JEDNOU SE ROZEDNÍ-kapitola poslední-POSLEDNÍ ELF

PŘEDCHOZÍ KAPITOLY

III. POSLEDNÍ ELF

Nad přístavem zapadalo slunce a měnilo šedivá mračna v malebné červánky. Moře bylo klidné a mírné. Elf hleděl na stromoví stovek stěžňů rybářských lodí i několika přepychových výletních jachet. Na povel počítače se rozsvítily lampy.

Čekal.

Desítky lidí proudily do hospůdek a barů, aby nalezly zábavu, kterou hledaly.

Nevelká jachta si hledala cestu přístavištěm.

Po chvíli vyskočil na břeh snědý Arab a přivázal loď k molu.

Kolem projel kabriolet a na chvíli odehnal ticho hlučnou hudbou z autorádia.

Z jachty vystoupil vysoký hubený muž, rozloučil se s námořníkem a vykročil k čekajícímu.

Nad Marseilles zapadlo slunce.

"Nevzdáš to, Estele… Nikdy to nevzdáš," oslovil drobného šlachovitého elfa.

"I kdyby to mělo trvat celou věčnost, Eärendile."

Eärendil pokrčil rameny a vydal se k jedné ze svých oblíbených hospod.

"Jdu s tebou."

"Jak chceš…"

Seděli zahaleni závojem hustého kouře. Hovor se mísil s podmanivými basy nahlas puštěných Free Mystification. Eärendil pozvedl číši s vínem.

"Ať žijem," pronesl trpce.

"Jak to můžeš snášet?" zeptal se Estel.

Mág se pořádně napil a zapálil si Gauloisku.

"Takhle," vydechl s oblakem kouře.

Estel Orofinwe si povzdechl.

"Kde jsi byl?"

"V Africe. K ničemu to nebylo," okomentoval desetiletou nepřítomnost mág.

"Možná hledáš špatně?"

"Možná…"

Eärendil si s nechutí vzpomněl na desítky domorodých kouzelníků, které vyhledal. Většinou vztyčili paže v ochranném gestu – jakémsi osobním "Apage Satanas!". Ti druzí byli horší – chtěli znát rituál, jímž své Moci dosáhl.

"Prapůvodní moudrost…" zabručel mág. "Nezkažená civilizací…"

Barman vyměnil disk v přehrávači a z reproduktorů zazněly nezaměnitelné tóny "Child in Time" od Deep Purple.

Eärendil si tiše pobrukoval slova písně.

"Přece musí existovat nějaký způsob!" vykřikl Estel a vstal.

"Neboj se, však já na to přijdu. Dříve či…, později."

"To tvrdíš už staletí!"

"Hmmm…"

Zkoušel jsem už všechno, pomyslel si mág. Spáchat sebevraždu, chlastat jako Eärendil, vést plný život – s Morwen, žít v klidu, míru a moudrosti, cestovat a hledat po celém světě… A teď, pro změnu, zase chlastám.

Estel se vytratil.

Eärendil mávl na barmana. Měl v tom cvik. Dělal to s přestávkami už déle než dvanáct století.

Cink. Přípitek s neznámým.

"Kdo jsi?"

"Eärendil."

"Eä…, jak?"

"Záleží na tom? Pij!"

Cink.

Půlnoc. Hudba. Slova.

Cink.

Slova. Hudba. Kouř.

Rudý třpyt vína.

Až do rána.

Zvratky v záchodové míse.

"Vrať se domů, Eärendile."

"Kdo…?"

Nikde nikdo.

*

Velká loď za sebou zanechala Středozemní moře a nyní její příď rozrážela vlny Atlantiku. Mág hleděl do dálky. Přemýšlel. Listopad pomalu končil. Vracel se domů.

Nebál se letadel. Jen je neměl rád.

Na lodích bývají skvělé bary.

Vracel se domů, protože mu to poradil ten zvláštní – téměř dětský – hlas, nebo prostě proto, že stejně nezáleželo na tom, kam půjde.

Nikoho už neměl.

On a Estel. Poslední elfové.

