Z kojotího doupěte V.

Přítelkyně je zpátky! Poté, co si pobyla v nemocnici a já si první dny stýskal, že s ní mohu být jen dvě a půl hodiny denně, mě přepadla střevní nemoc a tak jsme se nemohli vidět pro změnu vůbec. Už jsem se v minulosti několikrát potácel po bytě (případně venčil Elišku) v horečkách a připadlo mi to tehdy docela normální, ale zdá se, že jsem si příliš zvykl na laskavou blízkost své milované, na její neustálou a na první pohled i málo viditelnou péči o mě i o domácnost. Říká se, že domácí práce je vidět až když se nedělá. Svatá pravda!

Velice rychle se kolem mě začal – zdánlivě nenápadně – kupit primordiální chaos číhající kdesi blízko za neviditelnými dveřmi na svou příležitost. Mé nesmělé výpady nebyly příliš platné a byly poznamenané klasickou mužskou strategií: Odložím to na později a uklidím až krátce před tím, než se milovaná vrátí. Ušetřím si tím práci a můžu se místo toho dívat na Star Wars…

No, a pak přišla ta střevní nemoc a spolu s ní únava, vyčerpání, slabost a spavost. Chaos se na mě tlemil z každého rohu a čekal, co udělám. Pochopitelně jsem neměl sílu dělat nic. Ve středu ráno přítelkyně volala, že ji dnes z nemocnice pustí. Sebral jsem všechny síly, vzal si na posilněnou gumový rohlík s vlažným čajem a pustil se do bitvy. Podařilo se mi umýt nádobí a vyluxovat. Pak jsem s pocitem dílčího vítězství odpadl.

Přítelkyně přijela, znalecky se rozhlédla a nic nekomentovala. V jednu chvíli jsem si znaveně na chvíli, jen malou chvíli, lehl do postele. Nestačil jsem ale přečíst ani tři strany Sandmana a byl jsem zavolán k večeři. Ochotně jsem přiběhl a nestačil zírat. Kuchyň již opět vypadala, že jí vládne ženská ruka, v hrnci byla dietní, ale dobrá polévka s noky, všude se linula libá vůně jídla a čistoty.

Nevím, jak to ženy dělají, jak dokáží zvládnout v tak krátké chvíli to, co já bych nejprve den promýšlel a pak další tři dny realizoval… Je to pro mě zázrak a velké mysterium!

Všechny ty drobnosti, které dokáže s prostorem žena udělat, ta dokonalá grácie skvěle vyladěné všednodennosti, to jsou věci, které v sobě nemám a nikdy mít nebudu. Nikdy, nikdy! však nesmím zapomenout vzdát tomuto ženskému umění patřičný hold – stejný, jaký vzdávám holandským mistrům, horolezcům či spisovatelům jako je Neil Gaiman…

komentářů 6

Filed under Co život dal... a vzal.

6 responses to “Z kojotího doupěte V.

  1. Wu

    Jak příznačné, zrovna mám polovičku nuceně odloučenou a ten den, na který jsem všechno odložil, je dnes. Počítám, že se nezastavím :).Ano, je to mysterium, obdivuhodná síla (a taky námaha), s níž ženy vytvářejí kouzlo domova.

  2. 🙂Co dodat… Snad možná jen, že ženy tímto uměním skvěle vyvažují mužské sklony k chaosu :))) Jak bezvadně se pak s muži doplňujeme. Jak kdyby to tak snad mělo být… :)))))

  3. hezky napsáno… a co když jsem žena se sklony k chaosu? teda, ne že by mi to vytváření domácí atmosféry taky (s určitým sebezapřením, ve kterém se to snažím brát jako jistý druh meditace) nešlo, ale ten chaos mi jde daleko líp 😉

  4. Henry Psanec

    Asi jsem částečně žena. Dělám ještě přísnější komínky než maminka.

  5. Odpovědi:2 Wu: ;-)2 Lucienne: Patrně to tak být skutečně má. ;-)2 fade: Jsou tři možnosti. Buď žena zjistí, že i se sklony k chaosu lze vytvářet řád a domoc. Nebo tuto roli převezme muž, i to se někdy stává. A nebo je doma prostě bordel, no… :-)2 Henry Psanec: Ale Henry, to nemá s dokonalostí komínů vůbec co do činění. Sebedokonalejší komínky pocit útulného domova nevytvoří…

  6. to je přesný – pohybuju se někde mezi první a třetí možností, podle nálady 🙂