Blázen z Města na konci světa – nedokončená pohádka

Filip žil ve Městě na konci světa, všichni jej znali a všichni se mu smáli, protože mladík byl obecní blázen. Zatímco všichni muži i chlapci ve městě nosili honosné košile z jemného hedvábí, purpurové pláště a štíhlé kordy, Filip si oblékal jen starý pestrobarevný plášť a chodil beze zbraně. Měšťané jeho slovům nevěřili a smáli se mu, neboť mluvil o jiných městech a jiných královstvích. A lidé přece žijí jen ve Městě na konci světa a zbytek země tvoří pouze moře a poušť…

Za hradbami Města se skutečně rozkládala veliká pustina, v níž přebývali jen obrovští ohniví draci, kteří každé tři roky přilétali a odnášeli si svou krutou daň – půvabné mladé dcery bohatých mužů z Města. A ve Městě na konci světa byli kromě Filipa všichni bohatí…

Jen z jednoho směru draci nepřilétali – z chladného bouřlivého oceánu na západě. Nikdo se však neodvážil postavit loď a najít šťastnější končiny země, moře bylo příliš cizí a příliš hrozivé.

Lidé ve Městě na konci světa žili v neustálých radovánkách, při nichž se snažili zapomenout na krutou ránu, která k nim od nepaměti opět a opět přicházela. Vinice však rodily sdostatek hroznů a ženy z nich lisovaly sladce opojné víno, tryskající v desítkách kašen a fontánek, rozesetých po celém městě. Jediný Filip to víno nepil; raději zíral na plynoucí oblaka, ve kterých viděl hory a města vzdálených zemí, o kterých snil. Jednoho dne ale přišel o svůj klid, když spatřil, jak z chrámu vychází v doprovodu svého otce mladičká panna. Znal ji už dříve, jako děti si hrávali, ale teprve nyní poznal její skutečnou krásu a půvab.

Zahleděl se do jejích černých očí, zářících jako hvězdy na půlnočním nebi, a rázem zapomněl na vzdálená města ze svých snů. Líbezně se na něj usmála a od toho dne se mu zdálo už jen o Ester – tak se ta dívka jmenovala. Plynuly dny a Filip se rozhodl stát řádným měšťanem. Svůj pestrobarevný plášť pověsil na strom a odložil s ním i své dětské sny. Otevřel truhlu se zlaťáky, které zdědil po otci, koupil si bílou košili, kord a šarlatový plášť.

Začal pěstovat a prodávat květiny, jež byly stále potřeba – na slavnostní i na pohřební věnce v tom zvláštním zasněném městě. Začal pít víno z kašen a veselit se v mramorových hodovních síních. Přestal být Filipem Bláznem a stal se Filipem Zahradníkem. Ale přestože jeho květiny záhy prosluly jako nejkrásnější ve městě, lidem bylo najednou smutněji a tesklivěji, když už se neměli komu smát. Z chlapce vyrůstal úctyhodný mladý muž a z Ester dívka na vdávání. Filip jí prodával květiny s nesmělým úsměvem ve tváři, dlouho se však neodhodlal požádat ji o ruku. Když se pak městem roznesla zvěst, že se půvabná Ester zasnoubila s mladým hrabětem, jedním z nejmocnějších mužů Města na konci světa, zavřel Filip svůj krámek a odešel na luka vyplakat svůj žal.

Celé dny pak chodil jako tělo bez duše, osamělý a ztracený ve svých rozbořených snech. Když přišel den svatby, bojoval mladý muž s touhou přijít do chrámu a spatřit svou lásku, ač věděl, že pak klesne naprosto zlomen žalem. Svatebčané již vcházeli mezi vznešené sloupoví svatostánku, když v tom se městem rozezněl osamělý vyděšený hlas:"Draci přilétají!"

Desítky dalších jej následovaly: "Draci přilétají! Draci přilétají!"

A brzy už celé Město křičelo: "Draci přilétají! Draci přilétají! Draci přilétají!"

Sedm strašlivých ohnivých draků přistálo na Velkém náměstí a střechách okolních paláců a syčivými hlasy si vyžádalo svou oběť. Nemělo smyslu ukrývat dívky, obludy uměly číst v myšlenkách lidí a krutě by ztrestaly celé Město, kdyby se je někdo pokusil oklamat. Ty tam byly radovánky a duše všech lidí zachvátil strach, žal a bezmocný vztek. Mnohý muž šeptal tiché ustrašené modlitby k nebesům; vroucné prosby, aby krutý osud stihl dceru sousedovu, která je přece ošklivější, hádavější a vůbec horší, než ta jeho. A draci pátrali v myšlenkách dívek a vyřkli svůj ortel. Jedenadvacet jmen se neslo vzduchem, lidé se třásli a ani nedutali. I Filip zapomněl na svou bolest a vroucně se modlil za svou milovanou. Když pak zaznělo její jméno, bolestně vykřikl. Jak by byl nyní rád, kdyby Ester žila po boku mladého hraběte, jak rád by snášel své trápení…

Vybrané panny se shromáždily na Velkém náměstí, provázené zoufalými pohledy svých blízkých. Mnohé plakaly, jiné zas kráčely k drakům s hlavami svěšenými, jen Ester neklopila zrak – hleděla zpříma vstříc svému osudu.