"Já jsem Jane. A ty?" ozvalo se za ním anglicky.

Ohlédl se. Pěkná tmavovlasá dívka.

"Martin," odvětil automaticky.

"Francouz?"

"Narodil jsem se v Anglii, ale mám francouzské předky."

Vedl nezávazný rozhovor, aniž by o něm přemýšlel. Vždy po několika desetiletích si vytvořil novou totožnost a mírně obměnil schémata chování.

Pozval ji na skleničku.

Dlouho hovořili o ničem.

"Moc piješ, Martine."

"Hmmm."

Odešla. Snad se jí nelíbilo jeho pití…

Nezáleželo mu na tom.

Druhý den měl příšernou kocovinu. Nezahnal ji však kouzly. Nečaroval už půl tisíciletí.

*

Vír na vrcholku Hraniční hory se rozechvěl, když démon vstoupil do jeho středu. Věčně hasnoucí zář se dotýkala nestvůrného těla, které po dlouhé době opět nabylo tvaru.

"Volám tě, Pane Propasti!" překřičel Methrasin jekot krutě týraného vzduchu.

Nad démonovými hlavami se otevřela neproniknutelně černá trhlina.

"Jsem zde," zaševelil Vír.

Démon sklonil všech sedm hlav v gestu pokory.

"Poslouchám," vybídl jej jeho pán.

"Už po staletí nevyřkl Eärendil mé jméno, už po staletí se pouta uvolňují a nyní mu ke svobodě schází jen několik málo kroků!"

Vzduch svištěl kolem nehybného těla.

"Vystavím jej třem zkouškám. Pokud odolá, prohráli jsme, Methrasine, pokud ne…, už nikdy nenajde vůli se ti vzpírat. Bude náš jednou provždy.

*

"Modlete se, neboť konec světa se blíží!"

"HALELUJÁ!"

"Ježíš je Pán!"

"HALELUJÁ!"

"Bible mluví o znameních, jež předznamenají Jeho druhý příchod!"

"Dejte mi sakra pokoj!" vyprskl Eärendil na mladíka, který mu vnucoval letáček s kýčovitým obrázkem nebeské pohody.

"Neodvracej se od Spásy…"

"Hmmm…"

"Koukejte to tady rozpustit!" zasáhl jeden z lodních důstojníků.

"A co náboženská svoboda?"

"Vyřvávejte si na náměstích!"

Mág chvíli naslouchal hádce a potom se znuděně vydal k baru.

"Ahoj, Martine…"

Jane, vzpomněl si.

"Dáš si něco?"

*

Nad oceánem se začala stahovat mračna. Meteorolog mumlal cosi o náhlé tlakové níži a kapitán upozornil cestující.

"Mám strach, Martine," zašeptala dívka. Elf pohlédl do jejích hlubokých tmavých očí a myslí mu zavířily znepokojivé myšlenky. Měla strach, nikoli však z bouře. Nebo se mu to jen zdálo?

"Můžeš být se mnou."

Pevně mu stiskla ruku.

Odešli do jeho kajuty.

"Čeho se bojíš, Jane?"

"Bouře…"

"Neřekl bych."

Mlčela.

Do lodi udeřily první nárazy vichřice. Dívka se k němu pevně přitiskla.

"To není normální bouře," zabručel mág.

"Není," zašeptala.

"Kdo jsi?"

Z vedlejší kajuty se najednou ozvaly výkřiky hrůzy a bolesti.

Pak ze stěny vyletěla jasně bílá koule.

"Nehýbej se, Jane," syknul elf.

Kulový blesk mířil neomylně k jejímu tělu. Mág věděl, že jemu se vyhne… Zachvěl se hrůzou. Otevřel ústa, aby vyřknul ochranné zaklínadlo. Dívka ale zakryla jeho rty dlaní a přivřela oči v usilovném soustředění. Zatajila dech.

Koule velká jako sevřená dlaň se dotkla její nehybné hrudi, prošla jí a zmizela v protější stěně.

Jane vydechla.

"Jsi v pořádku?"

Přikývla.

"Řekneš mi konečně, s kým mám tu čest?"

