Sebevražda a peklo

Věřící mnoha náboženství soudí, že sebevražda představuje vstupenku do pekla. Nebo s sebou minimálně nese vážné duchovní následky. Jiní v peklo nevěří, ale považují sebevraždu za projev slabošství. Mnoho let jsem trpěl velmi těžkými až psychotickými depresemi a několikrát mi k sebevraždě chyběl opravdu jen krůček, proto je to pro mne téma stále živé a často se nad ním zamýšlím…

Depresi se mi podařilo přeléčit (kombinací antidepresiv a několikaleté intenzivní psychoterapeutické a duchovní práce na sobě), ale vzpomínka na ty strašlivé dny ve mně zůstane až do konce života. Byly to dny naplněné duševní bolestí tak nesnesitelnou, že vědomí už nebylo ani zdaleka jasné; byl jsem z toho duševního pekla v podstatě nepříčetný. Navíc byl ten stav spojený s bludnou představou, že ta hrůza již nikdy neskončí. Opravdu si dokážu představit, že jiný ve stejné situaci sebevraždu spáchá – ani ne tak kvůli tomu nesnesitelnému vnitřnímu utrpení, jako kvůli zmíněnému bludu, že už nikdy nebude lépe. Nepokládal bych to za projev slabosti.

Osobně soudím, že v takové chvíli člověk není svéprávný, o dobrovolnosti takového odchodu ze života lze pochybovat – není výsledkem svobodného rozhodnutí, ale působením bludu.

Jde tedy v tomto případě podle mne o smrt v důsledku nemoci, stejně jako smrt na rakovinu či jakoukoli jinou nemoc. Deprese je skutečně nemocí potenciálně smrtelnou…

Ohledně toho pekla nutno poznamenat, že peklo duševní nemoci je ve chvílích, kdy dohání k sebevraždě, natolik kruté, že si jen stěží dokážu představit, že by si sebevrah v případném pekle příliš pohoršil…

Ale – bude či nebude nucen prožít si zbytek utrpení, jemuž chtěl uniknout? Je utrpení spojené s depresí, součástí cesty, jíž je nutno ujít, nebo je to jen trápení, které je možno odvrátit? Nebo je pravda někde uprostřed, jak už to s pravdou obvykle bývá? Existuje zde obecná platnost, či platnost individuální? A existují vůbec nějaké odpovědi nebo jen věčné existenciální otázky?

Když o tom tak přemýšlím, deprese jako taková je vlastně existenciální otázkou par excellence

A soudím, že je otázkou bez odpovědi. Věčnou výzvou…

***

Zajímá Vás tato problematika? Čtěte také:

Zamyšlení nad fenoménem deprese

Cesta temným lesem – deprese z pohledu pohádkové symboliky

Deprese před Vánoci – subjektivní popis jednoho dne s nemocí

Květy Propasti v deseti zastaveních – poeticko-výtvarné zpracování extrémních duševních stavů

komentářů 50

Filed under Deprese a spol.

50 responses to “Sebevražda a peklo

  1. Tak marněvzpomínám, jestli jsem někdy měl depresi. Asi ne. Dokonce mě snad ani nikdy nebolela hlava. Takže si takový duševní stav vůbec neumím představit. A tak si říkám, jestli vlastně nejsem ochuzen…

