Občanské sdružení Lotos Brno

Již jsem se na tomto weblogu porůznu zmínil, že pracuji jako terapeut v zařízení následné péče pro lidi se závislostí na alkoholu. Rozhodl jsem se napsat o své práci více, protože je zajímavou a nedílnou součástí mého současného života.

Základní informace

Nejprve několik základních informací: Občanské sdružení Lotos Brno vzniklo v roce 2003 a od června roku 2004 provozuje terapeutickou komunitu pro muže se závislostí na alkoholu v podobě dvou třípokojových bytů. Tyto byty jsou na stejné adrese ve středu Brna a klientům v nich bydlícím se věnuje jeden tým odborných pracovníků. Od října roku 2005 je v provozu renovovaný třípokojový byt, rovněž ve středu města, který slouží jako terapeutická komunita pro ženy.

Lotos Brno rovněž provozuje Centrum služeb sociální prevence, které vzniklo v listopadu roku 2005 jako Kancelář podporovaného zaměstnávání, nový název nese od března 2007. Centrum pomáhá jak klientům rezidenčního programu, tak i klientům "z venku", kteří splňují podmínku závislostí na alkoholu a o služby projeví zájem. Na rozdíl od rezidenčního programu není podmínkou využití služeb Centra dodržování abstinence (ale klient musí na schůzku s pracovníkem přijít střízlivý). Služby Centra se zaměřují především na oblast zaměstnanosti, celoživotního vzdělávání klientů, dluhového poradenství, sociálního a právního poradenství, čímž se zvyšuje možnost uplatnění klientů ve společnosti.

Zařízení následné péče

Já pracuji v terapeutické komunitě jako odborný pracovník terapeut (tak to mám ve smlouvě). Těžiště mé práce spočívá v práci v bytech pro muže, ale část svého úvazku vyplním i prací v bytě pro ženy. Přestože se oba programy v některých dílčích momentech liší, mají společnou filosofii. Zde budu popisovat práci v bytech pro muže, vše řečené ale s malými obměnami platí i v bytě pro ženy.

Našimi klienty jsou lidé trpící závislostí na alkoholu, kteří prošli protialkoholní léčbou. Abychom tedy klienta přijali, musí doložit, že absolvoval léčbu a musí abstinovat. Klienti se nám obvykle hlásí přímo z léčeben a v ideálním případě (pokud to pořadník umožní), nastupují do Lotosu ihned po skončení léčby. Zde se zastavím u smyslu následné péče: Je prokázáno, že jen malá část pacientů, kteří absolvují protialkoholní léčbu, vydrží dlouhodobě abstinovat. Pokud je pacient motivovaný, není pro něj tak těžké absolvovat léčbu a vydržet tři měsíce abstinovat v kontrolovaném prostředí. Pak ale následuje šok po návratu do "reality". Alkohol je v naší zemi svého druhu normou. Je nabízen doslova na každém rohu, mnohde se pije i v zaměstnání a pokud závislý skončí na ubytovně (a často nemá jinou možnost), ocitá se v extrémně rizikovém prostředí (protože na ubytovnách se "chlastá první liga"). Náš rezidenční program vytváří svého druhu mezistupeň. Prostředí je u nás kontrolované a důsledně abstinenční, ale nejsme uzavřenou komunitou. Klienti chodí do práce (drtivá většina klientů si poměrně rychle najde práci), sami si řídí svůj volný čas apod. Dále mají klienti k dispozici každé pozdní odpoledne a večer terapeuta, s nímž mohou probírat své problémy, a důležitým terapeutickým faktorem je i podpora ostatních klientů.

Náš program je na 1 až 2 roky. To znamená, že pokud klient odejde po uplynutí jednoho roku, lze pokládat program za úspěšně absolvovaný. Maximální doba, kterou může klient v bytě strávit, jsou pak dva roky.

Klient se zavazuje ke spolupráci v rámci individuální i skupinové terapie. V praxi to vypadá tak, že jedenkrát týdně absolvuje individuální pohovor se svým individuálním terapeutem (klíčovým pracovníkem). Tyto pohovory jsou založeny na principu plánování a postupných kroků, přičemž klient si volí své priority. Klient má pochopitelně právo konzultovat své problémy i s ostatními terapeuty. Každý týden proběhne práce ve skupině, v rámci níž se řeší aktuální problematika klientů; některé skupiny jsou psychoedukační či jinak tematicky zaměřené. Dále se jednou za 14 dní setkává pracovní tým s klienty, společně řeší různé problémy na bytech a především přestupy klientů do vyšších fází pobytu. Klient v rámci pobytu postupuje fázemi (nultou až třetí), přičemž vyšší fáze znamená méně kontroly a více svobody (ale z zodpovědnosti). Například pokud chce klient v první fázi strávit noc mimo byt, musí mít přijatelný důvod a musí mu to schválit většina klientů i terapeutů. Pokud je ve třetí fázi, tak svůj záměr pouze nahlásí předem. Přestup do vyšší fáze klient obhajuje na setkání týmu terapeutů s klienty. Tato obhajoba je příležitostí k rekapitulaci toho, co již dokázal a toho, co jej ještě čeká.