Loď se navzdory gyroskopům houpala víc a víc. Najednou ji rozechvěl zvuk hromu a zhasla světla.

Po chodbě někdo běžel a přeskakujícím hlasem křičel cosi o konci světa.

Následující zhoupnutí se už nezastavilo. Plavidlo se převrátilo na bok.

Mág v duchu zformuloval zaklínadlo.

"Nedělej to, Eärendile!" zvolala Jane elfsky.

Něžné ruce jej pevně stiskly.

"Jsem Lorissa," odvětila na nevyřčenou otázku. "Znáš mne z příběhů svého přítele. Pokud opět požádáš Methrasina o službu, ztratíš všechno!" překřikovala bouři.

"Přece se kvůli mě všichni neutopí!"

Hromobití se mísilo s nářkem stovek lidí, uvězněných v potápějící se lodi.

"Věř mi, že je to menší zlo! Pojď! Musíme pryč!"

Běželi po stěně chodby, jež se v té chvíli stala podlahou. Naráželi do lidí šílených hrůzou, snažili se nevnímat nářek dětí.

"Nemůžu, nemůžu!" křičel mág, ale neslyšel ani sám sebe.

Lorissa s divokým výkřikem rozrazila poklop vedoucí na horní palubu a do chodby se začala hrnout voda. Mág spadl do ledově chladných vln, dívka skočila za ním.

Eärendil cítil Sílu, která jej držela na hladině.

"Lorisso!" zakřičel.

Loď se pod náporem vodního živlu začala lámat, strašlivý skřípot trhaného kovu mučil mágovy citlivé uši.

O jeho nohu se cosi otřelo. Spatřil delfína, jenž kolem něj zakroužil a vzápětí zmizel ve vlnách. Pochopil.

Trup lodi praskl a během několika minut zmizely obě jeho části pod hladinou.

Bouře zmizela tak rychle, jak se objevila.

Vedle mága se vynořila Lorissa.

"Cokoli jiného by bylo horší, Eärendile. Věř mi."

"Teď už je to jedno," povzdechl si.

"Pobřeží Albionu je nedaleko… Cestoval jsi někdy na delfínovi?"

*

Estel Orofinwe putoval na sever. Málokdo věnoval pozornost podivně oděnému jezdci na koni. V té době byli k vidění i zajímavější podivíni. Vzpomínal. Bojoval. Celá staletí bojoval proti Zlu, jež Methrasin přiváděl na svět, čarodějnicí z hlubin, kterou Eärendil odmítl zabít, počínaje. Ničil monstra a upíry, putoval v morových letech Evropou a svou píšťalou hubil nakažené krysy, srážel démony zpět do Hlubin… Ale nejen s nimi se utkával – ze všech sil chránil Hvozd před lidským pleněním…, marně. Ani jeho nadlidská Moc nemohla zabránit lidské rozpínavosti. Pomalu zapomínal na Cíl, zůstala jen Cesta a Povinnost. Povinnost…

Estel Orofinwe putoval do Bretaně.

S Eleanel po boku.

*

Eärendil se chvěl v ledovém větru. Šaty na něm pomalu schly, kůže se pokrývala vrstvičkou soli. Stál na pustém pobřeží jižní Anglie a hleděl k temnému obzoru, na němž zářila světla měst.

"Uvidíme se ještě, Lorisso?"

"Ne, Eärendile. Víš toho dost, abys udělal, co je třeba. Za žádných okolností Ho nevolej! Bojuj, mágu. Věřím, že zvítězíš…"

"A ty?"

"Stanu se delfínem. Tentokrát navždy…"

Eärendil smutně sklonil hlavu. Nemusel se ptát proč. Přes pět miliard důvodů chodilo po této planetě…

Zavřel oči. Viděl prastarý ostrov Lyonesse klesající na dno oceánu. Viděl utrpení statisíců, kamenná města, bortící se pod přívaly vod. A bezmocnou čarodějku, měnící své tělo a odplouvající z míst, jež milovala, z rodné země, které již nebylo pomoci….

Vzhlédl.

Byla pryč.