  2. Magdalena

    Všem lidem se nedá pomoci, někteří podlehnou, jiní se zázračně vyléčí i z těžké choroby. Proč? Protože začnou toužit po životě, po opravdovém štěstí, které se u nich v životě někdy mihlo, vzpomenou si na okamžiky radosti, které zažili před chorobou a ty začnou rozvíjet, udělají ve své mysli album fotek nebo videozáznamů, vůní, chutí, rozkoše s milovanou osobou nebo i s nemilovanou – to záleží. A ty začnou živit a rozvíjet, ví i o těch nechutných záznamech z nemoci, ale ty musí zůstat, protože by si nevážili uzdravení. Ne všichni mohou být uzdraveni a ne všem se dá pomoci, tak to prostě je. A velice zajímavé je, že právě ti vyléčení mohou pomoci stejně postiženým, jiní by je totiž tolik nechápali. Deprese je nemoc, kdy člověk je fixován sám na sebe, podléhá sebelítosti, každý mu chce ublížit, je tak paralyzován, že nemůže ani vstát z postele, všechno vidí černě, nejprve přijdou černé myšlenky, ty začnou rozvíjet svou látku a na nic jiného nezbývá energie, člověk je vysátý – finito. Musel být ale nějaký spouštěcí mechanismus, nějaký impuls, po tom se musí pátrat v rodinné a osobní anamnéze. Jediná léčba je hledat příčinu a pak světlá místečka a dělat cokoliv – kromě sebevražd, co by mohl a hlavně chtěl. Je to strašně těžké, jako celá ta pitomá deprese, a začně se léčit, až pozná, že si může říct – teď ještě tu sebevraždu nespáchám, počkám ještě půl hodiny. / Samozřejmě po půl hodině by měl interval prodloužit /. Začít sledovat individuálně, co ta jeho deprese nemá ráda a co má ráda. Získat od ní odstup, nebojovat a nenechat se pohltit, pozorovat co chce. Někteří démoni se dají vyhnat jen modlitbou a postem, myslím, že jsou to právě démoni deprese, člověk až začne být soudným, měl by pozorovat jejich chování, kdy útočí, jaké zbraně používají a co nemají rádi. Jisté je, že útočí na tu slabou část – perfektní je kniha od Anselma Grüna – Jak zacházet se zlým. Popisuje typy démonů, jejich techniky, slabosti lidí a způsoby útoků – a způsoby jak s nimi pracovat. Mniši to mají vyzkoušené, právě démoni začnou působit, aby je odradili od duchovní cesty a růstu – vřele doporučuji – tu knihu teda. Každý si najde toho svého oblíbence, který mu znepříjemňuje život a zároveň dostane radu, jak s ním zacházet. Jisté ale je, že na silného a vycvičeného člověka si už potom nedovolí, ale i ten silný musí projít zkouškama a tím se posiluje. Ale musí člověk chtít sám, toužit po pokroku a vydržet. Nikdo jiný to za něho neudělá a jenom ten přežije. /možná/?

  3. 2aTeo:Jestli váháš, tak jsi depresi neprožil. Je to těžká dlouhodobá zkouška, pro spoustu lidí příliš těžká a podlehnou jí. Není o co stát, i když jsi pak oproti ostatním, co ji neprožili, obohacen. Můžeš být rád, že jsi obohacován jinými duševními a duchovními stavy, než depresí.

  4. 2Magdalena:Deprese je v první řadě nemoc, ne posednutí. Nesměšuj tyto dvě oblasti dohromady. Posednutí se dá vymítat, deprese ne. Deprese je nedostatek jistých látek v mozku a na vymítání nebude reagovat, bude reagovat na adekvátní léčivo. Teprve až léčivo začne zabírat a člověk je schopen vstát z postele, může začít víceméně duchovně pracovat a to především tak, že se depresi poddá a zjistí, co si vlastně má prožít, aby ho to nezabilo. Takto pracovat s člověkem v depresi lze. Půst – záleží na tom, zdali se na to člověk cítí, už to někdy dělal a má vůli nejíst a jen pít vodu. Jestli jsi někdy držela půsty, tak víš, že to je těžká duchovní cesta, která sice rychle čistí, ale málokdo ji snese a vydrží. Většina lidí potřebuje silnou víru, aby vydržela aspoň den, to nemluvím o týdnu a víc. Půst je duchovní cesta, kterou člověk v psychotické depresi nemá šanci ujít, protože deprese je zátěž na tělo a mysl sama o sobě. Jen tak mimochodem, půstuješ? Víš, co doporučuješ? Modlitba – použít se dá, uleví, důležité je „za co“ se člověk modlí a zdali vůbec udrží myšlenku. V depresi to vůbec není jednoduché, stejně jako u posednutí. A na to, aby člověk měl v sobě prošlapanou cestu modlitby a uměl se modlit, na to je třeba dlouhého cviku. Je to duchovní promlouvání, ke kterému je třeba duchovně dospět. V depresi člověk uvažuje opravdu úplně jinak a většinou ho modlitba vůbec nenapadne. Je to dlouhodobé temno a veškeré síly jsou dávány do přežití. Na modlitbu sílu potřebuješ.Tak mě napadá, pracuješ s démony a posedlými? Umíš to? Pracovala jsi někdy s myslí v depresi? Znáš depresi sama na sobě? Jestli to znáš jenom z knížek, těžko něco vysvětlovat, to samé, jestli jsi depresi sama nikdy nezažila.

  5. 2 aTeo: Buď rád. 2 Magdalena: Díky za příspěvek, nad kterým ses jistě hodně zamýšlela. Je to zajímavý pohled na věc.2 Lucienne: I Tobě díky za zajímavý příspěvek. Myslím, že na oslabenou mysl může sednout kde co a dále ji oslabovat etc. Ti démoni nejsou od věci. U depresivních je častý démon alkoholu. Současně jsou zde i biologické příčiny, ale i psychosociální příčiny. Myslím, že depresi nelze redukovat ani na důsledek primárního traumatu, ani na problém v biochemismu mozku, ani na posednutí démonem (ať už tím myslíme cokoli). Myslím, že biopsychosociálněspirituální model funguje i zde. Zpětné vazby, krátká spojení… Proto je třeba k této nemoci přistupovat komplexně (bilogická úroveň-antidepresiva, psychologická – psychoterapie, sociální – obnovení smysluplných vztahů,, duchovní – Cesta), jinak je výsledek polovičatý… a tak.