Filip to už nedokázal déle snášet. Strašlivě vykřikl, tasil kord a vrhl se ke své milované s touhou uchránit ji jedinou milosrdnou ranou od strašlivého utrpení, i když věděl, že nestvůry se za jeho čin pomstí celému městu. Jeden z draků však poznal jeho myšlenky a vmetl mu pod nohy svůj ohnivý dech. Mladík omdlel bolestí a zůstal bezmocně ležet na kamenné dlažbě. Draci uchopili dívky do ohromných spárů, zamávali křídly a odletěli zpět do pouště.

Raněný se probral z mrákot až po mnoha dnech. Byl mladý a brzy se uzdravil, na pravou nohu však napadal, dračí oheň ji příliš pochroumal. Měšťané jej kárali pro jeho zbrklost, v duchu si ale Filipa vážili pro jeho odvahu a odhodlání. On ale neposlouchal jejich výtky. Rozhodl se svou milou najít stůj co stůj. Věděl, že se nevzdá, dokud bude sebemenší naděje, že je naživu. Odešel do polí, našel starou trnku, na níž kdysi pověsil svůj plášť a převlékl se do svých starých šatů. Pak si zhotovil poutnickou hůl a za svítání odešel z dlouho neotvíraných bran města.

Lidé nad ním udělali kříž a záhy se pro ně stal jen mlhavou vzpomínkou, připomínající se za kalných rán, přicházejících po bouřlivých oslavách…

Filip putoval pustinou s žalem, ale i s odhodláním v srdci. Netušil však, kam má zamířit, a tak kráčel kam jej nohy nesly. Došel až k vysoké hoře. Řekl si:" Když vyšplhám na její vrchol a rozhlédnu se, třeba poznám, kam mám jít." Vydal se tedy po strmém svahu vzhůru, chvějícíma se rukama se přidržoval nepatrných skalních výstupků, když musel šplhat po strmých vápencových stěnách. Prvního dne zdolal sotva polovinu hory. Druhého dne vyrazil hned za svítání, ale cesta byla stále krkolomnější a když opět padl soumrak, vrchol hory byl stále daleko. Teprve třetího dne byl cíl jeho výstupu nadosah, ale tma přišla příliš brzy. Vtom se ale z vrcholku rozlilo podivné jasné světlo. Neváhal a začal zase šplhat. Když stanul nahoře, spatřil zvláštního muže v kápi, který držel v ruce lucernu, jež byla jistě kouzelná, neboť lampa na olej by nedokázala tak jasně zářit. Stál klidně a trpělivě a opíral se o hůl.

"Vítej, poutníku," pravil ten podivný muž. Filip mu pohlédl do tváře. Byla vrásčitá a ošlehaná snad všemi větry světa.

"Kdo jsi?" zeptal se mladík.

"Jsem Pán času a čekám na ty, kteří hledají, abych jim ukázal cestu," pravil stařec.

"Pak jistě víš, kde najdu Ester!" vyhrkl mladík. "A jestli je naživu," zašeptal poté a hlas se mu zachvěl.

Pán času se tajemně usmál.

"Žije," pravil tiše, jakoby sděloval tajemství. "Ale pokud ji chceš vysvobodit, musíš přemoci pána sedmi draků, neboť ten si ji vybral za svoji služebnou. Dívky z Města na konci světa slouží drakům po tři léta, pak je obludy pozřou a přiletí si pro nové. Pokud do té doby Ester nevysvobodíš, zahyne…"

Filip posmutněl. Neuměl zabíjet draky.

"Neklesej na mysli. Bude-li tvá vůle pevná a ryzí, nemůžeš být poražen. Ale čeká tě ještě dlouhá cesta. Daruji ti svou lampu. S ní se vydáš na sever, k věži, v níž přebývá černokněžník. Vejdi do ní za poledne. Pomocí lampy zlého čaroděje přemůžeš a vezmeš mu kouzelný meč, který mu již nepatří."

"A tím mečem zabiji draka?" zeptal se Filip.

"Ani takový meč neublíží Pánu sedmi draků," odvětil stařec. Ale pomůže ti při tvém putování."

Pán času podal Filipovi svou lampu a zmizel. Mladík se nadechl – chtěl se zeptat na tolik věcí, po starci však jakoby se země slehla. Pozvedl tedy lampu, sešplahal horu a vydal se na sever.

