Jiné peklo

Rozbolavělou rukou uchopíš zdroj, upevníš jej do šasi, šasi položíš na pás. Vezmeš z velké krabice další prázdné šasi, položíš si je na stůl, z menší krabice vyjmeš zdroj… Vdechuješ přeschlý vzduch. Máš žízeň. Snažíš se uspořádat roztěkané myšlenky, ale nejde to. Chvílemi vnímáš stále se opakující zvuky – sykot a cvakání pneumatických šroubováků, tichý šepot pásu, rachocení kol vozíků. V pravidelných intervalech zaslechneš stále se opakující sekvenci z nějakých zpráv v jazyce, který je ti povědomý, nedokážeš však rozluštit ani slovo, i když se snažíš – jak dlouho už?

"OPUSTÍTE-LI SVOU POZICI, ZTRÁCÍTE PRÁVO NA PŘESTÁVKU!"

Bezbarvý hlas z neviditelného reproduktoru – nevíš, zda je vůbec hlasem člověka – jen zvětšuje touhu po pauze, po chvilce odpočinku, kdy by ses mohl posadit, vydechnout, zavřít na chvíli bolavé suché oči a napít se trošky vody.
Nepamatuješ si, že bys kdy nějakou přestávku zažil.
Přemýšlíš, jak dlouho zde jsi – hodinu? den? rok?
Pokoušíš se nějak měřit čas. Nemáš hodinky a nezdá se, že by je měl kdokoli z lidí kolem tebe. Tichých lidí s netečným výrazem ve tváři. Tušíš, že i tvé oči jsou naplněny prázdnotou neustávající bolesti. Ne snad kruté, jen vlezlé, všudypřítomné, zadírající se pod kůži. Zkoušíš počítat šasi, která odesíláš na pás, ale rychle ztrácíš soustředění. Nikdy ses nedostal nad dvacítku. Mohl by sis dělat čárky, ale co kdyby to bylo považováno za poškozování majetku a ty bys ztratil právo na pauzu?
V jednu chvíli si téměř jasně uvědomuješ, že to vše není skutečné. Přemýšlíš, odkud jsi sem vlastně přišel, ale vzpomínky ti unikají do prázdna. Víš jen, že jsi tu dlouho. Strašlivě dlouho. Čekáš na přestávku – až se na chvíli zastavíš, snad se ti podaří utřídit si myšlenky, vzpomenout si. Ohromná hala, jejíhož konce nedohlédneš, je zalita ostrým světlem zářivek. Vše se pohybuje v rovnoměrném hypnotizujícím rytmu. V dálce před sebou vidíš zavřené dveře, kterými ale nikdo neprochází.
Odkud jsem přišel? Kdo jsem? Jak se jmenuji? Mám jméno?

"PŘERUŠÍTE-LI PRÁCI, ZTRÁCÍTE PRÁVO NA PŘESTÁVKU!"