  6. 2Kojot:To je kulantní odpověď, taková universální, o což Ti jistě šlo.Souhlasím s Tebou v tom, že by se mělo léčit na všech úrovních člověka, jinak je hotova práce jen napůl. Nejdříve však je nutno člověka vytáhnout ze srabu největšího a pak je možno vytvářet duchovní cesty. Myslím, že ve všech civilizacích používali drogy jako léčivo a k tomu dle své kultury použili duchovní léčení nemocné duše. To vidím jako shodné prvky jdoucí skrz kultury, co znám, ač nejsem antropolog.Jinak pochopitelně na oslabeného člověka sedne kdejaká nepříjemnost včetně chřipky a zbloudilých ušáků. Ale to už není primárně o depresi, ale o oslabení psychiky a s tím spojených jevech. Koneckonců o těchto jevech píšu třeba tady v devítidílném seriálu, který jsem psala pro Astro: http://esotericlucienne.bloguje.cz/tema-3-astro.php

  7. 2 Lucienne: To víš, diplomatický Kojotek 😉 A máš samozřezmě pravdu: Člověk v těžké depresi není psychoterapie obvykle vůbec schopen, je proto třeba začít s léky. Tedy – bylo by možné začít i s psychoterapií, ale pouze pokud by šlo o každodenní intenzivní práci s odborníkem, který by se pacientovi intenzivně věnoval třeba na nějaké psychoterapeutické klinice. Což je u nás v podstatě nemožné. Je dokonce možné začít i s duchovní cestou – ale to by se pak nemocnému musel věnovat špičkový šaman coby učedníkovi, který má šamanskou nemoc. Což je u nás ještě nemožnější a navíc – zdaleka ne každý nemocný by to přežil…

  8. 2Kojot:No, šamanská nemoc je jistě záležitostí hodně duchovní a při správném vedení, zde v podstatě neexistujícím, je zvládnutelná. V Evropě opravdu těžko budeš obhajovat šamanskou nemoc a nacházet šamana, který vezme nemocného jako učedníka. Ale popravdě, Kojote, kolik depresí je šamanskou nemocí a kolik šamanů si vychovává následníky z depresivních nemocných?

  9. Leviathan

    Sebevražda……milý Kojote,máš pravdu, že sebevražda spáchaná subjektem trpícím duševní chorobou či poruchou (v tomto případě depresí)je k zamyšlení. Už jen pro omezené možnosti k zabránění tak nevratné akce…ALE….Kdo a kdy určí, že sebevražedný subjekt trpí právě duševní poruchou, chorobou či „posednutím“?Co sebevraždy pod vlivem drogy či alkoholu?Má někdo právo bez souhlasu subjektu mu omezit „osobní svobodu“ třeba násilnou hospitalizací či „pacifikující“ medikací?A co tzv. „bilanční sebevraždy“ naprosto duševně zdravých a psychicky vyrovnaných jedinců?Co problematika „asistovaných“ sebevražd u nevyléčitelně nemocných a trpících?

  10. 2 Lucienne: Tak tak. A myslím, že deprese může být chápána jako šamanská nemoc, ale to jsou všechno jen takové okrajové záležitosti, v našem kulturním okruhu v podstatě bezvýznamné. Napsal jsem k tomu úvahu, kterou tady taky zveřejním.2 Leviathan: Možná jednou napíši pojednání o fenoménu sebevraždy v jeho úplnosti, ale zatím se na to necítím. Píšu o tom, co jsem měl možnost zakusit. Tvé otázky jsou ovšem korektní. Zajímavá kniha k tématu je Hillmanova „Duše a sebevražda“, kde klade otázku, zda má psychoterapeut skutečně stát „na straně života“ (jak zní medicínský apel) či na straně duše (jejíž potřebou skutečně může být sebevražda). A zda není řešení smrt symbolická… Zajímavá kniha, četl jsem ji ale už dávno.