Mnoho dní putoval mrtvou pouští, dokud v dáli nespatřil vysokou černou věž. Z jejího ochozu vzlétala hejna krkavců a kroužila nad krajem. Blížil se večer. Filip si vzpomněl na starcova slova a rozhodl se vyčkat do druhého dne, aby se s černokněžníkem střetl za poledne. Po západu slunce se ochladilo, mladík se zachumlal do svého pláště a položil vedle sebe kouzelnou lampu, která se, jak již zjistil, rozsvěcela vždy s příchodem tmy

………………………….. příběh zde končí přibližně v polovině. To, co mi jej zjevilo, pominulo v tomto okamžiku. Ale třeba někdo z Vás nalezne pokračování a napíše mi je sem. Kdo ví?

komentáře 2

Filed under Povídky a příběhy

2 responses to “Blázen z Města na konci světa – nedokončená pohádka

  1. No…Dala by se použít kostra příběhu z filmu Shrek… 🙂

  2. Třeba to bylo takhle…Jak tak ležel, tak si uvědomil, že asi není dobrý nápad nechat vedle sebe zářit lampu celou noc, zvlášť, když je v dohledu černé věže. Připadal si tak nějak víc viditelný a nepřišlo mu to zrovna jako taktická výhoda. A protože už byla noc a měsíc byl v novu, tma jako v pytli byla rušena pouze jasným světlem a krkavci, jako se nad ním stahovali za dne, se nad ním čím dál tím víc stahovali i teď. Plášť neplášť, začalo ho mrazit při pomyšlení, že se černokněžník dozví o nečekané návštěvě dříve, než za zítřejšího poledne. A protože o krkavcích jako magických pomocnících věděl své, ač unaven, vzal lampu a nezbytnosti, co s sebou měl, a proklínal svou nepředvídavost ohledně magického světelného zdroje, když hledal místo, kde by skryl sebe i s lampou před všudypřítomnými krkavci a možným pohledem mága. Jak tak šel oslněn lampou, která čím víc na ni myslel, tím víc svítila, kamínky se začínaly měnit v kameny a krajina se měnila v jakousi děrnatou cednici, tady to neznal. Neznal to sice i za dne tam, kde už byl, ale jít takhle někam do cizoty za bezměsíčné noci, nebyl to prostě nic moc pocit. Až najednou šlápnul a pocit prázdna, dobře maskovaného stínem lampy přes kámen svítící, ho pozdravil a vyšel mu vstříc. Filip nechtěně zakřičel úlekem, to když se mu smekla i druhá noha a hulákavá ozvěna mu vracela chechtavé ách-chách-chách-ááá. Padal krátce až dopadl do jakéhosi jezírka. Naštěstí nebylo moc hluboké, protože neuměl plavat, ale aspoň zbrzdilo nejhorší pád a natloukl si jenom trochu. Vzápětí uslyšel řachu trochu zahlušenou jeskynní ozvěnou – to spadla jeho hůl na břeh potůčku, který z jezírka odtékal. Jak se otočil po zvuku a světle, uviděl už jenom valivý pohyb hole končící v potůčku a přeskakování v úzkém korytě, které následovalo výrazné žbluňk a potom už neslyšel nic, jen tekoucí vodu temně dunící, i když docela jemně. Vzdálené hučení napovídalo pokračování jeskyně, do které spadl. Nastala tma.„A teď jsem v pytli.“ Pomyslel si Filip, sedl si mokrý a studený na vápenec až ho zastudilo a cosi se ho dotklo na zádech. Polekal se, ale protože už toho měl za den a večer dost a byl už tak nějak za hranicí, kdy by se opravdu lekl, moc se nelekl. Otočil se a dozadu za sebe prudce uhodil a zařval. „Ó jooooo jojojoooo,“ se v jeskyni vyjímalo zase jinak dunivě, ale docela posměšně. Jak byl dobitý z pádu, tak si ještě narazil ruku o stalagmit. Krasová jeskyně to tedy je… Třel si ruku a kolena, schoulil se v sedě a pomyslel si cosi o štěstí v neštěstí. Konečně nebude vidět, uchechtl se dvojsmyslu. Ne, že by mu to bylo co platné, ale koneckonců, ke spánku světlo nepotřebuje. Našel o kousek dál stěnu, která vypadala bytelně a bylo tam i dost místa na schoulení a sucho, teplo snad přijde samo. I když i o tom trochu pochyboval – v jeskyních je většinou stabilní kosa. Bylo to na něm. Usnul. Jako blázen si mohl takovou věc dnešní den už dovolit.Vzbudil se až mu zašimralo na nose sluníčko proudící skrz díru, kterou propadl dolů. Díval se na tvary jeskynních