Prostředí je striktně abstinenční s nulovou tolerancí na alkohol a drogy. Každý večer probíhá dechová zkouška na alkohol (u klientů třetí fáze namátkově, u ostatních vždy). Pokud dechová zkouška opakovaně (aby se předešlo možnému omylu – "nafoukat" lze i po některých zubních pastách, ale v takovém případě už po cca pěti minutách klesne hodnota na nulu, na rozdíl od zbytkového alkoholu – v tom případě hodnota neklesne) ukáže jakoukoli hladinu alkoholu, je klient považován za vyloučeného. Pokud jde o první recidivu v rámci jeho pobytu a klient je ochoten nastoupit na přeléčení do psychiatrické léčebny, může se vrátit zpět a začíná znovu v nulté fázi. Pokud jde o recidivu druhou, je jeho pobyt v terapeutické komunitě ukončen. Může se však po uplynutí devíti měsíců znovu ucházet o pobyt v komunitě.

Charakter terapeutické práce se mění podle délky pobytu klienta. Zpočátku jde především o mapování klientovy problematiky a pomoc při řešení nejpalčivějších aktuálních problémů. Posléze následuje práce na tématech jako je zvládání krizových situací, splácení dluhů, znovunavazování kontaktu s rodinou, vyplnění volného času apod. V závěru pobytu se již jedná o problémy spíše existenciální povahy: otázky po smyslu všeho toho úsilí, hledání klientova "místa ve světě" a podobná témata; důležitým tématem je hledání bydlení a strategie jak zvládnou život v nekontrolovaném prostředí. Zde je důležité podotknout, že klient, který program úspěšně absolvoval, je v mnohem lepší celkové situaci a nemívá obvykle problém najít si bezpečnější bydlení, než jaké představuje ubytovna.

Závěrem lze říci, že program terapeutické komunity občanského sdružení Lotos Brno výrazně prodlužuje délku abstinence a zvyšuje pravděpodobnost udržení abstinence dlouhodobé. Klienti se rovněž učí rozumět své závislosti a lze předpokládat, že pokud přeci jen zrecidivuje, bude tato recidiva kratší, než bývala v minulosti. Naši klienti jsou často lidé, kteří byli po mnoho let na sociálních dávkách a společnost na ně doplácela. Díky pobytu u nás mají možnost najít si a udržet práci, díky níž platí daně a odvody, splácejí své dluhy, platí výživné na děti atd. Lze tedy říci, že se náš program ve svých důsledcích vyplatí nejen našim klientům, ale i společnosti.

Práce terapeuta

Jako terapeut pracuji od března 2005, což je dost dlouhá doba na to, abych mohl zrekapitulovat sobě i ostatním, co mi tato práce dává a co případně bere. Dává mi hodně. Když máte možnost dva roky pracovat s klientem, nad kterým už všichni zlomili hůl, který absolvoval deset neúspěšných léčeb a skončil jako bezdomovec, a který nyní má práci, splácí své dluhy, cítí se dobře, pomáhá ostatním… Věřte mi, je to hezký pocit. Pak se ale také stane, že při práci s jiným klientem div nevypustíte duši, chodíte s ním k soudu, podporujete jej, práce se už pěkně rozvíjí a on pak zrecidivuje a zmizí v nenávratnu. I to se stává. Ale kdybych byl lékař na ARO, musel bych si zvyknout na umírající pacienty. Takto můžu alespoň věřit, že něco z té práce se neztratí a že na ni dotyčný klient jednou naváže. To mi v takových chvílích pomáhá. Jistou dobu jsem byl na pokraji vyhoření a přemýšlel jsem o změně zaměstnání. To se v pomáhajících profesích stává. Pomohla mi úprava pracovního režimu i osobního stylu a krizi jsem překonal.

Práce probíhá odpoledne a večer – tedy v době, kdy se většina klientů vrací z práce. Večerní služby jsou poněkud úskalím mé práce, ale zvykl jsem si. Stejně tak jsem si musel zvyknout na pružnou pracovní dobu – terapeuti mají služby i o víkendech.

Můj terapeutický přístup vychází z modelu psychosociální rehabilitace (metoda založená na plánování a dílčích cílech, které se postupně plní a vyhodnocují), ale pracuji také formou sokratovského rozhovoru (kroužení kolem různých témat, pomoc při formulaci klientovy "zakázky" – tedy toho, co po mně vlastně chce), někdy pracuji se sny, užívám práci s tělovými pocity a pokud vedu s klientem rozhovor spíše existenciálního typu, hodně mne inspirují knihy Jamese Hillmana. Každý z našeho týmu pracuje v intencích psychosociální rehabilitace, ale každý má současně svůj obitý terapeutický styl, absolvoval jiné kurzy a výcviky, je odlišnou osobností. Což je dobře, protože klienti si svého klíčového pracovníka (pokud je volný – každý terapeut má cca 3 "své" klienty) vybírá při přestupu do vyšší fáze sám a může si tak vybrat toho z nás, jehož přístup mu nejvíce "sedí" a pomáhá.

