JEDNOU SE ROZEDNÍ-kapitola dvanáctá-SOUMRAK

PŘEDCHOZÍ KAPITOLY

Po večerním nebi se honila temná mračna a chlad snadno pronikal kamennými zdmi starobylého kláštera. V neútulné kobce toho dne proti sobě seděli dva muži. Mladý a starý, rytíř a mnich, žák a učitel. Blátivou cestou pod úzkými oblouky oken projela s hlasitým lomozem dobytčaty tažená kára. Její zvuk vyrušil dvojici v tichém rozjímání.

"Zapuď tu myšlenku, můj synu. Nepokoušej osud na východě. Jsi dobrý křesťan a statečný rytíř, Maritaine, ale jsou zla, jimž nedokáží čelit ani andělé nebeští a my, my se můžeme pouze modlit," zašeptal mnich.

"Ne otče. Naším posláním je bojovat a třeba i zemřít, je-li to vůle Boží. Nebojím se," řekl rezolutně rytíř a hotovil se k odchodu.

"Kdyby ti hrozila jen smrt těla, nebránil bych ti, synu. Pán s tebou," ukončil rozpravu mnich; věděl, že veškeré přesvědčování je marné. Rytíř, snad zklamán strachem starého muže, chladně poděkoval za požehnání a odešel. S žalem v srdci uléhal moudrý Bernard a když jeho nejmilejší žák za úsvitu opouštěl město, byl již mrtev.

*

Rytíř dlouho putoval, než konečně dorazil k hranici Říše. Pak se po několikadenním bloudění pralesy vynořil v barbarských zemích slovanského východu…

Děkoval Bohu za vnuknutí naučit se obtížnému jazyku zdejších obyvatel, protože jen zřídka narazil na někoho, kdo by dokázal mluvit řečí civilizovaných lidí.

Projížděl stále bědnějšími vesnicemi, jejichž obyvatelé měli míli od míle pokřivenější představu o Bohu a pravém učení. Žasl nad sveřepým zachováváním prastarých rituálů a modloslužebnictví, jež by se snažil za jiných okolností co nejurputněji potřít; nyní však měl před sebou úkol důležitější než spásu duší polopohanů. Věděl to, cítil starobylé Zlo otravující duše poddaných i pánů.

"Nepokoušej osud na východě," varoval jej Bernard.

"Nejezdi na východ," naléhavě šeptali vesničané.

"Sídlí tam Černěbog," dodávali někteří a křižovali se.

Nikdo mu nemohl zabránit, aby vykonal svaté poslání. I tak se však nedokázal ubránit znepokojujícím myšlenkám, když trávil večer v pustině u skomírajícího ohně a nemohl usnut. Dokáže to i přesto, že ho varoval jeho učitel. Nedbal neblahých znamení ve svých snech. Bůh pomáhá věrným.

A dalšího dne za úsvitu, marně se snažícího rozehnat hustou podzimní mlhu, se znovu vydal na cestu.

Opět vesnice. Kůň namáhavě bořil nohy do bláta. Rytíř zamířil ke kapli, malé rotundě bez apsid. Starý, již zetlelý, dřevěný kříž nad vchodem se znatelně nakláněl doleva. Uvázal grošáka a vstoupil dovnitř. Ovanul ho chlad a zápach hniloby. "Pane Ježíši," zašeptal, poklekl před oltářem a dlouho se modlil. Vyrušila ho stařena, jež zapálila neuměle vytvořenou svíci a překotně drmolila své prosby. Na to, aby jí rozuměl, by musel znát zdejší jazyk lépe, ale rozeznal jména mnoha různých svatých, Panny Marie, Krista, ale i Běloboga, Radigosta, Peruna… Znechuceně vstal a odešel. Přespal na slamníku v jednom z několika páchnoucích stavení. Nepřehlédl kříže, věnce česneku, uschlé snítky planých růží i kostrbaté muří nohy a jiné čarodějné symboly na sesouvajících se zdech z nepálených cihel. Odvrátil zrak od té podivné směsice křesťanských a pohanských symbolů, jež představovala pro obyvatele jedinou hráz chránící je před hrůzami přicházejícími po západu slunce. Dlouho se převaloval na lůžku, než konečně zavřel znavené oči a ponořil se do neklidných snů.