  11. Kojote (a Lucienne také), na začátku prohlašuju, že nestíhám všechno číst, ach jémine! Na článek o depresi a sebevraždě jsem čas vyhradila, protože to bylo mé velké téma, můj život rok a půl. Můj názor na to je hodně podobný, jak píšeš výše ty, Kojote. Vlastně úplně stejný – pěkně jsi ho naformuloval, přišla jsem k hotovému :-).O svojí zkušenosti jsem už kdysi tady psala: v depresi jsem taky měla dojem, že to nikdy nepřejde. Taky vím, že mi pomohlo poiddat se, přestat bojovat. Tak přijmout věčnou nejistotu jako jedinou jistotu, jediný bod v tom propadajícím se černém bahně, kde jsem byla (jojo, deprese se dá popsat jen metaforicky, to je nejvýstižnější). Každý den jsem čelila strachu, strachu ze strachu, strachu ze ztráty kontroly, strachu,že se zabiju. To jsem cítila jako jistotu. Jako pravdu. Budoucnost neexistovala. Zachraňovalo mě jedině to, že jsem si řekla: co se tváří jako jediná jistota, jako jediná pravda, se právě tím usvědčuje ze lži – jsou to depresivní řetězce myšlenek, nejsou to zdravé myšlenky. Ale je to TAK těžké tohle matně vědět a nepodlehnout té pociťované jistotě! Je to TAK těžké, když JENOM zemřít je proti tomu ráj, jediný světlý bod! Takhle paradoxní a otočený je depresivní pohled na sebevraždu! Tedy moje zkušenost je taková. V té době jsem začala číst, informovat se. Ačkoliv jsem napřed nebyla schopná se soustředit na četbu, na nic. Ale snažila jsem se, zoufale. Leckdy mi z toho bylo ještě hůř. Umím si představit, že člověk, kterého nenapadne se informovat, nemá jinou možnost, než se zabít. Teď cítím vděčnost, že žiju. Často se divím, že jsem to přežila. Takovou nesnesitelnou hrůzu bych si předtím neuměla ani představit. Některé starosti některých lidí jsou teď pro mě jen banální nesmysly. Zatím jsem nepřišla na to, jak zúročit svou zkušenost deprese k pomoci druhým. Tím, že to napíšu? To je záslužné a dělá to Kojot (krom jiného, co dělá). Zatím je to tak, že po depresi jsem začala pracovat v neziskovce- denním stacionáři pro lidi s psychiatrickou zkušeností – většinou se schizofrenií. Je to pracovní pozice pro středoškoláka, plat chabý, svá dlouholetá studia téměř nevyužívám. A je mi tak líp. Překvapilo mě, že těm lidem často dost rozumím, resp. snažím se je chápat tím, že nezpochybňuju, co říkají. Hodně z nich má moc rádo, byť nejsem jejich terapeut. Co budu dělat dál, nevím. Chci se tě zeptat, Kojote, vážně: myslíš, že mám o tom psát? na své stránce? Jinde? Já psát můžu volně. Mohla bych. Ale nehrnu se do toho sama od sebe; reagovat tady můžu snadněji. Mluvit zatím o tom můžu jen s pár lidmi. Bohužel, v tom jsem sice relativně ohromně pokročila, ale ne dost. Ty mluvíš o své zkušenosti deprese s ostatními, s kolegy, s kamarády, s rodiči? Díky.

  12. Vítej zpátky, Liško :-)Já samozřejmě nevím, jestli o tom máš nebo nemáš psát. Můžu jen říci, že i když to bylo občas těžké (neporozumění ze strany přátel a příbuzných), nakonec se mi vyplatilo, že jsem o tom mluvil. Dokonce i mí klienti vědí o tomto mém problému a nijak to nenarušuje terapeutický vztah (místy ho to trochu komplikuje, ale zase mi to dává nové možnosti empatie). Takže já bych o tom psal. Ale jak to máš Ty… to se musíš zeptat svého nitra.

  13. Mluvit je lepší, určitě. Štve mě, že vůbec nejlepší by bylo jít do terapie. Vím, že mám se sebou ještě hodně co udělat, a vím, že jsem hodně pomalá. Jen těžko mi jde se zbavit všech pozůstatků toho falešného a neúčinného „já to udělám sama“.

