Totalita, strach, vina a odpuštění

Jsou témata, k nimž se člověk neustále vrací a jež se mu sama připomínají, témata, s nimiž se tak či onak musí neustále vyrovnávat, neboť v něm oslovují něco niterného, v mém případě niternou pochybnost o síle své odvahy a schopnosti čelit strachu z represe. Včera se mi toto téma opět připomnělo dokumentem o kolaboraci některých představitelů církví s komunistickým režimem.

Žijeme v době, která příliš nepřeje historické paměti a mladí lidé často vykazují dle mého názoru až neuvěřitelnou neznalost našich nedávných dějin, přestože jde o historii, která tak či onak poznamenala jejich rodiče. Jako bychom chtěli osobně i kolektivně zapomenout; a zapomínáme tak i na riziko, že pokud před něčím příliš dlouho utíkáme, zvláště pak nevědomě, hrozí nám, že se s tím nakonec opět střetneme. Platí to pro jednotlivce a platí to i pro národ či celé lidstvo. Jen jde jednou o Stín individuální a jindy o Stín kolektivní. Dotknu se tedy Stínu (v hlubinné psychologii symbol pro nepřiznané a potlačené špatné a nežádoucí vlastnosti) s nímž se vyrovnávám, a nebudu před ním prchat ani jej popírat či ignorovat. Mým Stínem je strach a to především strach z represe. Obava, že bych se v konfrontaci s cílenou a rafinovanou agresí zachoval zbaběle. Například podepsal spolupráci se Státní bezpečností… Celou tuto záležitost, stejně jako zvrácenost totalitního režimu znázorním příběhem. Jde o skutečnou událost, jež se mi přihodila v roce 1988. Byl jsem žákem osmé třídy základní školy, bylo mi čtrnáct let, a byl jsem takový tichý jedničkář. Ale také jsem už od svých jedenácti let poslouchal s rodiči zakázané zahraniční stanice jako byl Hlas Ameriky a Svobodná Evropa a měl jsem velice solidní povědomí o tom, jak ve skutečnosti probíhaly události naší nedávné minulosti, zvláště pak společenské změny v roce 1968 a následná nemilosrdná invaze vojsk Varšavské smlouvy, především (ale nejen) sovětských. Moc dobře jsem to věděl – moje maminka byla v té době s přáteli na dovolené v Rusku a vraceli se ve stopách pásů sovětských tanků… Věděl jsem, že umírali nevinní lidé… Ale zpět do roku 1988. Byl jsem vyvolán na hodině dějepisu a měl jsem mluvit o roce 1968. Odvykládal jsem všechno… doslova a do písmene tak, jak to bylo v tehdejší propagandistické učebnici dějepisu. Dostal jsem jedničku. Je to jediná jednička, za kterou se dodnes hluboce stydím a která mi neustále připomíná, jaké je to mít strach. Ani jsem se jí doma nepochlubil, zatajil jsem ji. Rozumějte: Já jsem opravdu moc dobře věděl, co jsem udělal. Měl jsem svobodnou volbu. Mohl jsem říct pravdu. Nebo říci jen několik neutrálních fakt a nechat si dát špatnou známku. To by rodiče určitě pochopili. Jenže, víte, no, ano, když, ehm… chtěl jsem se dostat na gymnázium a mí rodiče nebyli ve straně… Pro někoho by to bylo omluvou, ale pro mne nikoli. Nikomu jsem neublížil… častá fráze, mimochodem, ale ani to není omluvou. Už proto, že to není pravda. Ublížil jsem sobě. Věřím, že každý, kdo tomu strachu podlehl a tak či onak, více či méně zkolaboroval, ublížil především sobě.

Když o tom tak přemýšlím, bylo to poprvé, co můj sebeobraz dostal pořádně na frak a cítil jsem se vážně mizerně. Už tehdy. Nejde o to, že bych snad soudil z pozice dospělého tehdejší dítě.