 

Křik a dým. Přítel klesající s šípem v hrudi. Brána odolává úderům těžkého beranidla. Krev v očích zabarvuje svět do ruda. Náraz a zmučené dřevo povoluje. Šílený běh za hradby nepřátelského města. Mrtví spolubojovníci se mění pod kopyty hrdých hřebců v krvavou kaši. "In nomine Christi!" A meč v ruce je tak těžký…

 

Sen. Jen sen. Maritain silou vůle uklidnil třesoucí se údy a osušil chladný pot. Té noci se už neodvážil usnout. Z protějšího rohu místnosti k němu doléhal šepot starce, jenž mu poskytl přístřeší. Hovořil sám se sebou, snad v domnění, že jej nikdo neslyší.

"Jede na východ. Je šílený. Jistě je šílený. Z východu přece přicházejí… Oni… nepřemůže… Černěboga nepřemůže. Ne, už se nevrátí. Odjede a už se nevrátí… Nikdo se nevrátil. Ovládnou…" Stařec mluvil stále tišeji až jeho hlas splynul se zvukem severního větru přinášejícího první sněhové vločky.

"Otče náš, jenž jsi na Nebesích…" začal se rytíř bezhlesně modlit, jen jeho rty se pohybovaly v temnotě. A venku zpíval Vítr své vlastní modlitby bohům noci.

Za kalného úsvitu vstal, zahřál se u ohně, který stařec založil v ohništi uprostřed příbytku, rozloučil se s hostitelem a odjel dřív, než mohl zaslechnout zoufalý nářek matky, jejíž desetiletý syn toho rána už oči neotevřel.

Podkovy zanechávaly šňůru stop na opuštěné kupecké stezce a staleté stromy k němu vztahovaly pokroucené větve, jakoby se snažily zabránit mu v jeho svatém poslání. Naučil se usínat za žalostného vytí vlčích smeček. A když míjel hnijící zbytky povozů obklopené kostrami zvířat i lidí, odvracel pohled. Nedbal horečky, jež spalovala jeho tělo, za mlhou obklopující vědomí viděl jen vzdálený cíl. Den za dnem, na své pouti.

Jednoho večera stočil koně k jeskyni na dohled od stezky. Obezřetně vešel do přítmí a po chvíli si jeho zrak zvykl na šero. Trhl sebou, když si všiml postavy sedící u nerovné stěny. Než stačil cokoli říci, neznámý vstal. Maritain pro jistotu tasil.

"Zadrž, rytíři. I já sloužím Kristu, zde, obklopen démony, které zaháním silou slova Božího," vykřikl muž. Byl velmi starý a dlouhé šedivé vlasy a vousy jej činily ještě věkovitějším, takže se podobal okolním stromům. Na potrhaném rouchu visel dřevěný kříž.

"Čemu vděčí starý poustevník za tak vznešenou návštěvu?" otázal se stařec a Maritain si teprve v té chvíli uvědomil, že ten Boží člověk nehovoří barbarskou řečí Slovanů, ale plynnou latinou.

"Jsem Maritain z Wormsu. Vypravil jsem se vyvrátit Zlo, které se skrývá v těchto krajích a touží po moci nad světem. A neodradí mne strach malověrných," odvětil rytíř poněkud ostrým hlasem očekávaje, že ho i tento muž hodlá zrazovat jeho úkolu.