"Sbohem, Lorisso…"

*

Ve chvíli, kdy mág vystupoval na břeh, se na okamžik otevřela trhlina mezi světy.

Kdesi možná zahřmělo, nad Londýnem však zářily hvězdy, byť utopené ve světlech velkoměsta.

"Nastal čas návratu, Nathorne."

"Kdo jsi?"

"Záleží na tom? Již brzy skončí Eärendilův příběh."

"Rozumím, Plavovlasý…"

*

Estel cítil, že se blíží rozhodující střetnutí. Meditoval na jednom z mála doposud čistých míst a čekal na Vizi.

Přišla.

Nesměl ztratit ani minutu. Zatnul zuby a vyrazil k jednomu z míst, jež z celého srdce nenáviděl.

Na letiště.

*

BARD A ZRCADLO

Čas se zastavil.

"Z té druhé strany zazní zpěv. Jsi tu, démone?"

"Jsem zrcadlo z druhé strany."

"Zazpíváš, démone?"

"Zazní píseň trhající na kusy, rozbije zrcadlo snů."

"A přinese?"

"Sedm let utrpení."

"Zazpívej, démone. Novou píseň."

"Já jsem zrcadlo."

"Mluv ke mně příteli. Zazpívej."

"Jsem zrcadlo snů, svíce v bouři…"

"Jsem Nathorn. Zazpívej píseň!"

Obrovské zrcadlo prasklo a zatuchlý, plísní pokrytý sklep se zaplnil střepy. Některé se zaryly do bardova těla, ale on si nevšímal bolesti. Naslouchal nové písni, jež se rozezněla ze všech stran. Zpíval ji spolu s démonem. Píseň, která dokázala ničit světy.

A čas opět plynul…

*

Eärendil měl své oblíbené podniky snad ve všech městech na světě. Rozhodl se zahnat nachlazení v jednom ze zapadlých barů na předměstí hlavního města Britské koruny. Bylo mu zle. Methrasin jej chránil pouze před smrtelnými chorobami.

Chlastal a doufal, že to přejde.

Lidé vzrušeně hovořili o nějaké nové nemoci, zabíjející lidi jako mouchy. Nezajímalo jej to.

"Zdravím tě, mágu…"

Neohlédl se. Záchvěv hrůzy, ledový pot. Dokázal uvěřit ledasčemu, toto však bylo i na něj příliš. Obrátil do sebe sklenici.

"Moc piješ, Eärendile…"

Opatrně se otočil. Hleděl do tváře svého dávno mrtvého přítele. Soudobý oděv sice mátl, ale…

"Nathorn… Hmmm, jo, moc piju," zamumlal nejistě elf.

Bard jím zatřásl.

"Seber se, mágu! Zemřel jsem, ale teď jsem tady – což asi nějak souvisí s tebou."

Elf si ještě dlouho přítele zkoumavě prohlížel, než dospěl k závěru, že se mu možná přece jen nezdá.

"Tak jo. Vrátil ses… Zapijeme to."

Cink.

"Zvláštní doba, Eärendile, prazvláštní…"

"Dokud je co pít, zvyknu si na cokoli…"

"Copak to necítíš, mágu? Začíná Nový věk, Věk mágů…"

"Hmmm… Jak dlouho tu jsi, Nathorne?"

"Dva nebo tři dny – nevím to jistě. Ani netuším, co jsem celou tu dobu dělal."

"Pamatuješ si, jak ses tu objevil?"

Nathorn se zamyslel.

"S někým jsem hovořil… Myslím, že to byl Plavovlasý," mumlal bard.

"To tvé infantilní božstvo," podotkl mág stejně jako před mnoha staletími, když na toto téma naposledy hovořili.

"Tvrdil, že se tvůj příběh chýlí ke konci," pokračoval Nathorn v hlasitém vzpomínání.

"No jo, i konec světa se blíží… Jak bylo na Druhé straně?"

"Nevím, Eärendile. Možná ani žádná neexistuje – kdo ví?"