Nutno dodat, že nástroje strachu v rukou režimu byly opravdu impozantní i v té oblasti, s níž jsem se mohl setkat osobně. Vzpomínám na propagandu, na všechna ta slova o budování socialismu a o agentech imperialismu, na dokumenty o zhýralých chartistech etc. etc… Ta slova, ty fráze jsem slýchával v osmdesátých letech, když jsem začínal rozum brát. Tlačili to do nás ve škole, zvracela to na nás televize, čišelo to z titulků novin. V padesátých letech taková slova doprovázela posílání lidí na smrt či na nucené práce do lágrů. V normalizačních letech sedmdesátých a osmdesátých je „jen" zbavovala dobré práce, možnosti studia a životní perspektivy. Dodnes, v Bělorusku například, taková slova doprovázejí rozhodnutí o ničení životů slušných lidí. A také v obchodech nebylo kakao, banány, pomeranče (ty bývaly jen před Vánoci), toaletní papír a… ale to opravdu nebylo ani zdaleka tak zlé, jako ten strach, který dokázal režim v člověku vyvolat. A to jsem se nesetkal s psychickým či fyzickým týráním, výhrůžkami a cíleným osobním nátlakem!

Někteří podlehli. Podlehli a podepsali spolupráci se Státní bezpečností, nebo jen vstoupili do KSČ, aby získali lepší práci a mohli se realizovat. Většina prostě tiše mlčela…

Neodsuzuji nikoho za to, že nebyl statečným odpůrcem režimu. Neodsuzuji mlčící většinu, neodsuzuji členy tehdejší KSČ a neodsuzuji ani tehdejší spolupracovníky StB. Nesoudím je za to, kým tehdy byli, pokud jejich základním motivem bylo přežití a vyhnutí se utrpení a nikoli prvotní záměr ublížit. Nevím, jak bych se zachoval na jejich místě. Koneckonců i svatý Petr třikrát zapřel Krista, protože měl strach. Chápu to. Co mi ale chybí, je vyrovnání se s vlastní minulostí. Ona všudypřítomná osobní i institucionální neochota přiznat svůj podíl viny a omluvit se. Požádat o odpuštění všechny, jimž bylo ublíženo – včetně sebe sama. Přestože se moje vina může ostatním jevit jako nicotná, pro mne je důležitá a proto říkám: Je mi to líto, měl jsem strach. A prosím o odpuštění sebe samého a myslím, že jsem si po těch letech už konečně odpustil. Není to špatný pocit…

komentářů 13

Filed under Co život dal... a vzal.

13 responses to “Totalita, strach, vina a odpuštění

  1. Extrémní příběh je skupina bratří Mašínů. Žádný odvar, ale boj na život a na smrt.Tenhle blogger, jako mnozí ostatní občané, má v tématu naprosto jasno:http://pohranicnik.bloguje.cz/547444-masinove-teroristi-a-vrazi :-/

  2. Kojote, mluvíš o padesátých letech, ale neprožils je, jsi mladý, chybí ti historická zkušenost a dějiny, ja kdobře víš, vždycky píší vítězové. Proto i já bych byl za „vyrovnání minulosti“, protože by se třeba ukázalo, že ne všechno bylo za bolševika špatný, jak třeba ne te´d je všechno dobrý. To není můj pokus o obhajobu bolševika, ale pokus o objektivitu. Jinak s tebou 100% souhlasím, a ještě bych dodal, že to co ty píšeš o 80, 90. letech, to už byl jen slabej odvar, protože nastala doba perestrojky a glasnosti, a bolševickej režim už nebyl zdaleka tak tuhej, jako dřív. Protože tehdy u nás bylo kolem 1,5 milionů členů KSČ, nedovedl bych si ale takovou hromadnou sebereflexi představit. Mělo by to jako probíhat systémem omluvy rodičů a prarodičů svým dětem a vnukům, když převážně vstupovali do strany právě kvůli jejich budoucnosti? Protože těch skutečně „zarytejch“ až tak moc nebylo. No, je to na delší řeč, jdu se mrknout na ten link od Atea