  14. Lišce…Nesmírně s Tebou soucítím. Prosím, zkus na sebe nebýt tak přísná, jsi na sebe hodně tvrdá, buď k sobě laskavá. Vždyť to děláš pro sebe, cítíš se pro sebe, pro koho bys měla mít větší pochopení než pro sebe. Každý máme své tempo, někdy prostě nejde to, co bychom chtěli aby bylo. A je to tak v pořádku. Tempo je správné takové, jaké je. Nemusíš chodit do terapie, když nechceš. Nemusíš vůbec nic. Jsi svobodná jako my všichni. Copak někdo určuje kdo má jak rychle jít? Copak někdo ví, kam máš jít? Víš, někdy trvá hodně dlouho, než člověk přijde na to, kam chce jít. Někdy celý život. Je to málo nebo hodně času? Vždyť celou dobu sbíráš zkušenosti.Povím Ti jeden příběh: Byla jedna Lucienne a ta pořád jenom četla. Když nečetla, tak mluvila nebo spala. Procházela cestou života a nedokázala si bez knížky představit život. Jenom jet v tramvaji bez knížky a nemoci si číst bylo pro ni neskutečné utrpení. Pak přišla duchovní cesta a temná noc smyslů. A já přestala číst, protože jsem to najednou nedokázala. Nedokázala jsem se učit, nedokázala soustředit pozornost na jediný list psaného textu. Nečetla jsem v podstatě víc než půl roku. Teď se půl roku učím číst. Řvala jsem bezmocí, když jsem četla hodinu jeden odstavec, který jsem si nedokázala zapamatovat, protože jsem nedokázala vnímat impulsy zvenku – tak silné byly impulsy zevnitř.Dostala jsem k narozeninám od Kojota tři knížky. Jsem po dvou měsících na straně 108 knížky, která je skvěle napsanou fantasy, jehož autora vysoce cením. A věř tomu, že byly doby, kdy jsem četla dvě knihy denně. Kdo se najde, aby mi řekl, že jsem pomalá? Aby soudil mou neschopnost číst rychle tak, jako čtou ostatní lidi? Já jsem hrdá na to, že jsem na straně 108, je to velké vítězství, které pro někoho může být směšné, vždyť číst je tak snadné… Pro mě ne. Už ne… Nevím, jestli někdy ještě bude, doufám, že se mi schopnost vstřebávat text vrátí.Přesto toho nelituju a nejsem na sebe přísná. Je to tak a já jsem ráda za to, že to tak je. Něco za něco, nemohu mít všechno.Chápeš, co tím chci říct? Neposuzuj své maličkaté krůčky kroky ostatních, kteří se Ti jeví jako „normální“ a silní. Každý má slabé stránky. Měj se ráda i se svými slabostmi. Tak.

  15. Lucienne,díky. Taky jsem nemohla číst půl roku. (a u tebe to bylo, koukám, ještě silnější). Ještě těsně předtím jsem nějak stihla (už pomaleji, než jsem čekala) číst knihu na rigorózní zkoušky. Když jsem je dělala, už jsem přicházela na dno, abych tam pak ležela. Vůbec nechápu, že jsem dokázala ty zkoušky udělat.Začínala jsem číst ve vaně. Za několik týdnů jednu knížku. Ve vaně byla možnost být sama, schovaná, v teplé živé tekutině. Do tramvaje jsem nosila knížku taky, ale jen jsem do ní koukala, abych přežila tu cestu; číst nešlo. Achjo, to máš pravdu, že jsem na sebe tvrdá. A že si toho nevšímám. Jenom jídlo a pití a hlavně flákání, to si dopřeju (vlastně bez výčitek, ale jiné řešení, jak nedělat, co nechci, než flákání, by bylo lepší). A už tahle předchozí věta je zase jen další vyjádření mé tvrdosti. Velký problém je, že nesnáším svůj pláč. Nesnáším ho předem – proto ho potlačuju. A nesnáším ho ani ve chvíli, kdy si ho dovolím. A nesnáším ho potom, protože je na mě vidět a protože byl. Pořád ho beru jako selhání nebo co.Právě proto se ze mě dere, kdykoli bych chtěla říct něco emocionálního, říct, co cítím. Proto to neříkám. Vyhýbám se dojetí. Protože vím, že se rozbrečím a budu za to na sebe naštvaná, budu se cítit neschopná mluvit o svých důležitých věcech. Dovolím si to jen někdy a jen před člověkem, ke kterému mám úplnou důvěru. Můj táta byl vždycky plný dojetí rychle – stačilo aby zaslechl slovo Francie! A on vždycky začal mluvit, nemlčel, plačtivě mluvil. Proto já mlčím; protože moje máma je hodně tvrdá a jí to tátovo dojímání připadalo přehnané až směšné. Aspoň tohle byl ten obraz, co jsem vnímala – teď už vidím, že to je trochu jinak, už jsem viděla párkrát mámu brečet. Pro mě něco jako vidět kosmický jev, který se stane jednou za tisíc let.Že každý má své tempo, to máš taky pravdu. Už jsem si to jednou napsala do svého podpůrného liščího obrázku: Každé zvíře má své tempo. Ještě to nemám úplně pevně zahrnuté v sobě (proto jsem to taky napsala do toho obrázku lišky) – když mi blízký člověk naznačí, že nejsem dost rychlá ve svém rozvoji, zapomenu, že každé zvíře má své tempo. Děkuju za připomenutí.