"To, k čemu směřuješ, je mocné, tak mocné, že i sám Svatý otec varuje odvážlivce před cestou do těchto krajů. Ale ani on nezná staré proroctví o statečném hrdinovi, který rozdrtí hlavu Hada z Prokleté hory. Žehnám tvému poslání a žehnám tobě, Maritaine z Wormsu. A nyní si odpočiň v mém skromném příbytku. Připravím ti odvar z bylin, jež zahánějí horečku a nachlazení. "

Ještě dlouho po západu slunce rozmlouvali o boji s Temnotou a o síle Slova. A zatímco rytíř malými doušky upíjel horký odvar, odebral se mnich do hloubi jeskyně a pak se vrátil s tři dvanáct palců dlouhým, na jednom konci zašpičatělým kouskem dřeva, stářím již zcela zčernalým.

"Z tvých slov jsem nade vší pochybnost poznal, že jsi tím vyvoleným. Toto je tříska ze Svatého kříže. Vraž ji v pravou chvíli Nepříteli do srdce – tak jej zahubíš. A opatruj ji dobře. Vlastnilo ji mnoho svatých mužů a ty jsi nyní jejich následovníkem." Rozhostilo se ticho. Rozechvělýma rukama uchopil Maritain ten vzácný dar.

"Nemám slov… Jestliže jsem snad někdy zapochyboval o úspěchu svého poslání, nyní již nepochybuji," poděkoval rytíř. Dotek síly, jenž pocítil, když držel relikvii, jej svou prudkostí roztřásl.

Pak se oba pomodlili a zanedlouho je přemohl spánek.

 

Křik a zběsilý běh. Někteří muži pobíjejí lučištníky na hradbách. Hlavní voj udolává poslední zbytky obránců města. Zblízka nejsou tak hroziví, jako ve vyprávěních biskupů. Umírají rychle. Některé domy hoří. Nad rozsekanými těly se vznášejí bizarní přízraky. Několik vojáků svrhává půlměsíc z vrcholku bělostné mešity. Ostatní rozrážejí dveře domů. Nářek žen a dětí. Po dláždění teče krev. Jakási dívka prchá ulicí…

 

Poustevník, probuzen výkřikem, probděl zbytek noci s rozechvělým Maritainem až nakonec vzpomínka na sen přestala týrat zmučenou mysl.

Ale ráno, ráno po dlouhé době slunce rozehnalo mlhu. Rozloučili se. Stařec s nadějí v srdci naslouchal vzdalujícímu se zvuku kopyt.

S nově nabytým sebevědomím směřoval rytíř k cíli. S úsměvem si prohlížel své zbraně – řetěz s ostatkovým křížem, arcibiskupem posvěcený meč a to nejcennější – třísku ze Svatého kříže. Nesčíslněkrát si přitom představoval porážku Nepřítele. Věděl, že má vše ponechat Vůli svého Pána, ale nemohl si pomoci.

Nepostřehl okamžik, v němž se krajina změnila. Zapadající slunce zářilo krvavým světlem soumraku, ale noc nenastávala. Rostliny zežloutly a ze všech stran na něj dýchal zatuchlý zápach věčného umírání. Na jeho duši opět padl Stín.

 

*

A pak se objevily vesnice, ale jejich obyvatelé již byli změněni v šílené trosky, živící se krví proudící v korytech potoků a shnilým masem, které přinášel její proud. Sápali se po něm a otevírali lačná ústa s nepřirozeně velikými zuby.

"Čerstvá krev!"

"Živé maso!"

"Chci je!"

"Satan, Černěbog, Samael, Jaga, Cthulhu, Asmodeus, Niggurath…"

"Hlad."

"Černěbogu, dej nám ho. Dej nám maso."

Rozehnal je ranami svého meče a při pohledu na umírající těla se ani nedokázal modlit za spásu jejich duší. Nasadil koni ostruhy a co nejrychleji ujížděl pryč.

Po chvíli zpomalil – zvíře se začalo dusit jemným prachem. Zmizely poslední stopy rostlinstva a zbyla jen poušť. Čas od času zastavil a vykašlával černý hlen. Nevěděl, kolik času již uplynulo; nemohl jej nijak měřit ve světě s nehybným sluncem. Zásoba vody se mu začínala povážlivě tenčit. Pak se na obzoru objevil kopec. Říčka krve, proti jejímuž proudu jel, k němu vedla jako tepna k srdci. Nebylo pochyb, před sebou měl cíl své dlouhé pouti. Ač umdléval, pobídl koně do klusu a pohladil jílec meče. Černá skvrna na vrcholku se postupně změnila v siluetu chrámu.