Pili a hovořili až do rána. Mág vyprávěl o uplynulých staletích, o setkání s Lorissou a bouři, jež ho měla donutit k přivolání Methrasinovy Moci. Bard pozorně naslouchal…

Pak šli spát do jednoho z levných předměstských hotelů.

*

Lidé chodili po ulicích, jezdili metrem i automobily a mnoho z nich pohlédlo tváří v tvář Poslu. Zachvěli se nejasným pocitem hrůzy a zapomněli. Nikdo z nich netušil, že nastal poslední den jejich života.

*

Eärendil se probudil. Nathorn byl pryč a jedinou připomínkou na včerejší večer byla kocovina. Zabručel cosi o hloupých snech a raději znovu usnul. Když se opět probudil, byla už tma.

"Dobré ráno, mágu," zasmál se bard.

Elf si důkladně protřel oči.

"Odešel jsi někam během dne?"

"Kam bych chodil?"

"Asi se mi něco zdálo. Co budeme dělat?"

"Nevím, Eärendile. Je to tvůj příběh. Myslím, že jsem se vrátil, abych jej zaznamenal."

Elf si důkladně umyl tvář.

"Ne, Nathorne. I ty jsi jeho součástí."

"Ale ty jsi hlavní hrdina."

"Skoro mám pocit, že sis mě vymyslel."

"Kdo ví?" pousmál se bard.

"A teď nevíš, jak příběh zakončit," dodal uštěpačně mág.

Připomínka se rozplynula v nastalém tichu. Mág pohlédl do zdánlivě bezelstných modrých očí svého přítele a zamrazilo jej. Napadla ho absurdní myšlenka, že pokud je opravdu Nathornovým výtvorem, je jeho osud už dávno zpečetěn.

*

ANGLIE V OSIDLECH STRACHU

PŘES ČTYŘI TISÍCE NOVÝCH OBĚTÍ ZÁHADNÉ CHOROBY

EVROPSKÁ KOMISE SE ROZHODLA UVALIT NA VELKOU BRITÁNII KARANTÉNU

*

Podnik byl zavřený. Eärendil zklamaně pokrčil rameny.

"Vy to nevíte? Skoro všechny, kdo tam včera byli, sklátila ta nová nemoc. Tři mý kámoše…, i barmana," ozvalo se za nimi. Ohlédli se. Postarší muž ucouvl.

"To je mi líto," řekl s povzdechem Nathorn.

"Dobře, že jsem měl včera noční šichtu," zamumlal muž a rychle odešel.

Ponuré ticho nakonec přerušil bard.

"Tohle určitě není jediná hospoda, kde můžeme zapít svátek Slunovratu."

Začalo sněžit.

*

Estel Orofinwe tušil, že se blíží ke svému cíli. Město mu neumožňovalo naplno užívat jeho Sílu, ale úzkost, kterou v něm vyvolávala blízkost posla Pána Propasti, neomylně vedla každý jeho krok.

*

Kdyby mohl, zatajil by Methrasin v napjatém očekávání dech.

Vládce Propasti zůstával klidný. Byla to jen jedna z mnoha Her, které měl rozehrány.

*

Estel se zastavil před nezvykle tichou hospodou. Lehce pohladil konečky prstů rytinu hvězdy na hlavici svého meče. I Eleanel cítila přítomnost Posla temného Víru. Její blízkost ho naplnila hlubokým mírem. Jako vždy.

Vešel.

*

Seděli v takřka prázdné putyce a popíjeli whisky, neboť místní víno se dle Eärendilova názoru nehodilo ani ke svaření. Mág zamyšleně pohlédl na opuštěný terč na zdi a několik šipek na barpultu.

"Co si myslíš o té záhadné nemoci, Nathorne?"

Bard pokrčil rameny.

"Nějaký nový mor, vím já?" odvětil neurčitě.

Poslední lidé odešli už před desátou. Kromě barmana zůstali v hospodě sami.

"Omlouvám se, pánové, ale dnes zavřu dřív…"

Do dveří někdo vstoupil.

Trojice upřela pohled na příchozího.

"Vítej, Estele," zabručel mág. "Nathorna znáš…"

Drobný elf vykročil a tasil dýku. Barman se bleskově vytratil.