  16. 2 Liška: Držím pěsti! Každý se s tím svým způsobem potýkáme. Tato doba je hodně orientovaná na výkon a lidé jsou uvyklí přemýšlet výkonově. Je těžké se toho zbavit…

  17. To jo. Důvod k sebevraždě to ale rozhodně není, cheché.

  18. Naprosto souhlasím 🙂

  19. 2Liška:Koukám, že putujeme podobnými cestami 🙂 My to zmáknem! Sice možná budeme podle těch „normálních a zdravých“ poslední v cíli a všechno nám tak „může utéct“, ale nechápu, proč oni pospíchají a normují :)Jinak jsem také napsala článek inspirovaná vlastním výlevem ohledně čtení. Zvu všechny, které zajímá toto téma:http://lucienne.bloguje.cz/566527-schopnost-cist-a-vnimat-myslenky.php

  20. 2Večernice:Takže, shrnu-li to:láska (nenaplněná)víra (naplňovaná)utrpení (naplňované)Ale co otázky Leviathana [9]?:Kojotův názor k depresi:Myslím, že depresi nelze redukovat ani na důsledek primárního traumatu, ani na problém v biochemismu mozku, ani na posednutí démonem (ať už tím myslíme cokoli). Myslím, že biopsychosociálněspirituální model funguje i zde. Zpětné vazby, krátká spojení… Proto je třeba k této nemoci přistupovat komplexně (bilogická úroveň-antidepresiva, psychologická – psychoterapie, sociální – obnovení smysluplných vztahů,, duchovní – Cesta), jinak je výsledek polovičatý…Jak by se tyto cesty snášely s láskou, vírou a utrpením? Totiž, tohle jsou další z načrtnutých otázek – oblastí bez jednoznačných odpovědí, stejně jako otázky Leviathanovy.

  21. Ještě k sebevražedným atentátníkům: Když o tom tak přemýšlím, nejde zde o sebevraždu ale o sebeobětování.

  22. mikeš

    Sebevražda je totální nenávist k sobě, většinou když bylo sebevrahovi ubližováno dětství nebo i později a má natolik velkou soudnost, že neubližuje okolí, pak všechnu tu nespravedlnost a násilí nasměruje proti sobě.

  23. Mikeši,to je generalizované víc než učebnice pro ZŠ. Jak říká Lucienne – bio-psycho-sociální(+spirituální, které jsem já zatím zahrnovala do „psycho-„; duši i ducha) jednota, propojenost, komplexnost je na místě. A komplikovanost a jedinečnost.Souhra toho všeho. Protože co to znamená „bylo mu ubližováno“?! K bio-psycho-sociální jednotě:Už teď je např. prokázáno sledováním neuronů v mozku a jejich činnosti, že medikace má na depresi vliv, který je v mozku vidět, dá se počítačově zobrazit – stejně tak účinek terapie nebo duševního vývoje během života je vidět; obojí působí podobné prokazatelné změny na mozku.Nedá se říct „to je jen chemie“ nebo „vliv genetiky“, stejně jako se nedá říct „to jsou ošklivé zážitky z dětství“. Je to všechno dohromady stejné a přitom je to různé.(Ale mám pocit, že se nedokážu vyjádřit tak dobře, jak bych ráda.)

  24. mikeš

    Milá Liško. Je to generalizované – však jsou to nervy, je to jako z učebnice ZŠ – však tam jsou základní písmenka. Deprese je taky generalizovaná, s nedostatkem acetylcholinu, který se někde zázračně ztrácí, jo, ztrácí se negativním naladěním organismu. Deprese je multifaktoriální, jako většina chorob, ale u duševních převládá jako hlavní faktor negativní rodinná anamnéza. Většinou hysterická a depresivní matka /třeba tak navenek ani nevypadá/ hází na dítě své frustrace, které ono nasává jako houba – příčina nemoci – z matek. Otec může taky někdy přispět svou troškou do mlýna. Nejlepší prevencí je fungující vyvážený vztah rodičů s klidnou rodinnou atmosférou, kde dítě dokáže být samo sebou a nemusí předstírat něco co není – dnes je to utopie. A další prevencí duševních chorob je zvyšování imunity duševní nejlépe fyzickou námahou – všechno se vším souvisí. Problém u depresí je v tom, že ona se potvůrka někdy docela hodí, dá se s ní perfektně citově vydírat, tak proč se jí hned zbavovat. A když teda nerozumíš mé depresi, tak se zabiju a basta – no co to s tebou dělá? Když mě nebudeš mít ráda, tak skočím z okna – koukej už sedím na římse. Ne, nechci to bagatelizovat, ale deprese by se neměla moc rozmazlovat, je to potvora.