  3. 2 inka: To je pravda, padesátá léta jsem nezažil, ale důvěřuji vyprávění rodičů a historickým dokumentm. Nicméně článek je založen především na osobní zkušenosti a paměti. A ano, oproti padesátým leům či počátku „normalizace“ to odvar rozhodně byl. Přesto to však byl odvar dosti hořký…Chtít po řadových členech strany, aby prováděli nějakou hlubokou sebereflexi je skutečně přehnané, článek cílím na především spolupracovníky StB.Jinak, jak jsem napsal: Neodsuzuji nikoho za to, že nebyl disidentský hrdina. To, co by rodiče mohli dělat, je ale vyprávění o tom, jaké to bylo, předat svou zkušenost. Abychom alespoň trochu nezapomněli…

  4. Ještě bych dodal, že se nezabývám těmi, kdo svou spolupráci s režimem nikdy nevnímali jako problém, ať už problém identity, svědomí či něco podobného. Ti pochopitelně žádnou katarzi nepotřebují a ani se jí od nich nedočkáme.

  5. no, byli jsme hozeni do nějakého prostředí (narodili jsme se) a v něm jsme se museli naučit žít. Pro spoustu lidí studenou válkou rozdělenej svět byl normálním. Pro spoustu lidí po válce byl socialismus a komunismus nadějí. 90% organizované mládeže v SSM viděla spíše výhody jak jet někam a zachlastat, ne ideologii. Ale jasně, režim musel na někom stát, a ten někdo pak požíval určitých výhod. Ale ani to bych nikomu nevyčítal, dnes je to stejné. Koho bych tedy soudil pak ty, co se dopustili něčeho špatnýho na druhých. Ale protože je pozdě, nezbývá než věřit ve svědomí každého z nás.

  6. Jako inspiraci Kojotem jsem napsala o tématu ze svého úhlu pohledu:http://lucienne.bloguje.cz/554859-totalita-strach-vina-a-odpusteni.phpZvu Vás k jinému úhlu pohledu.

  7. jdem se mrknout na jiný úhel, jinak hezký poslední červnový týden

  8. Magdalena

    Totalita byla zkouškou lidských charakterů. Budˇ ho posílila nebo se ho vůbec nedotkla. Stejně tak je to s pocitem viny. Když udělám něco špatného, jsem si toho vědoma, přiznám si to, vím, jaké to ve mě vzbuzovalo pocity, je to jenom moje vina, jsem za ni zodpovědná. Když udělá někdo jiný něco špatného a tváří se, omlouvá se, že vlastně to dělají všichni, teda i já, chce tu svou vinu hodit na mě a snaží se vyvolat pocity viny, které jsou jenom jeho projekcí. Když je ve mě vyvolá, podařilo se mu, může lépe se mnou manipulovat. A navíjet další viny na ten, jím vytvořený komplex – NE. Být zodpovědný pouze za své viny, uvědomovat si je, omlouvat se za ně, to nesmírně osvobozuje, protože tím si na sebe nelepím cizí komplexy, kterých se někdo snaží zbavit. Odpouštím-li někomu jeho vinu, pak mi to zase pomáhá, protože se nevěnuju cizím vinám a to mě zase osvobozuje. Atˇsi každý uvědomí svůj podíl viny a s ním pracuje. Pak je to snesitelnější. A jít do hloubky vlastních vin, proč? Chtěla jsem vypadat lepší, chtěla jsem někomu udělat radost. Vina vzniká z toho, že člověk se snaží, aby něco vypadalo jako … ne aby to tak bylo. Tento pasivní český totalitní přístup je pro většinu Čechů typický. Je nějaký problém, nejdřív se cukáme, chvíli bojujeme, pak zjistíme, že jsme moc malí, že nás ti větší převálcují, tak bude lepší, rádoby , pokorně sklopit hlavu, začít s nima spolupracovat a myslet si své. Pár jedinců je odvážných, ale to národní sebevědomí a hrdost nevytrhne. Nevím, co bych já udělala, nejspíš bych to taky vzorně odpapouškovala, aby nebyl nějaký problém. Ale v pořádku to není.

