, že Marii necháš stát se obětí mimozemských únosů a experimentů :o))BTW – někdy si myslím, že křesťani by dali přednost tomu, aby děti nosil čáp :o)

  9. 2 Camie:Díky za komentář. Myslím, že jsem tu povídku pojal věroučně docela korektně – což byl i můj záměr. Ale reakce na GS mě pochopitelně nepřekvapily.

  10. Jako provokace dobré, ale z literárního hlediska spíše průměrné. Začátek slibný, finiš, který by měl gradovat, spíše průměrný.Nicméně vsadím (obnošené) boty, že ti, kteří nejrazantněji hájí právo na kreslení a publikování karikatur Mohameda, by vám za tuhle novelku nejraději utrhli hlavu (ovšem až po té, co by vás vařili v oleji, natírali dehtem, váleli v peří a vláčeli peklem).

  11. dogbert

    No jo, ono by to bylo docela trapný, kdyby si to Maria pořádně neužila. Pobožníkům nějak nedochází, že by tak Bůh vypadal docela neschopně…

  12. @Tribun: Myslím, že se tentokrát opravdu mýlíte. Křestýši, kteří by mi za tuto povídku chtěli trhat hlavu, nepatří k lidem, kteří propagují karikatury Mohameda. Moc dobře vědí, že jakékoli "rouhání" se může obrátit i proti jejich vlastní "posvátné krávě". Dobře tuto mentalitu vystihují Dawkins, Harris a Hitchens – Vatikán a jiní křesťansští představitelé se nikdy nepostavili za karikaturisty, Rushdieho atd. Co se této povídky týče, byl jsem několikrát žádán, abych ji coby blasfémii urážející náboženské city, stáhl, nicméně musím dodat, že mi nikdy nebylo vyhrožováno.@Dogbert: Dobrý postřeh! Bůh přece musí milovat jako Bůh a ne jako nějakej zelenáč, co se hned udělá a je po všem! 😉

  13. Tak to jsou vlastně dobré zprávy. V mezích možností, samozřejmě.