Vzpomínáš si, že jsi sem vstupoval s nejasným očekáváním, ale dobrovolně, z vlastní vůle. Ale kdy? Proč?
Napadá tě, že je to sen. Noční můra. Jenže do snu nelze vstoupit z vlastní vůle. Nebo ano?
Kdosi tě vyruší, zachvěješ se hrůzou při představě ztráty tempa, vrátíš se k osazování a rychle na vše zapomeneš.
Určitě to není skutečné…
Zamrkáš. Zazdálo se ti, že na šasi sedí velký černý pavouk. Halucinace. Nějaká droga? Hlavou ti proběhnou výrazy jako LSD, psilocibin, DMT, atropin… Nevzpomínáš si, odkud je znáš, ale chvíli těkáš po představách, že jsi zfetovaný, že to celé je badtrip, ale nevíš, jestli jsi někdy byl zfetovaný nebo měl badtrip. Nedokážeš udržet myšlenky. Někdy je nahradí jen prázdnota stereotypního hukotu haly, jindy zase v tvé hlavě zaznějí útržky písniček, jejichž slova ti nedávají žádný smysl.
Jsem v pekle.
Na okamžik tvoje myšlenky zjasnějí.
Jsi v pekle, jsi v pekle, jsi v pekle… šeptá pás.
Z dálky opět zaslechneš útržek zpráv v jazyce, který je ti povědomý. Opět se jej snažíš rozluštit; opět marně a myšlenky odplavou do prázdna.
Pokud se náhodou tvůj pohled setká s očima někoho z lidí u pásu, oba vždy rychle ucuknete pohledem a skloníte zrak k práci. Nejdůležitější je neztratit právo na pauzu. Na osvobození. Tušíš, že se k ní v duchu modlí všichni. Ale nemůžeš se nikoho zeptat a vlastně ani nevíš, zda bys dokázal promluvit. Mluvil jsi někdy?
Jsem zdrogovaný nebo jsem v pekle, usoudíš náhle. Sen vylučuješ. Přišel jsi dobrovolně. Do snu nelze vstoupit dobrovolně. Možná jsem spáchal sebevraždu a toto je trest, řekneš si a připadá ti to pravděpodobné. Jasnozřivost té myšlenky tě překvapí. Po chvíli ale už jen pracně vzpomínáš, k jakému závěru jsi dospěl. Myslíš hlavně na přestávku. Bolí tě nohy. Vytoužený odpočinek ale nepřichází a ty se na dlouhé minuty? hodiny? dny? propadáš do bezmyšlenkovitého polovědomí. Potom se zamyslíš nad plynutím času. Plyne zde vůbec? Jestli jsi v pekle, toto je Věčnost. Jestli je toto Věčnost, čas neexistuje. A jestliže čas neexistuje… Zoufale to nechceš domyslet, ale i přes dlouhá období tupé prázdnoty nakonec dospíváš k nevyhnutelnému závěru: žádná pauza nepřijde…
Zoufalství, které na tebe padá, je tisíckrát horší než to, které jsi cítil až dosud. Automaticky sáhneš pro další šasi a osadíš je zdrojem. Než se s tou myšlenkou alespoň částečně vyrovnáš, uplynou roky. Má-li to slovo význam v bezčasém světě. Rozhodneš se řešit svou situaci stoicky. Vyrovnat se s ní meditací, vnitřním klidem a svobodou. Pokoušíš se meditovat, ale pokaždé tě vyruší ten kousek zpráv v jazyce, který neznáš. Vylučuješ možnost, že bys byl pod vlivem drogy. Trvá to již příliš dlouho a nic se nemění. Je to tedy peklo…
Přemítáš, jaký jsi spáchal hřích. Mohla to být sebevražda, ale máš pocit, že jsi trestán spíše pro něco, co jsi neudělal. Nejde ti to ale dohromady se vzpomínkou na dobrovolný vstup do těchto míst. Jistě jsi však nevěděl, pro co se rozhoduješ. To jsi nemohl vědět.
Začínáš přijímat situaci jako trvalý stav, na němž nemůžeš nic změnit. S trochou povýšenosti myslíš na ty, kteří ještě doufají v přestávku. Ty už nedoufáš v nic.

"BUDETE-LI PRACOVAT NEDBALE, ZTRÁCÍTE PRÁVO NA PŘESTÁVKU!"