  25. 2Večernice:A sebevražedný atentátník to nedělá vědomě pro to, aby měl dostatek hurisek a všeho ostatního v ráji, kde ho Bůh poplácá po rameni za to, co udělal?2Mikeš:Nepleteš si to náhodou s hystriónskou poruchou osobnosti a s hraniční poruchou? Copak člověk s depresí vydírá okolí tím, že skočí, když se jeho depresi neporozumí? To mi nějak nesedí.Deprese není „o vydírání“. To fakt ne. Zkus si o depresi víc nastudovat.

  26. mikeš

    jasně mami…

  27. Ale mikeši… Nemyslela jsem to tak, jak jsi to vzal. Spíš jsem to myslela tak, že opravdu porucha osobnosti NENÍ deprese. Ať se podíváme na histrionskou poruchu nebo hraniční poruchu osobnosti či narcismus – tam je vydírání cílem, manipulativní technikou za účelem zviditelnění nemocného. Ať už se jedná o smrt nebo o něco jiného, méně závažného, večeři nebo třeba sex. To nemá s depresí jako takovou nic moc dělat. To samé je, když by sis při změně nálady do „blbé“ řekl, že máš depresi, i když to tak často lidé říkají. Není to pravda.Proto jsem Tě slušně odkázala na další zdroje, protože si myslím, že se míjíme v terminologii a pojetí „deprese“.A v neposlední řadě mi vadí směšování těchto odlišných psychických stavů proto, protože opravdu Jaroslav nesedává na římse a nevydírá mě tím, že skočí, když neudělám to či ono a nepochopím jeho deprese. A z Tvého textu defakto vyplývá, že člověk s depresí je vyděrač. Není.

  28. Mikeši,ale jo, taky je to tak, jak říkáš, Mikeši, manipulace a citové vydírání je hrůza (a může dostat do deprese lidi v nejužším okolí postiženého, kteří na to jsou nastraženi, spolupracují jako oběť; i mě právě tohle dostalo). Vyhrožovat sebevraždou může i člověk tvrdící, že je v depresi – ale myslím, že jen ten, kdo to dělal ne tak extrémním způsobem už dřív, bez deprese. Není to tím, že je v depresi, ale tím, že je taková osobnost. A když je v úzkých, používá svoje zbraně.

  29. AD Sebevražední atentátníci: V jádru je to stejné jako u toho, kdo obětuje svůj život pro něco, co my pokládáme za dobré. On také věří, že slouží dobru. Stejně jako ten, kdo se obětuje pro své kamarády, kdo se obětuje pro nějaký vyšší princip (třeba Palach)… Nezáleží na tom, že jedni nám připadají jako světci a jiní jako zavrženíhodní. Princip je stejný.K debatě o depresi: Deprese není porucha osobnosti, jsou to dvě různé věci. Ale i depresivní člověk je schopen citově vydírat třeba sebevraždou. Ale zde nemluvím o citovém vydírání a snaze dosáhnout pozornosti u citově deprivovaného člověka, ale o sebevraždě jako důsledku bludu a vnitřního utrpení. Ale pravda – někdy se to i trochu překrývá.

  30. 2Kojot:Tak. Odlišit dva různé stavy. Vydírat sebevraždou může člověk kdykoli a svádět to na pojem deprese, ani ne na depresi samu, není nic jiného než záminka, která notabene nemusí být ani pravdivá.

  31. NEJEN o konci ..

  32. K tomu sebeobětování: A přece je to sebeobětování a ne sebevražda. Japonský kamikadze se obětoval pro svůj národ a císaře, Palestinec taky často spíš pro svůj národ než z náboženských důvodů. Nutno zde dodat, že problém není islám, ale jeho zneužití. Tak jako u středověkých masakrů během křižáckých výprav nebylo problém křesťanství, ale jeho zneužití. Náboženstvím a nacionalismem se manipuluje dobře…Tak si říkám – kdyby nějaký Čech po srpnu 68 unesl ruské letadlo a naboural s ním do Kremlu – opravdu by byl Čechy vnímán jako zavrženíhodný zločinec?Ad maniodepresivní psychóza, lépe a správněji bipolární afektivní porucha: Jo, to mám diagnostikované. Mánii jsem měl jen jednu, několik hypománií, výrazná převaha depresí, ale pro diagnostikování bipolární poruchy stačí jedna manická či hypomanická fáze mezi fázemi depresivními. Měl jsem i psychotické stavy, vím, o čem píšu.