Nathorn nelidsky rychlým pohybem uhnul letícímu ostří.

"Zbláznil ses, Estele?" zaječel. "Jsem Nathorn, bard!"

"NEJSI!" zasyčel oslovený. Se zářícím mečem v ruce se obezřetně blížil k básníkovi.

"Zastav ho, Eärendile," zaúpěl bard a vrhl na mága prosebný pohled. "Příběh MUSÍ být zaznamenán!"

"Není to Nathorn! Já to VÍM!" vykřikl Estel.

Eärendil pohlédl bardovi, jenž se krčil za mohutným sloupem, do očí. Smutně se usmál. Pochopil.

"Mýlíš se, je to Nathorn," prohlásil mág s neochvějnou jistotou.

A dodal:

"Zab ho, Estele…"

*

"Zvítězils, příteli. I tak to bude dobrý příběh…" povzdechl si Nathorn, Posel Pána Propasti, a oplatil elfovi trpký úsměv. Napřímil se, vystoupil z úkrytu a vzápětí se jeho bezhlavé tělo sesulo k zemi.

Estel se sklonil nad mrtvolou.

Eärendil vykročil do chladné noci.

Ani si nevšiml, jak se pouliční lampy mění v louče, beton v černou mramorovou dlažbu, svět v jiný svět.

Zastavil se, až když před sebou spatřil sedmihlavého démona, jenž jej sužoval po třináct století. Stál pod vrcholem vysoké hory. Mezi ním a Methrasinem rotoval vzduch ve věčném Víru.

Mág se nadechl a vystoupil na vrchol, do samotného Víru. Zaplavil jej příval Moci, skutečné Moci mágů, schopné tvořit i ničit světy. Jeho vlastní Moci. Pochopil, že teprve nyní se stal skutečným mágem.

Otevřel Bránu, uchopil hrůzou se chvějící bytost pod sebou a prohodil ji zpět do jejího světa.

Zůstal na vrcholu Hory sám se svou Mocí, tak velikou, že se mohl stát jedním z Vládců Světa.

Svobodný.

Nebyl už otrokem ničeho, kromě…

"Málem jsi zvítězil, Pane Propasti – nebo snad Plavovlasý?"

Před elfem se objevil chlapec s loutnou.

"Dobře víš, že jsem obojí. Vyhrál jsi, Eärendile, obstál jsi i v poslední, nejtěžší zkoušce. Přijmi svou odměnu," zaznělo z Víru i z chlapcových úst.

Mág bez váhání učinil poslední krok.

Do Prázdnoty…

*

Poslední elf cítil, jak jeho Moc přerůstá všechny meze. Zůstal sám, bez Nepřítele. Stal se příliš mocným pro svět, v němž tak dlouho žil.

Nyní odcházel.

Odložil Meč. "Sbohem, Eleanel," pomyslel si.

Opustila prastarou čepel.

Pouta mizela.

Sňal Hvězdu Ochránců, toho dne poprvé. Byla zbytečná.

Roztáhl svá obrovská křídla.

Šupiny, pokrývající jeho tělo, zazářily vlastním světlem.

Estel Orofinwe zanikl v oslepujícím jasu Proměny.

Zlatý drak opustil Zemi…

IV. LET ZLATÉHO DRAKA

Zlatě žhavý šíp

proťal tmu poslední noci roku

bijíce křídly.

Píseň velryb se odrazila

od vločkami šedivého nebe.

Cesta Navždy.

Cesta Návratu.

V. ÚSVIT

 

KONEC

***

 

DOSLOV:

Tak končí příběh, který začal vznikat před více než deseti lety a který, jak jsem při jeho četbě opět naznal, skutečně je autobiografií mé tehdejší duše. Je zvláštní synchronicitou, že jeho poslední kapitolu vkládám právě dnes, protože "každý začátek má svůj konec" a "něco končí, něco začíná…"

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem JEDNOU SE ROZEDNÍ-kapitola poslední-POSLEDNÍ ELF

Filed under Četba na pokračování

Komentáře nejsou povoleny.