V duchu se trpce zasměješ a chvíli si neslyšně prozpěvuješ kousek skladby od Kraftwerk.
Wir sind die Roboter…
Die Roboter, die Roboter, die Roboter…
šeptá pás.
Jsi v pekle u běžícího pásu, kde se sestavují televizory. Napadne tě, pro koho vlastně? Na okamžik tě pobaví představa legií démonů sledujících Dallas. Nebo Tak jde čas… Čas. Blížíš se k něčemu důležitému. Cítíš to, ale ztrácíš soustředění. Někdy jsou mezi jednotlivými chvílemi zamyšlení celé aeony vnitřního ticha a prázdnoty. Je téměř nemožné navázat myšlenky, dát jim smysluplnou podobu.
Pokud se démoni nedívají na seriály, možná jde jen o tu ubíjející práci. Sysifův kámen. To, co ty a lidé kolem tebe skládáte (a někdo daleko vepředu kontroluje a pouští ten opakující se útržek zpráv), zase jiní lidé rozebírají na součástky, které ti přiváží mlčenlivý skladník. V okamžiku, kdy tě to napadne, víš, že je to pravda. Uvědomuješ si, že i přes téměř absolutní nemožnost přemýšlet, postupně dospíváš k novým poznatkům. Okolí se nemění, ale ty se přese všechno vnitřně vyvíjíš, i když nesmírně pomalu. Dává ti to novou naději. Ve věcích, které následují, se zabýváš fungováním tohoto pekla a problémem času. Nějaká forma času zde musí existovat, neboť existuje pohyb. A pokud se opakuje stále tentýž proces, mohlo by jít o nějakou formu časové smyčky, na které je ale tvé vědomí alespoň minimálně nezávislé. Existuje jinde lineární plynutí času? Ve vnějším světě (existuje-li vůbec)? Nebo jde vždy jen o časové smyčky, pohyb po kružnici, která ale může mít obvod tak velký, že jej pozorovatel vnímá jako přímku? Připadá ti to pravděpodobné. Přemýšlíš o nekonečném množství soustředných kružnic, časových smyček různé velikosti – počínaje Planckovou délkou a konče v nekonečnu. Pokud tomu tak je, pak v bezčasovém bodě nula sídlí… kdo? Bůh? Ďábel?
Usuzuješ – zatímco ve tvém světě ubíhají snad tisíciletí a ty myslíš častěji na doušek vody než na svoji filosofickou soustavu -, že časovým smyčkám vládne ďábel, cyklický démon, spoutávající vše existující do okovů věčného návratu. Nade všemi kruhy časů, které jsou Dantovými kruhy pekla, pak musí sídlit Bůh.
Možná se však vnitřní čas může vymanit z kruhu a postupovat vpřed. K Bohu?
Dává ti to smysl. A pomáhá ti to přežít. Cítíš, že alespoň tvůj duch se chvílemi osvobozuje z toho krutého područí, zatímco tvé bolavé prsty křečovitě opakují stále stejné pohyby.
Jsou jednotlivé kružnice těsně za sebou nebo podléhají nějaké zákonitosti? Nabízí se možnost, že by se mohly řídit stejnými principy jako elektronové slupky atomu. Potom by bylo možné, že existuje i horní hranice kruhů pekla, jakási valenční slupka, pokud ve světě existuje omezené množství objektů, které cyklický démon může zajmout… Stále ještě nevíš, jaké je tvé jméno, ale dospíváš k závěru, že jsi mohl být fyzikem, znáš-li tyto termíny. Svojí snahou rozluštit podobu svého pekla a světa vůbec se dozvídáš i něco o sobě a těší tě to. Kdybys jen nemusel v pravidelných intervalech přemýšlet o jazyce těch stále se opakujících zpráv…
Pořád ti však něco uniká. Vytvořil jsi velkolepý model světa, ale nemůžeš přijít na něco mnohem bezprostřednějšího. Stále častěji se zachvíváš silnými pocity déjà vu, jež připisuješ svým úvahám o věčném návratu. Jako bys už někdy toto vše řešil. Jakoby klíč, který hledáš, byl již někdy dříve nalezen.
Z neviditelného reproduktoru opět zazní jakési varování a s ním přichází poznání, které se tak dlouho dralo na povrch. Zasměješ se, poprvé od věčnosti hlasitě, tvůj hlas zní ochraptěle a jazyk se ti lepí na patro. Několik lidí se ohlédne, okamžitě však pokračují ve své práci. Automaticky zacvakneš zdroj do šasi a položíš je na pás.