  33. mikeš

    Měl jsem jednu známou, studovala medicínu, nejvíce ji bavila interna a EKG byl její největší koníček. Byl to pro všechny šok, když se před státnicí zastřelila, a nechala dopis na rozloučenou, že není schopna se naučit celou internu tak precizně jako EKG. Nevím, co z toho plyne…

  34. Mikeši,možná se ta dívka nestačila včas zbavit přesvědčení, že lze být dokonalá. A musela to být velmi zajímavá osoba už proto, že ženy jako způsob sebevraždy většinou nevolí zastřelení. Škoda jí.Tento způsob (mého) komentáře zdá se mi poněkud cynický.

  35. Liško,.. psssst .. 🙂

  36. 2anonym:Proč nedáš normálně pod svým nickem odkaz na Pražskou Češku? Proč to schováváš pokaždé pod jinou WWW? Vypadá to divně. Nevím, jestli by se jí líbilo, že dáváš její linky bez důvodu a bez jména na jiné stránky. Ona se rozhodně podepisuje, děláš jí tak maximálně špatné jméno.

  37. anonym

    Lucienne,zajimava otazka a diky za ni. Prozradim Ti neuveritelne tajemstvi a sice, ze ani anonym nedaval odkaz na ty stranky, ktere by nenesli jeho rukopis. A jelikoz jsem anonym anonymni, zustanu v anonymite, pokud dovolis. Budu vsak mlcet na strankach Kojotovych, abych nedelala spatne jmeno ani jemu, ani Prazske Cesce. Amen.

  38. 2anonym:Myslím, že kecáš a že ze stránek Pražské Češky jsi viděl tak maximálně texty, které jsi netvořil.Ale vzhledem k tomu, že jsi anonym anonymní, který chce zůstat v anonymitě (krásné, že…), tak kvituji s povděkem Tvé rozhodnutí.Kdybys ovšem chtěl mluvit k věci a o něčem, jsi vítán.

  39. anonym

    Lucienne,taky zajimavy komentar a diky i za nej. Prozradim Ti druhe neuveritelne tajemstvi a sice, ze nemyslis nebo myslis spatne.

  40. anonym

    Kojote,nebudu to jeste jednou opakovat ve vzkazech, ale na blogu a snad srozumitelne: PROSIM laskave smazte me komentare [38], [44], [46], [48], vcetne tohoto. DEKUJI a at se Vam dari 🙂

  41. 2anonym:Tvá tajemství jsou neuvěřitelně plodná, zajímavý jev každého tajemství je, že prozrazené pozbývá své hodnoty. Nech si ho příště pro sebe, jenom tak oceníš v plné výši právě jeho hodnotu. Teď je bezcenné.

  42. Nic mazat nebuduJak jsem již napsal jinde, nebudu se zabývat mazáním komentářů. Ať si každý stojí za tím, co vypustí z klávesnice.v této diskusi se ztrapňoval anonym, jehož IP je:chello085216188081.chello.sk – 85.216.188.81Je někomu povědomý?

  43. anonym

    Ano! 😉

  44. mikeš

    Já si myslím, že má Mirka zajímavé články, nevím, jestli jsou všechny původní, ale to tady stejně nejde zjistit. To pozná jenom autor sám…

  45. 2 Mikeš: Mirka je v pohodě, ale ta by sem nepřispívala anonymně a tak divně. Tož proto.2 Večernice: 🙂

  46. mikeš

    konkurence x inspiraceO té pohodě nepochybuji, s tou inspirací bych byl na vážkách. Někdy se právě inspirace hledá v nějakém bloku / pardon blogu / – a že jí tam někdy je. Ale opravdu se nechci nikoho dotknout…

  47. Kojote,díky omluvnému vzkazu té, která zůstává v anonymitě, jsem se dostala na Tvé zajímavé stránky. /Omlouvat se nemusela. Vím, že sem vložila, i když způsobem jistě netradičním, odkaz na mé stránky s tím nejlepším úmyslem./ Tvé stránky mi zvedly náladu. I přes depresivní téma.A zvedlo mi jí i to, že Mikeš zpochybňuje /54,56/ původnost mých článků, což mi tak polichotilo, že jsem si nasadila svůj slaměný klobouk a pyšně se procházela po zahradě.I když přiznám, že větě: „Někdy se právě inspirace hledá v nějakém bloku / pardon blogu / – a že jí tam někdy je. Ale opravdu se nechci nikoho dotknout…“ jsem tak docela neporozuměla.Ale i tak…jsem ráda, že mě znáte a teď znám i já vás…a to jsem taky ráda!

  48. 2 Mirka: Tož vitaj u Kojota 😉

  49. Ahoj Mirko! Tys tu prvně? To se divím, protože s Kojotem máte společného minimálně to, že vás dva nestíhám číst. Ale jestli i Kojot má slaměný klobouk, to pochybuju…

  50. Tak slaměný klobouk fakt nemám 🙂