Zamyšlení nad nesnášenlivostí

I když je mi jasné, že z naší společnosti nikdy nevymizí nesnášenlivost, xenofobie, odpor k čemukoli a komukoli jinému, přesto jsem se rozhodl napsat k tomuto tématu několik řádek. Pokusím se ilustrovat problém nesnášenlivosti především v oblasti náboženské, neboť jsem tuto oblast studoval, s tím, že pozorný čtenář se zamyslí i nad oblastmi, které jsem v této úvaze ponechal stranou. Zaměřím-li se na problematiku náboženských menšin, všimnu si v prvé řadě sugestivního rozviřování protisektové atmosféry, které naši zemi před léty postihlo (většinou z úst takzvaných odborníků ze „Společnosti pro studium sekt") a které je velmi ilustrativní, neboť u nás nabilo pojem sekta negativním emočním nábojem.

A protože vím, jaký je význam pojmu sekta (velmi stručně: malá náboženská skupina, která se oddělila od dominantního náboženského proudu v dané společnosti a je tvořena první generací jejích věřících), musím předně připomenout, že i křesťanství vzniklo jako židovská sekta. To nemíním jako urážku, protože pojem sekta je ve skutečnosti hodnotově neutrální (stejně jako droga – drogou je i heřmánek).

Problém nastává v okamžiku, kdy se původní význam pojmu zdeformuje a následně se mu vyhlásí válka. Taková válka je obvykle velkým neštěstím pro svobodu společnosti, neboť vytváří atmosféru honu na čarodějnice. Tedy atmosféru nesvobody. Uměle vytvořený problém je živen polopravdami a demagogickou argumentací postavenou na ojedinělém alarmujícím příkladu (například: Osoba XY si vzala LSD a skočila z okna! ERGO: Vezmete-li si LSD, skočíte z okna! nebo: Ta či ona sekta přiměla své členy k sebevraždě! Náboženská společnost XY je sekta. ERGO: Náboženská společnost XY vás přivede k sebevraždě! Důsledné domyšlení této argumentace totiž vede k tomu, že je třeba zakázat nože, protože se jimi vraždí, letadla, protože padají a… vůbec všechno). Navíc takováto atmosféra umožňuje snadnou společenskou diskvalifikaci nepohodlných jednotlivců i skupin (v dnešní době označením jednotlivce za feťáka, skupiny za sektu. Ve středověku to byla například čarodějnice, v minulém století onanista, v padesátých letech u nás imperialistický agent, od novověku zednář, téměř ve všech dobách žid atd.) Stačí k tomu prakticky jakákoli odlišnost od převládajícího způsobu chování a myšlení dané společnosti.

Atmosféru hysterie tohoto typu pokládám za totalitní. Vyznačuje se rozšířením různých sugestivních lží: Například, že sekty jsou jako virus napadající lidskou mysl a každému kdo si s nimi něco začne, je vymyt mozek a je tudíž nesvéprávný. Jde vlastně o všeobecně pardonované užití principu kolektivní viny.

V době, kdy u nás ještě protisektová hysterie nepropukla (rok 1991) jsem navštěvoval gymnázium. Tehdy se řediteli školy nabídlo několik mormonů z USA, že povedou nepovinné kursy anglické konverzace (jak „záludná" taktika). Dnes by jim to zřejmě nikdo nedovolil, ale tehdy měli volné ruce, aby nás naočkovali, aby nám vymyli mozky. Kupodivu (?) se nic z toho nestalo. Z naší třídy nezískali do církve nikoho. A pokud vím, nikdo neutrpěl žádnou psychickou újmu. (Mimochodem – o náboženství se v hodinách nehovořilo, pouze nás slušně pozvali na své shromáždění, budeme-li mít zájem). Dovedete si ale představit, že by se něco podobného stalo nyní? Předpokládám, že by se rozpoutala nebývale hysterická kampaň a ředitel školy by byl odvolán.

Snad nejotřesnějším projevem xenofobie „antisektářů" je zařazování islámu mezi nebezpečné sekty v různých populárních příručkách (např. Novotného pamflet „Přicházejí"). To už je otevřený výsměch víře miliónů lidí (nehledě na to, že islám pochopitelně naprosto nespadá pod pojem sekta). Dovedete si představit, že by někdo popsal křesťanství jako nebezpečný kult a dokumentoval to účelově vybranými příklady, polopravdami a demagogickými nesmysly typu: „Křesťanství vybízí své stoupence k vzájemné nenávisti, což jejich bůh Ježíš doslova káže v bibli: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina." (Mat.10.34-36) O tom, že se tímto božím slovem křesťané vskutku řídí svědčí například křížové výpravy ve středověku, hrůzná třicetiletá válka v sedmnáctém století či krvavé střety v Severním Irsku."

Vymyšlení a sepsání tohoto demagogického nesmyslu mi trvalo necelých pět minut…

Je velmi snadné pošpinit (a takřka nemožné potom pomluvu vyvrátit, neboť rozumové argumenty pro většinu lidí váží méně než emocionální výzvy). S podobným, ač ne tak křiklavým, demagogickým znásilňováním pravdy se v argumentaci antisektářů můžeme setkat například v časopisu „DINGIR", který je v poslední době prezentován médii jako seriózní odborný časopis.