Pokud nikdy nepřijde žádná pauza, nemohou mne potrestat!, křičíš v duchu a pak i nahlas. Tvé tělo ale stále ještě pracuje. Téměř se rozpláčeš poznáním, že zatímco jsi po aeony promýšlel filosofický obraz světa, unikala ti skutečnost, že můžeš kdykoli přestat s tou nesmyslnou prací. Na okamžik tě vyděsí představa, že už nedokážeš ovládat své tělo, že tvé ruce budou dál, donekonečna osazovat další a další šasi. Přinutíš se přestat a překvapí tě, jak to bylo snadné. Poodejdeš a s úlevným výdechem usedneš na podlahu. Jsi ztuhlý nesmírně unavený. Vzhlédneš a vidíš, že na tvé pozici již stojí někdo jiný a apaticky koná tvou práci.
Zavoláš na něj ať přestane, ať si udělá přestávku hned a třeba na pořád. Vždyť tady nikdo nikoho ve skutečnosti nekontroluje! Snažíš se mu vysvětlit vše na co jsi během věků přišel. Ohlédne se, jen jednou, a ve tváři má nechápavý výraz. Dívá se na tebe jako na blázna. Je ti povědomý. Opět ten pocit, že se to vše už stalo. Mluvíš i k dalším, ale nikdo neposlouchá. Pokud se někoho dotkneš, na okamžik ztuhne, pak ucukne a vrátí se ke svému zbytečnému, sysifovskému úkolu. Připomíná ti to, že bys měl ověřit alespoň něco ze svých teorií. Obcházíš linku ve směru pohybu pásu. Na jednom místě, jak jsi předpokládal, jedna dívka kontroluje každý dvacátý televizor. Zaposloucháš se do zpráv. Poznáváš španělštinu a sleduješ půlminutový šot o havárii autobusu. Přemýšlíš, zda má s tebou nějakou souvislost, cítíš osten jakési vzdálené bolesti, ale nemůžeš si vzpomenout na nic konkrétního. Snad jsi při té havárii zemřel nebo jsi ji způsobil… Jdeš dál a vidíš, jak jsou smontované přístroje zase rozebírány, jednotlivé části pečlivě ukládány do krabic a odnášeny do skladu. Odtud je druhý skladník vozí na počátek pásu, kde jsou rozbalovány a distribuovány na jednotlivé pracovní pozice. Napadá tě, zda ostatní vidí své peklo stejně, nebo je to jen tvoje soukromé duševní ztvárnění tohoto otroctví. Druhá možnost ti připadá reálnější. Za absurdní výrobní linkou se zřejmě ukrývá jakási pravá podstata této smyčky, kterou si každý přetvoří podle svých vlastních představ o opakujícím se utrpení.
Všimneš si, že i když konce linky nedohlédneš, odevšad vidíš dveře, jediné, zavřené dveře, které jsi měl celou dobu před očima. Obyčejné bíle natřené kovové dveře. Přemýšlíš, kam vedou. Do dalšího kruhu, možná do nicoty nebytí nebo naopak do světa tam venku, do světa zdravého rozumu? Nebo přímo k Bohu? Třeba to bude jen jiné peklo, ale ty už víš, jak uniknout. Dozvíš se kdo jsi? A snad tam na tebe čeká i doušek vody… Tak či tak – tady již nemáš co pohledávat. Přijdeš k nim. Napadá tě, zda bys nemohl toto peklo zastavit nějakou akcí, či se o to alespoň pokusit. Postavit se cyklickému démonu. Osvobodit se, vykročit z kruhu je jedna věc, ale přerušit jej? Přerušení jednoho kruhu by mohlo přerušit všechny kruhy, napadne tě. Máš na to právo? A máš na to sílu a odvahu? Ovládne tě strach z trestu. Z nelítostného trestu pána časů. Ze smyčky, z níž by nebylo úniku – trestu, který by mohl být ještě horší než vše, co jsi zde prožil. Každý vězeň má své poslání a musí trpět, dokud je nenaplní. A na dosažení tohoto cíle má každý celé aeony času. Pokud ses dokázal osvobodit ty, dokážou to nakonec i ostatní. Naposledy pohlédneš na výrobní linku, obrátíš se ke všemu zády a s neurčitým pocitem déjà vu vcházíš do dveří…

komentářů 8

Filed under Povídky a příběhy

8 responses to “Jiné peklo

  1. Smekám.Vynikající povídka!

  2. Anonymní

    2 Gomba: Díky.

  3. Bezvadný text, jen houšť!

  4. 2 Adél: Rovněž díky. Bohužel jsem mnoho takto kvalitních textů nenapsal. Ale chystám se napsat článek o tom, jak tato povídka vlastně vznikla.

  5. mikeš

    Nechápu, měl přece svoji jistotu, tak co se mu nelíbilo, nevděčník!

  6. 2 Mikeš: 🙂

  7. řekla bych až geniální…čtu to už podruhé…potřetí…počtvrté…tahle povídka mě oslovila, jako žádná jiná……smekám…máte můj obdiv..

  8. 2 Markéta: Díky. Jsem rád, že ta povídka působí. Jak jsem si posléze uvědomil, ty tři týdny, co jsem brigádničil ve Flextronicsu, mi osud připravil právě za účelem vzniku této povídky…