Vznosná klenba baziliky, ač znesvěcena rytinami oslavujícími Ďábla, jej ohromila svou velkolepostí. Uvázal koně, otevřel vstupní bránu a hrdě, s hlavou vztyčenou, vešel dovnitř.

"Bože, vrátím ti Tvůj svatostánek!" zvolal a jeho hlas se odrážel od kamenných stěn zohavených výjevy zobrazujícími s nevídanou věrností hříšná pokušení těla. Raději od nich odvrátil zrak, protože cítil, že jakousi zvířecí část jeho samého, pohřbenou hluboko pod skořápkou víry, přitahují. I přesto mu však vzájemně se prolínající spodobnění Smilstva a Smrti tančila před očima. Vykročil k oltáři – černému kvádru pokrytému zaschlou krví. Otřásl se při pohledu na rudými kameny vykládaný obrácený pentagram, zářící vyzývavou krásou na zdi za obětním kamenem. Raději sklonil hlavu. Ztuhl, neboť na mramorové podlaze spatřil černou siluetu podivně znetvořené postavy. Zděšeně ucouvl a ještě pevněji sevřel kříž ve své levé ruce a meč v pravé. Nejmocnější zbraň si prozatím ponechal zastrčenou za opaskem vedle své dýky. Rozhlédl se a vydechl ulehčením, skoro se zasmál. Stín vrhala jen temná socha, doposud skrytá jeho zraku sloupovím.

Vítr hnal otevřenou branou dovnitř prach z okolní pustiny, jež kdysi dávno bývala hvozdem. I samo sluneční světlo tam mělo barvu krve a Maritain věděl, že před šelmou, jež mohla každou chvíli vystoupit z Propasti, jej neochrání.

Otočil se zpět k obětišti a meč mu vypadl z ruky. Stála tam půvabná dívka oděná do lehké bílé řízy. Bledou tvář zdobily velké temné oči, v nichž mohl spatřit cokoli jiného jen ne krutost, nenávist či zlobu. Vypadala tak…, nevinně. Překonal však ten pocit, zvedl meč, a začal se nahlas modlit.

Těžká vstupní brána se s ohlušujícím třesknutím zavřela. Dívka se posadila na oltář a začala si orientálním hřebenem, který vytáhla zpoza obětního kamene, pročesávat husté kadeře. Když skončila, otázala se s milým úsměvem plynnou latinou: "Přišel ses sem modlit nebo bojovat?"

Nečekal ženu, byť by to byla jen elfka. Věděl, že mnoho žen sloužilo a slouží pekelným mocnostem, věděl o líticích a znal i příběh o Lilith, ale přesto ve svých představách očekával spíše odpornou stvůru s hladovým pohledem v rudě zářících očích. Čekal, že pohled tvora s nímž se střetne, jej popálí jako pohled baziliška, kterého skolil v Hispánii; že bude děsivější než hnijící živé mrtvoly, jež sprovodil ze světa v labyrintu starých římských katakomb. Nelidštější něž přízrační démoni hodující o půlnoci na nepohřbených mrtvolách uprostřed bitevních polí. Mnohokrát už ve své fantasii bez váhání vnořil do vysněné stvůry meč.

"Zplozenče pekel! Svým zjevem mne neobelstíš!" vykřikl po chvíli mlčení a zaútočil, používaje kříže jako štítu. Dívka rychle uskočila z kamene a Maritain uklouzl na snad coul vysoké vrstvě zaschlé krve před oltářem. Odporný zápach držící se u země jej téměř omráčil. Přesto neupustil svou posvěcenou zbraň. Vstal a pozvedl meč.