Přestože vím, že nebezpečné kulty a sekty jakož i militantní fundamentalismus skutečně existují a domnívám se také, že fanatická víra vykazuje mnohé znaky závislosti na droze, nedomnívám se, že generalizující útok na náboženské menšiny je tím správným lékem. Spíše by jím mělo být vytvoření takového rodinného a společenského zázemí, které by nevytvářelo podmínky pro skutečný náboženský či jiný extremismus. Součástí tohoto zázemí by pak rozhodně neměla být intolerance jakéhokoli druhu. A nikoli věrouka, ale právě intolerance a agrese vůči jinak smýšlejícím obecně – ať již ze strany majority vůči minoritě, tak i naopak, by měla být rozpouštěna respektem k právu druhého vidět svět kolem sebe jinak. Jako liberál dokonce přiznávám druhému jeho právo nebýt liberální, neuchýlí-li se k některé z forem agrese (verbálním útokem počínaje, sebevražedným atentátem konče).

Nebezpečné formy jinakosti nevymýtíme tím, že vyhlásíme válku jinakosti jako takové; válku, do níž nakonec budou vtaženi i ti, kteří původně nebyli nebezpečně extrémní. Současná situace nás o tom stále znovu přesvědčuje. Musíme se učit rozlišovat, negeneralizovat, rozumět… Méně soudit a více milovat.

Zamýšlejme se proto nad informacemi, jež jsou nám předkládány, protože být odlišný ještě nutně neznamená být špatný nebo nebezpečný…

Reklamy

komentářů 6

Filed under Úvahy a postřehy

6 responses to “Zamyšlení nad nesnášenlivostí

  1. Bill Hicks, in memoriam

    * Wouldn’t you like to see a positive LSD story on the news? To hear what it’s all about, perhaps? Wouldn’t that be interesting? Just for once? „Today, a young man on acid realized that all matter is merely energy condensed to a slow vibration … that we are all one consciousness experiencing itself subjectively. There’s no such thing as death, life is only a dream, and we’re the imagination of ourselves. Here’s Tom with the weather.“

  2. A. S. Pergill

    Obávám se,že ten islám řadu znaků nebezpečné sekty naplňuje. Včetně toho, že si různými mechanismy udržel míru radikálnosti, kterou iudaismus ztratil minimálně v diaspoře a křesťanství někdy v průběhu osvícenství.Ve většině států s převahou muslimů je Korán spolu s hadithy základním zdrojem práva a prakticky všude je státní mocí vynucována nerovnoprávnost podle pohlaví a náboženské víry. Dochází k tomu i v zemích, kde islám získal převahu v posledních letech (Nigérie, jih Filipín, jih Thajska, Kosovo a mnohé další), je tedy reálné riziko, že se totéž bude dít v případě, kdy islám získá převahu v evropských zemích.Navíc Vojtíšek definuje sektu podle toho, že náboženský vůdce (vůdcové) drží v rukou světskou i ideologickou moc (=doslova rozhoduje o tom, co je a co není pravda, a má po ruce moc to prosadit), což islámské země do značné míry (a některé na 100%) splňují.

  3. 2 A. S. Pergill:Raději se držím religionistické definice sekty. Ale i podle té Vojtíškovy islám sektou není. Nanejvýš by se dalo hovořit o různých proudech a uskupeních, které takové jsou, rozhodně ale ne o náboženství jako celku. To by bylo z mého pohledu nepřípustné zobecnění.

  4. Magdalena

    Hlavní příčina nesnášenlivosti je v tom, že, kohopak má Bůh nejradši? Nejradši má Židy nebo muslimy nebo buddhisty nebo křestˇany? Koho? Jak se mu zavděčit? Je to stejný motiv, který se táhne historií i rodinnou historií. Že by dědictví Kainovo? Mě má přece nejradši, dělám všechno co mi přikázal, jakto, že má rád i tamtoho. Podobenství o marnotratném synovi, jak k tomu přijde ten poctivý, co zůstal doma, vzorně všecko dělal – je to tak nespravedlivé a ještě ho mám milovat? Miluje Bůh všechny stejně a nebo má někoho radši? Rodič taky tvrdí, že má všechny děti stejně rád a je to pravda? To míň milované to stejně vycítí a začne se snažit získat lásku. Většinou násilím, to nefunguje a je zaděláno na problém, nejprve skrytý, dřív nebo později se stejně manifestuje. Lékem je změna smýšlení. Ale jak to udělat v praxi? Soutěž v lásce? Nebo v nenávisti? Já vyhraju a budu první – houby s voctem. Nejradši měl Adama. Kdyby nepojedli za stromu poznání, který měli zakázaný, mohli jíst ještě z jednoho stromu – stromu života, který tam stojí a čeká, až si ho někdo všimne a porozumí.

  5. 2 Magdalena: Díky za podnětné otázky. Napadá mne k nim: Pokud „Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm“ (Jan 4, 16), může mít rád? Totiž: Láska nemiluje, skrze lásku je milováno.Etc. etc…

  6. Magdalena

    Nejvíc miluje ten, komu je nejvíc odpouštěno – celkem paradox. Čím jsem větší hříšník a přiznám to, tím mě více Bůh miluje. Čím jsem spravedlivější a nemám žádnou chybu, můžu se radovat ve své lásce k sobě a to mě brzo přestane bavit… pak nedávám Bohu žádný prostor. Bůh nehřeší, disponuje jenom láskou, kterou rozdává proudy, jenom člověk by měl spolupracovat, nejde to jednostranně. Jana má Ježíš hodně rád, Jan ví, o čem píše, ale proč zrovna jeho, snad, že je pokorný srdcem? A taky s ním zůstal u kříže? Kříž je zárověň i plus, plus v minusu, změní-li se úhel pohledu tak i krát. Celé evangelium a všechny svaté texty jsou milostné dopisy pro lidi. A to je velké plus…