Závěrem

Když se zamyslím nad skutečností, že v České republice je něco přes 30.000 problémových uživatelů nelegálních drog (všech nelegálních drog dohromady!) a možná přes 300.000 lidí, kteří mají problémy s alkoholem, připadá mi tristní, že takových institucí, jako je Lotos Brno, není více. Díky své práci jsem si plně uvědomil, jak zákeřnou a nebezpečnou tvrdou drogou alkohol je. Co udělá s myslí i tělem člověka, jak rozruší jeho sociální síť, odcizí jej rodině i vlastním dětem…

Nejsem odpůrcem alkoholu jako takového, nejsem ani abstinent, ale na základě vlastní zkušenosti doporučuji všem, aby k této droze přistupovali velice obezřetně. Závislost na alkoholu je zdraví i život ohrožující chronická doživotní nevyléčitelná nemoc; jak se k ní jednou dopracujete, nebývá cesty zpět, jediným skutečným lékem je pak trvalá abstinence. Lotos Brno pomáhá těm, kteří již svůj Rubikon překročili…

komentářů 9

Filed under Terapie závislostí

9 responses to “Občanské sdružení Lotos Brno

  1. Jsem ráda, že jsi napsal tento článek, docela mě zajímalo, kde pracuješ. Tak zbývá popřát jen hodně pohodových klientů, kteří to budou dobře zvládat.

  2. 2 Adél: Díky za komentář. Žádný klient není pohodový (a pokud se takovým zdá, něco obvykle číhá za dveřmi) a žádný není „obtížný“. Jsou jen situace, interakce s klientem. Ty mohou být pohodové i obtížné, ale vždy stojí za to. Alespoň dokud člověk nevyhoří…

  3. Magdalena

    Alkoholismus a deprese mají jednu společnou věc, na začátku stojí totální ztráta radosti. Alkohol ji dočasně dodá, ale čím je to chroničtější, tím je ta radost tupější. Ale když člověk objeví tu opravdovou radost, která není tak rychlá, ale zato je trvalejší, tak lehčí depka nebo troška toho spiritu taky neuškodí. Alkohol je typický dobrý sluha, ale špatný pán. Člověk, který má už trochu víc než kladný vztak k alkoholu ho bere jako svého partnera, který je mu blízko / blíž snad už to ani nejde / je v něm a vzbuzuje v něm příjemné pocity. Jediná šance pro alkoholika je substituce alkoholu za malé trvalé a lidské radosti. A myslím, že v určitém bodě už to nejde.

  4. 2 Magdalena: Zajímavý postřeh, ale s úvodní větou nemůžu úplně souhlasit. Mám klienty, pro které to beze zbytku platí, ale mám i klienty, kteří se propili do závislosti v souvislosti se sociálním prostředím – parta, kámoši, spářky, koncerty. Pili jen tak pro radost a pak se jim to vymklo…

  5. Magdalena

    2 Kojot Čím víc se světské radosti dodává, tím jí vlastně ubývá. Mám jednu známou, která se tak bojí být smutná, že taky pořád pije. Je za tím démon smutku. Smutek vzniká z frustrace přání a bývá důsledkem hněvu. Velká radost / ještě vzniklá uměle / vyvolá stejně velký smutek – absťák, kocovina. Čím více člověk lpí na věcech tohoto světa, tím víc se zlobí, že to všechno nemůže dostat, nastoupí hněv, který člověka vycucá a pak se dostaví smutek. Jsou to vášně a jejich plody jsou hořké /Bhagavadgíta/.

  6. Magdalena

    A ještě záleží na tom, proč člověk pije, jestli je to oslava něčeho po dlouhém odpírání nebo žal nebo jen tak z nevědomosti. Myslím, že u toho prvního nehrozí závislost, u těch dalších ano.

  7. Záleží ovšem, jak často člověk slaví… Ale ano, pití na žal je rozhodně nebezpečnější.

  8. Chtěla jsemChtěla jsem založit a vést něco podobného v Praze, pro ženy vracející se z léčení do stejně rizikového prostředí, které je nutilo unikat ze skutečnosti, aby se měly kam obrátit – síť zdravotnických zařízení je příliš malá a příliš přetížená.Zatím jsem však nenašla vhodné spolupracovníky – možná teď, když jsem si zadala „vesmírnou objednávku?“ lolZatím aspoň vedu (kromě svých dalších aktivit) www stránky o závislosti, připoutanosti a chtění na duchovní cestě (http://zavislost.bloguje.cz).Světlo, Mír a Lásku,Ivana

  9. 2 Ivana: Tak ať se daří! 🙂 Weblog je moc pěkný.