"Tak ty mě chceš zabít. Sekat a bodat mečem do mého těla. Dívat se, jak mi vytéká rudá krev z ran, jak se v bolestech svíjím zamotaná do vlastních vnitřností; toužíš po mé smrti, aniž bys znal alespoň mé jméno. A to jen proto, že nesdílím tvoji víru, ostatně tak jako nespočetné zástupy mnoha dalších bytostí. Nuže dobrá, zaútoč, dovedu se bránit. Ale navrhuji příměří. Pohovořme si trochu, než se začneme zabíjet," řekla kráska jemným, melodickým hlasem. Maritain sklonil čepel, zůstal však ve střehu.

"Máš snad co říci na svou obhajobu?"

"Jistě. Třeba to, že nemůžu za to, čím jsem. Ty snad ano? Pokus si jen na okamžik představit, jak by ses cítil, kdyby tě pronásledovaly desítky nepřátel jen proto, že jíš, piješ, dýcháš…, a vyprazdňuješ se. Moje potřeby se od těch tvých dost liší, ale tak jako ty, nemohu bez nich žít, Maritaine."

Rytíř sebou trhnul, když vyslovila jeho jméno.

"Jsem Airam, kněžka Pána Propasti, jestli tě to vůbec zajímá. Co mi odpovíš, boží bojovníku?"

"Nejsi nic než skvrna na tváři světa. Snad máš pravdu, když říkáš, že na tom neneseš veškerou vinu, ale vši a blechy také hubíme. Nepřesvědčila jsi mne. Braň se, stvůro!" vykřikl a provedl odvážný výpad. Airam uskočila, ale přesto jí špička meče pronikla kůží pod levým prsem. Rudá krev potřísnila zbraň i bělostný dívčin šat.

"Bravo, rytíři. Jen málo chybělo a zasáhl bys srdce."

"Vysmíváš se mi snad?!" vykřikl bojovník a zaútočil znovu. A opět ji jen škrábl.

"Ne, nevysmívám. Jsi mocný. Můžeš mne zabít. Ale nedělej to, odhoď ty prokleté zbraně. Netoužíš po mně snad? Řekla bych, že se ti líbím. Neboj se, neublížím ti. Slibuji."

Světlo se odráželo od jejích očí, zkrvavená látka na hrudi těsně přiléhala k ňadrům. Rytíř sevřel meč, až mu zbělely klouby. Pak ale zvítězily vzpomínky na hrůzné utrpení tisíců lidských bytostí. Na kostry podél cest, mrtvé děti s vytřeštěnýma očima, pustinu protkanou žilami rudých potoků a lidi změněné v krvelačné bestie.

"Vím, na co myslíš. Ale záleží jen na úhlu pohledu. Co si asi myslí prase o řezníkovi? A nepovažovalo by, kdyby ovšem mohlo myslet jako člověk, za zvrhlé takové vepřové hody s tabulí ozdobenou upečenou hlavou svého druha? Ne, nejsem horší než ty, jsem jen jiná."

"Snažíš se mě zmást. Ďábel je Lhář. Jak mohu věřit jeho služebnici?"

"Místo, jež nazýváš Peklem, není zlý svět. Je zde a bude od věčnosti do věčnosti. Je svou podstatou nejblíže Chaosu, z něhož se vše rodí. Vše – i tvůj bůh. Řád je jen malá část Chaosu. Tvé Dobro není ničím jiným než nedostatkem rozmanitosti, již tvůj omezený rozum vnímá jako Zlo. Nedostatkem Zla…" skončila Airam a dramaticky se odmlčela.

"Rouháš se? Ale máš strach. Bojíš se toho, jak říkáš, nedostatku Zla. Nebo ne?" křičel do ticha Maritain.

"Ne. Bojím se tvého meče a paže jím vládnoucí. Copak si opravdu myslíš, že ty jsi posel Dobra? Tak dobře, vezmi si můj život. Zrodím se dříve či později znovu, utrpení Smrti není věčné. Tak tedy sekej, bodej, zabíjej, ovšem věz, že jsi jen Maritain, rytíř s mečem, a ne šiřitel Dobra či Spravedlnosti." Airam odhodila svůj šat a nahá poklekla před rytířem.

