Cesta temným lesem

Dlouho jsem přemýšlel, jak zformulovat pro sebe (i pro druhé) to, co jsem již delší dobou nosil v hlavě – problematiku deprese (a žalu a dalších podobných trápení) jako pohádkové cesty temným lesem, mnohdy doplněné sedmi páry železných bot k „prošoupání“ a podobnými atributy1. Skutečnost, že nám tak prastaré a archetypální příběhy, jakými jsou pohádky, dávají zprávu o nezbytnosti takové cesty v životě hrdiny, si zaslouží hlubší zamyšlení – zvláště v souvislosti s dnešní dobou, tolik orientovanou na okamžité a jednoduché řešení problémů. Všimněme si, že pohádkový hrdina, jenž vešel do „temného lesa“, neutíká zpět do veselejšího světa, nesnaží se mít tuto nepříjemnou cestu co nejdříve z krku ani nepoužije žádné kouzlo, jež by mu pomohlo rychle z tohoto lesa uniknout (respektive: někteří pohádkoví hrdinové – obvykle ‚dva starší bratři‘ tak činí, ale – jak víme – nakonec se jim to nevyplatí.) Hrdina prostě stráví v temnotě tolik času, kolik je třeba. Jde o zkušenost, kterou nelze uspěchat.

Dnešní doba je ale k tomuto pohádkovému poselství hluchá. Příklad: Bylo období, kdy jsem prožíval dosti těžkou depresi a ze všeho nejvíc jsem potřeboval být sám. Na ulici jsem potkal kamaráda, jenž se se mnou dal do řeči. Mně moc do řeči nebylo, ale slušnost zvítězila. Dotyčný mi navrhl, abych ten večer šel do hospody, v níž se mělo sejít několik našich společných přátel. Odvětil jsem, že nemám chuť jít do hospody. Přemlouval mne a použil slova typu: ‚Alespoň přijdeš na jiné myšlenky‚. Jenže já jsem nepotřeboval přijít na jiné myšlenky, potřeboval jsem být sám…

V žádném případě tím ale nechci říci, že přítelova nabídka hospody byla sama o sobě v nepořádku. Jako nevhodné jsem vnímal jeho přemlouvání, coby projev nedostatečného respektu k mé vlastní vůli… O čem toto setkání vlastně vypovídá? Především o představě mnohých lidí, že ‚být v temném lese‘ je něco špatného a to nejlepší, co je pro takového poutníka možné udělat, je rozptýlit (!) jej, přivést na ‚jiné myšlenky‘. A tak rozptylujeme a jsme rozptylováni, místo abychom se naopak SOUSTŘEDILI

Jedním z důvodů je skutečnost, že člověk, jenž bloudí svým ‚temným lesem‘, je z hlediska společnosti neproduktivní – jak z hlediska produkce peněz (není to vhodný stav duše pro zaměstnání), tak i z hlediska produkce zábavy (není zábavným společníkem). Lidé se tak automaticky snaží tento stav násilně zvrátit. A to nejen okolí takového poutníka, ale i poutník sám, neboť pod tlakem okolí trpí výčitkami svědomí a neuvědomuje si, že prožívá něco nesmírně cenného.

Jak tedy přistupovat k pouti temným lesem? Jsme-li my těmi poutníky, nenechme se rozptylovat. Koneckonců jsme možná blízko smrti, ale ještě nás nezpopelnili, takže jakýpak rozptyl? Soustřeďme se a přijměme pokorně nesnáze, jež cesta přináší. Ale i pokud se budeme soustředit, není jisté, že neztratíme cestu. K jejímu znovunalezení nám ale nepomůže rozptýlení v hospodě, na loučce či jinde. Pomůže nám průvodce. V pohádkách se průvodci objevují v podobě moudrých zvířat, kouzelných dědečků či jiných bytostí tohoto druhu. Pro nás může být průvodcem dobrý psycholog (který se nebude snažit o rychlou nápravu situace, ale pouze pomůže porozumět povaze této cesty a naznačí cestu zbloudilému) a někdy i psychiatr. Jenže nalézt dobrého psychiatra je pro poutníka temným lesem stokrát těžší a ošidnější, než nalézt dobrého psychologa. Psycholog je rádce a průvodce, psychiatr je kouzelník, nabízející magický lektvar (třeba antidepresiva…). Jenže většina psychiatrů pokládá za úspěch rychlé ‚vyléčení‘ pacienta, nikoli jeho duchovní růst. A psychiatrovy lektvary jsou dvousečné zbraně. Mohou pomoci udržet poutníka v pohybu, ale mohou jej také vyvést z lesa ven předčasně – rovnou do nejbližší zlodějské krčmy…

A jak má poutník, který beznadějně zabloudil, vlastně postupovat? Nejprve by měl najít vhodného psychologa. Ptejte se přátel a známých na jejich zkušenosti. Je šance, že vám poradí někoho dobrého (je velmi těžké měnit psychologa, proto je důležité dobře si vybrat hned na počátku). Nehledejte psychologa, který s vámi bude dělat nějaké nácviky. Takový může pomoci vyrovnat se například se sociální fóbií, ale nemusí být dobrým průvodcem hlubinami osobního podsvětí. Hledejte někoho, kdo je ochoten jít do hloubky…

A pokud budete potřebovat nějaký ten ‚psychiatrický lektvar‘ (a – oproti všem předsudkům – není to žádná hanba, vždyť i pohádkoví hrdinové takové metody čas od času použijí…), nechejte si psychiatra doporučit psychologem, jemuž důvěřujete.

Důležité je mít svou cestu stále na zřeteli – však to znáte: ‚ani krok stranou‘, ‚neohlédnout se‘, ‚nezastavit se’… Nehledat únikové cesty. Jít. Možná to bude na dlouho a určitě to bude bolet. Asi bych se také měl zmínit, že tu cestu nemusíme přežít… Slyšeli jste už o šamanské nemoci?