  9. 2 Magdalena: Díky za podnětné zamyšlení. Hlavně není v pořádku politický systém, který toto s lidmi dělá. Mnozí lidé vzpomínají na mlíko za dvě koruny… atd. :-/

  10. Kojote, mluvíš mi z duše. Jen jsem dosud nedovedla ty myšlenky pochytat, dát jim řád a podobu řádků…Podobnými úvahami, jako byla ta Tvá, regaguju na ty, co v poslední době s obrovskou oblibou plivou a kopou do Jarka Nohavici kvůli jeho spolupráci s StB. Přiznám se, že když vyšla najevo některá nová fakta, taky jsem měla při poslechu jeho písní zvláštní pocit a ptala jsem se, jestli mě celé ty roky, co ho mám ráda a co veřím jeho písním, klamal a přetvařoval se… jenže pak přišlo to odpuštění, na základě úvahy, kterou jsi Ty tak krásně shrnul v posledním odstavci… aneb Hrdinství nelze nikomu přikázat, jak jsem nedávno kdesi četla. Slušný a dobrý člověk je jedna věc, hrdina je nadstavba. Pokud slušný člověk podlehne takovýmto okolnostem, nezaslouží si zavržení a opovržení, nýbrž to odpuštění. Anebo přinejmenším lítost. To ale české duši příliš blízké není, mám bohužel takový pocit…Opět Ti moc děkuji. A doufám, že nevadí tykání, ačkoli jsem se teprve batolila kolem stolu, když jsi Ty při zkoušení na osmašedesátý poprvé zklamal sám sebe…

  11. 2 Teri: Díky za reakci, odpovídám až teď, protože jsem ji nezaregistroval. Ano, měli bychom spíše hledat to dobré, co v nás je, a přiznat si, že jsou i stíny. Každý je má. I ten největší hrdina se v koutku duše za něco stydí…

  12. Jana

    Moc krásný článek. A hluboce pravdivý – při převratu v roce 89 mi bylo podstatně víc, už 31, a pamatuji si jako desetiletá právě zmiňovaný rok 68, jak u nás za domem po silnici duněly ruské tanky po ránu… Doba vlády komoušů nebyla jednoduchá pro nikoho, pamatuji si i jak mi doma říkali „Neřvi tolik, když mluvíš o režimu, uslyší tě sousedi a máš malér“. Vím, že důchodci seděli celé dny u okna a šmírovali sousedy a podávali na ně hlášení… Takových hlášení bylo víc a různých – např. i po návratu z úplně obyčejné soukromé dovolené na Jadranu se muselo po návratu v práci vypisovat jedno takové: koho jsi tam potkal? mluvil jsi s ním? o čem? přemlouval tě k emigraci?…. na zvracení to bylo, protože to byl váš soukromý čas za soukromé peníze, každému po tom bylo prd. Pamatuji si výjezdní doložky – to byl takový zdánlivě zbytečný papír k cestovnímu pasu, který ale měl své číslo. Do tehdejší Jugoslávie jsem jela vlakem. Ještě maďarská pasová kontrola na přechodu do Jugoslávie měla na takovém tom pultíku na krku, kde dávala do pasů razítka, přilepený seznam hledaných čísel výjezdních doložek. Pokud mezi nimi byla ta vaše, smůla, nejelo se nikam. A stačilo k tomu to, aby na vás měl soused žáhu, že vy si kamsi jedete a on sedí na zadku doma, a z tohoto důvodu zvedl telefon a řekl policii „Franta Vomáčka chce emigrovat, řekla mi to jeho teta.“Nevím, jaký důvod měl Jarek pro to, co udělal, nicméně si nemyslím, že by komukoli ubližíl tím, že řekl, že Kryl má kdesi dům… to estébáci beztak dávno věděli odjinud. Ale pokud mu vyhrožovali tím, že to „slízne“ jeho maminka, no, ruku na srdce – kdo z nás by tím hrdinou byl? Uzavřela bych to tím biblickým „Nesuďme, abychom nebyli souzeni“

  13. 2 Jana: Díky za komentář. Lidé rádi soudí a nepřemýšlejí o špíně před vlastním prahem…