"Tvé lži mne neomámí," zašeptal rozechvělým hlasem rytíř. Krvácející rány dokazovaly její zranitelnost, ale Maritain se rozhodl ďáblovu kněžku překvapit zbraní nejsilnější. Upustil ocelovou čepel, zařinčela, toho dne už podruhé, na chladném mramoru. Vytáhl třísku ze Svatého kříže a dotkl se jím Airam. Vykřikla a v tom zvuku zazněla nezměrná hrůza. Začala se svíjet jako podivný had na špinavé a páchnoucí podlaze; rytíř se neubránil vítěznému úsměvu. "Samael! Abadon! Démogorgon! Nyarlathotep! Mastema! Bafomet! Ááááááá…" ječela dívka a Maritain se rozmáchl, aby jí třískou proklál srdce. Vtom mu však její ruka vytrhla svatý předmět a kráska uskočila za oltář. "Promiň. Chtěla jsem ti alespoň na chvíli udělat radost. Jestlipak víš, že kdyby se všechny kusy dřeva, vydávané za ostatky Svatého kříže daly dohromady, stačily by nejméně na dvanáct křížů. Muž jako ty by se měl spoléhat na svou sílu. Ne na kus dřeva," dodala dívka vlídně. Jejich pohledy se střetly. Pomalu vykročila směrem k němu.

A pak se oddal záři nevinných očí, jejím rudým rtům a svůdným křivkám jejího těla.

Milovali se dlouho a on cítil, jak mizí poslední zbytky jeho vůle. Bylo mu to úplně jedno. V tom objetí skutečnost neznatelně prolnula se snem.

 

*

Křik a krev. Nářek znásilňovaných žen. Plameny. Útlé nohy prchající dívky se zaplétají do střev jedné z mnoha k nepoznání zohavených mrtvol. Padá a její tmavé vlasy na okamžik přikrývají tvář padlého válečníka. Běží k ní. Je tak krásná. Strach v jejích očích. Strhává její šat, sám se odhaluje, vniká do ní a utápí se v rozkoši. Jediní živí mezi desítkami tuhnoucích těl.

"Zabij ji. Všechny zabíjíme. Biskup tak rozkázal."

Nářek nesoucí se ulicemi pomalu utichá. Doráží ji dýkou.

Po dláždění teče krev.

 

Vykřikl a procitl v objetí něžných paží.

"Miluji tě, můj rytíři," zašeptala, "Jsi unavený. Velmi unavený. Spi."

Usnul.

Znovu a znovu, snad tisíckrát, se s ní objímal v horečnatých snech, v nichž se krása střídala s ošklivostí chechtajících se stvůr, jež se jej dotýkaly svými slizkými těly. Procházel krajinami, které musely pro svou zvrácenou krásu patřit jedině Ďáblu. Nakonec došel k Hoře. Vrcholkem dotýkala se Nebe. Stanul před branou, ústící do jejího nitra, a užasl při pohledu na drahokamy a dokonalé rytiny, jež ji zdobily. Když se k ní přiblížil, mohutná vrata se tiše otevřela a za nimi stála Airam. V levé ruce držela černý pohár naplněný krví.

"Pojď a napij se mé krve z Grálu nesmrtelnosti a vstup do Života věčného."

"Ne! Toto je brána pekelná. A za ní je už jen Ďábel!" marně jej varovalo cosi hluboko pohřbeného ve zmučené mysli. Maritain šel, uchopil číši a napil se.

Veřeje se zavíraly. Světlo dopadající z předpeklí se úžilo, a když zmizel poslední paprsek, vzplanula v něm bolest, jakou nikdy před tím nezažil. Z úst mu vycházel neartikulovaný řev.

"Vzbuď se lásko. Probuď se do života, který není hrůzným snem, ale svrchovanou vládou nad Světem. Zůstaneme navždy spolu."

Rytíř otevřel oči. Nad ním se skláněla Airam, nyní již opět ve svém bílém šatu. Po zraněních nebylo ani stopy. Na jazyku ucítil chuť krve.