A pokud někdo z vašich blízkých nastoupil tuto cestu – nerozptylujte jej ve chvíli, kdy potřebuje být celistvým

1Za ujasnění tohoto problému děkuji zvláště PhDr. Vladimíru Dvořáčkovi.

komentářů 9

Filed under Deprese a spol.

9 responses to “Cesta temným lesem

  1. Ahoj. Místo „psycholog“ by i víc seděl termín „psychoterapeut“, protože to může být vzděláním jak psycholog, tak psychiatr nebo jiný odborník s výcvikem.* * *Souhlasím přesně s metaforou temného lesa (ve kterém jsou močály, netvorové a jiné depresivnosti) a s nevhodností „rozptylování.“ Ale myslím si – podle svojí zkušenosti – že když je člověk vtemném lese nezdravě dlouho a odporně, když to není krátká deprese, která má svůj smysl a přínos, nový objev; když je dlouhá a zlá a nezdravá a člověk sám nemůže a nemůže ven, ne a ne najít podnět v sobě, v lese, najde ho venku, v kontaktu s jinými lidmi. Ve vztazích. Protože ty jsou opravdu důležité, jiného nic.

  2. Ty to Kojote vlastně říkáš – poutník má vyhledat terapeuta. To znamená vztah. Myslíš, že jde vyhledávat lidi, vztahy, různé jejich podoby a roviny, a nevyhledat terapeuta? Já myslím, že to jde, že je to časově delší cesta, stejná.

  3. Henry Psanec

    Starej imperialista Churchill věděl o čem mluví, když říkal „If you are going through hell, keep going“. Taky depresář, mimochodem.Čím to, že tolik lidí na té cestě podlehne? Je to dobou, která není na spiritualitu zařízená, tedy nepřipravuje poutníka ani nenabízí ani průvodce v takovém množství? Narážím na první odpověď – občas to trvá prostě příliš dlouho a když jeden les projdeš, objeví se druhý, v němž nejsou zkušenosti z prvního (pro přežití jako takové) příliš platné.

  4. 2 Liška:Nejde ani tak o to, aby to byl psycholog, psychoterapeut atd. Ale je třeba, aby průvodcem „v lese“ byl někdo, kdo dokáže hrát archetypovou roli mudrce, průvodce…. Může to být psychoterapeut, kněz, nebo třeba i někdo, kdo sám tím lesem prošel a má tu zkušenost – i kdyby neměl žádné jiné vzdělání. Jde o to, aby to byl někdo, kdo je „dál“, aby slepý nevedl slepého. Tak nějak jsem to myslel. Ošidné je, pokud takovou roli hraje partner.

  5. 2 Henry Psanec:Keep going… ano, oba to teď potřebujeme…

  6. ad4) To máš pravdu, že pokud tu roli hraje partner, je to ošidné. A dík za odpověď s tím zdůrazněním PRŮVODCE, teď tomu líp rozumím, asi metaforičtěji. To souvisí s tím, že mě napadá, že i ve snech se v nějakém období může objevit průvodce, opakovaně. A asi to nemusí být vždycky lidská postava. Mně se zdálo několik snů, kde vystupovala moje (mrtvá) babička, a ze všech těch snů jsem měla dojem, že mi chtěla něco důležitého, životního, sdělit – hlubšího neý¨ž většina mých snů.

  7. 2 Liška:Ano, postavy z nevědomí rovněž plní tuto funkci. Zemřelého příbuzného je záhodno brát vážně. Stejně jako mytologickou postavu – moje kamarádka měla ve snech jako průvodce velkého bílého vlka napříkla.

  8. Erika

    ManiodepreseTaké mám zkušenosti s maniodepresemi, když to na mě přijde, nemám vůbec chuť nikoho vidět ani slyšet. Dříve, když jsem ještě neměla rodinu, jsem chodila svůj smutek utápět do horských močálů. Vždycky jsem se tam nádherně uvolnila. VODA a tmavý slatinný les je to nejlepší na deprese, rašelina všechno krásně pojme do sebe. Teď, když mám dvě malé děti, je to už horší. Ještěže alespoň bydlím na venkově, hrozně mi tady ale chybí voda, celá krajina je příšerně zmeliorovaná. Nejčastěji mě chytne depka z toho, že na mě hrozně silně dolehne smutek z devastace přírody na planetě. Doslova se začnu utápět v beznaději, že s tím nedokážu nic udělat, že jsem úplně bezmocná a neschopná. Pak mám také často depku z toho, že mi život najednou připadá ukrutně prázdný, bez smyslu, iluzivní, neskutečný. Jediné, co mi pomáhá, je zapojení síly vůle a psychická podpora od mého věrného pomocníka na druhé straně (v záhrobí), který prožíval podobné stavy ve svém posledním pozemském životě (zemřel za války). Řekl mi, že v tomto mém pozemském životě je velmi důležité se s maniodepresí vypořádat a zvítězit nad ní. Jedině tak se mohu vysvobodit a pokračovat dál ve svém celkovém vývoji. Také mi řekl a pak jsem to i zpětně prožila, že jsem kdysi dávno, ve svém pozemském životě v Egyptě spáchala sebevraždu a teprve nyní jsem dostala šanci to napravit. Zvítězit sama nad sebou. V tom mi nyní hodně pomáhá i můj přítel, se kterým žiji a oba víme, že jsme spolu žili tenkrát i v tom proklatém Egyptě…

  9. 2 Erika: Díky za to, že ses podělila se svým světem a svými symboly. To s tou rašelinou na mne velice zapůsobilo…