"Lhalas mi, prokletá. Zničila jsi mě."

"Probudila jsem tě. Také jsem procitla v hřejivé náruči Víru, jenž proměnil nešťastnou a bezradnou elfku v Airam!"

"Udělala jsi ze mne bestii, monstrum… upíra! Vím to! Cítím to! Nenávidím tě!"

"Nenávist je dobrý začátek. Jen tak dál." Kněžka vstala a přistoupila k oltáři. Maritain se zvedl a spatřil, že na tom místě leží v okovech připoutaná dívka.

"Je to panna, můj rytíři. Dárek ode mne. Bude tvou první obětí. Přistup!"

Došel ke kameni a jako omámený uchopil velký obřadní nůž, který mu Airam podala. Dívka na oltáři vykřikla a odvrátila tvář. Její dech se zrychlil a celá se roztřásla. Pozvedl čepel.

"Bodni!" vykřikla kněžka.

Zatnul však zuby, otočil se a hodil zbraň překvapené Airam k nohám.

"Ne, Stvůro. Tobě i Peklu navzdory, ne. Neudělám to, i když po tom toužím."

"Ale uděláš. Když ne teď tak později. Není jiná možnost. Ostatně, už jsi to přece jednou dokázal. Zabít nevinnou."

Nezmohl se na slovo. S velkým úsilím došel ke dveřím chrámu a rozkopl je. Poznal, jak strašlivou má sílu. Vyšel ven a pohlédl na věčně zapadající slunce. Stálo na obloze níže, než když přijel. Nechtěl myslet na to, co tu nastane, až jednou zapadne.

"Tu pannu ti tady pohlídám rytíři. Vrať se brzy. Ach, myslím, že se vrátíš brzy," ozvalo se z baziliky, která – jak už věděl – Bohu nikdy nepatřila. Sám Vládce Propasti ji utkal z Maritainových nejtajnějších představ a myšlenek, aby tak usnadnil Airam její úkol.

Rozhlédl se po svém koni. Na místě, kde jej uvázal, ležela jen ohlodaná kostra. Tiše zaklel a rozběhl se z kopce. Věděl, že by se mohl snadno proměnit ve tvora schopného letu, ale neudělal to. Nechtěl užít žádné ze svých nových schopností. Slyšel šepot démonů v horkém větru. Necítil únavu a brzy měl na dohled vesnici pololidí. Stále častěji musel myslet na to, co se mělo stát nejmocnější hnací silou jeho života. Měl hlad. V představách viděl ten páchnoucí oltář a spoutanou dívku. Mladé pružné tělo plné krve, její vyděšený pohled, záchvěvy svalů. Sevřel ruce v pěsti a běžel dál. Proběhl vesnicí. Její obyvatelé mu uctivě ustupovali z cesty. To hrdlo. Náznak pulsující krve. "Ne! Nesmíš!" křičela jeho zraněná duše. "Ne! Chci žít!" prosila oběť v jeho představách, když se nůž blížil k jejímu tělu. "Obětí se završí tvůj přechod na druhou stranu a já zemřu," naříkala duše. Utíkal neúnavně dál. Myslel na bělostné paže marně se snažící vyprostit z okovů, na rovné břicho, panenský klín a proud jasně červené krve vytékající z rány. Toužil pít krev a utrpení člověka. Cítil, že slábne; že bez krve nemůže žít. Zastavil. Otočil se. Krok. Druhý. Padl na kolena, sevřel prach do pěstí a cítil, jak mu protéká mezi prsty.

Vstal a s úsilím, o němž netušil, že je s to jej vynaložit, pokračoval v cestě – od Chrámu.

Najednou jedovatý svit slunce zmizel. Obklopovalo jej šero, ta oku lahodící švestková barva mladé noci, chvíli po západu slunce, prosvětlená prvními hvězdami a měsícem v poslední čtvrti.

Zaslechl kroky. Přes lesní stezku, přeběhla dívka. Utíkala, jak nejrychleji mohla.

Zpozdila se venku. Nyní běží a doufá, že se dostane do bezpečí rodného domku, pokrytého česnekem a desítkami křížů, pomyslel si.

Změnil se v obrovského netopýra a rozlétl se za dívkou. Pak nabyl opět lidské podoby, či spíše jakési její ohyzdné karikatury s drápy ostrými jako obětní nože a krvelačnými tesáky.

Byla mladičká, skoro ještě dítě. Vykřikla bolestí, když jí rozerval břicho a chlemtal horkou krev smíšenou s tělesnými šťávami. Chvílemi omdlévala a tak jí drásal údy, dokud ji nepřivedl k vědomí. Vytrhával vnitřnosti. Pil. Tak jako do jeho těla plynula životadárná tekutina, zaplavovaly jeho mysl výbuchy čiré rozkoše. Pak vydechla naposledy.

Když se skláněl nad jejím na kusy rozsápaným tělem, věděl, že cosi v něm zemřelo. Necítil však lítost. Otočil se a pomalu odcházel zpět k Chrámu, nebylo proč spěchat. Za zády slyšel mlaskání démonů dojídajících ještě teplé maso.

 

*

"Buď vítán, Mortemore. Jak vidím, již jsi obětoval. S ní si tedy můžeme pohrát společně," řekla s roztomilým úsměvem Airam a ukázala na oltář.

"Ano drahá. Máš přednost," odvětil Mortemor. Palčivá nenávist, již k ní dříve choval, zmizela spolu se jménem, které dostal při křtu.

Otočili se k panně a dlouhé minuty vychutnávali hrůzu v jejích očích.

 

ÚSVIT

 

Posluchači byli rozechvělí strašidelným příběhem, který Nathorn dovyprávěl.

"Je to pravda, Nathorne?" zašeptala dívka.

"Kdo ví, co je vlastně pravda, má milá… Ale ano, tohle je pravdivý příběh."

"Od koho jej znáš?"

"Od Plavovlasého."

"Je tvůj Mistr opravdu bůh?" otázal se hrabě se stopou pochybnosti v hlase.

"Vím já? Ale řekl bych, že ano," usmál se bard. "Pán příběhů…"

"Co bylo dál s Mortemorem a Airam?" zeptal se Mac Meanův syn a oči mu zajiskřily.

"Doslechl se o nich Estel Orofinwe. Vypravil se tam a zničil je. Ona proměna Ilariel v Airam byla jedním z mnoha důsledků přítomnosti Methrasina ve Světě. Věštba o statečném hrdinovi tedy nelhala. Starý poustevník krátce po setkání s Estelem vypustil duši…"

"Vyprávěj nám o tom boji!"

"Příběhy o hrdinech, kteří jdou a zvítězí, už nevyprávím. A přesně to Estel učinil. A činí tak dodnes…"

"Ve většině tvých příběhů je Pán Propasti zlý, ale s Maeglinem byl jedna ruka…" řekl zadumaně obtloustlý muž, jenž se k nim připojil později a zatím pouze pozorně naslouchal. Nathorn věděl, že je místním knihovníkem a kdysi zběhl z teologického semináře. V dobách, kdy ještě nebylo tak těžké najít Mistra, mohl být schopným mágem.

"Je bůh – naše názory na Dobro a Zlo jej nezajímají," odvětil bard a zívl.

Noční obloha začínala blednout. Nathorn vypil poslední doušek vína, jenž zbyl v jeho poháru a vstal. Trochu se zachvěl zimou v chladném podzimním ránu.

Šli spát.

Probudil se až pozdě odpoledne.

"Zůstaň s námi, Nathorne," prosila dívka.

"Nejste sami, kdo potřebuje příběhy."

"Vrátíš se?"

Bard pokrčil rameny.

Rozloučil se.

Už nikdy jej nespatřili.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem JEDNOU SE ROZEDNÍ-kapitola dvanáctá-SOUMRAK

Filed under Četba na pokračování

Komentáře nejsou povoleny.