útvarů, jež osvíceny sluncem nabíraly mnoha barev a odstínů a žasl nad tou krásou. Jezírko bylo docela zelené a průzračné. Stalagmit, o který se včera nechtěně opřel, byl stále na svém místě a u jeho paty leželo něco květin. Oblečení měl stále vlhké, i když od těla lehce prohřáté. Jakmile však vstal a začal se hýbat, opět se zchladilo a studilo. Kýchl si, jeskyní to zadunělo, rozvázal si tkaničku kolem pasu, povolil kalhoty a ulevil si. Jak ho to tak napadlo, počůral stalagmit od shora dolů a pořádně počůral i květy. Proč koneckonců ne, hravost měl odjakživa v krvi. Pokoušel se sice v myšlenkách o to, že by zkusil trefit nějaký dlouhý stalaktit, ale pak se na to vykašlal. Pak mu to bude kapat na hlavu a to zase ne, to už by bylo příliš hravé. Zavázal tkanici, omyl si ruce i obličej v jezírku a přemýšlel o svých možnostech. Moc jich, pravda, nebylo. Musí najít hůl s tím světlem. Hůl je kdesi v labyrintu a do vody se mu znovu nechtělo. Jenže jinak, než vodou, to asi nepůjde. Z balíčku s nezbytnostmi se rázem stal balíček se zbytnostmi, protože nikde nebyl vidět. „No, hlavně, že jsem zdravý,“ pomyslel si Filip, když se podíval na modřiny a odřeniny na těle. „Mohlo to dopadnout hůř,“ zabrblal si pod rašící vousy. „Ale i líp,“ dodal si pro sebe a hupsnul do vody a počal se nořit do tmy v jeskyni následujíc potůček.Kouzelník už byl v přípravách na přijetí tak vzácného hosta. Když se od krkavců dozvěděl, že mladík přišel blízko k věži, pak se obrátil, úplně jiným směrem odešel a zmizel z povrchu zemského, pokrčil nos až se mu semklo obočí a přemýšlel. Z věže, tak těžce udržované magií, v podstatě nevycházel. Zkuste si mít černou věž, když jediné, co prodávají v místních stavebninách, je mramor, vápencové bloky, cihly a vápno na bílení. Co to dá práce, udržet v takovém terénu černou věž, to by jeden nevěřil. Skoro víc energie sežere věž, než čarování, ale pověst je holt pověst. Pomalu se v myšlenkách vrátil k mladíkovi. Co mu asi chce? Proč se nešel na večer setkat s čistou postelí v krásné černé věži? Uvidí věž, práskne do bot a zmizne. Holota jedna. Zabrblal si pro sebe. To snad žere děti, že se mu lidé vyhýbají? Důvod neviděl a to ho znepokojovalo. „Inu, uvidíme,“ řekl a šel přemýšlet do postele. Nejlíp se mu přemýšlelo právě v posteli. Filipa už pekelně zábly nohy. Chodba, kterou postupoval, byla stále nižší a užší a za chvíli jeho postava nebude mít kudy jít. Orientoval se pouze pohmatem, taková tam byla tma. Chvílemi se brodil až po prsa a pak zase dokázal kráčet téměř po suchu, to jak procházel zákruty. Plášť si omotal kolem krku, protože se mu zadrhával o stěny. Prsty ho bolely a jen myšlenka na Ester mu vlévala krev do žil. Občas taky myslel na dědka z vrchu hory a na to, že kdyby byl co k čemu, řekne mu, jak se ta lampa vypíná a ne mu dát jen takový automat, který hloupě svítí, když nemá. Kdyby to nesvítilo pořád, nebyl by teď v takovém srabu. „Čas, čas, čas. Čase! Hůl je v háji, já jsem v háji, zima mi je a mám hlad. Kolem mě se občas nachomejtnou divný slizký věci a je tu tma. Co všechno musím protrpět, než se dostanu k tomu čaroději? Ester! Dal bych si kus chleba, sakra. Vody tu je dost.“ Hořekoval takhle ještě nějakou dobu až zjistil, že musí jít bokem, jinak se tam nevejde. Chodbička už byla řádně úzká, ale zdálo se mu, že začíná vidět jakési světlo. „Ztratit víc už nemůžu. Esterka nosí otrockou suknici u těch oblud, já jsem na pokraji vyčerpání, zchlazený až na kost a nemám kouzelnou hůl. Šance na další sny? Nulová. Do háje. Když to nezkusím, nikdy nevyhraju.“ Vydechl, aby se vešel do chodby, naklonil hlavu a chvíli se sunul. Po chvilce zjistil, že se nemůže nadechnout a pomalinku ztrácel síly. Nešlo to ani dopředu, ani dozadu. Usnul spánkem spravedlivých, ale spravedlivých, co nebyli dost moudří a na spravedlnost doplatili. Už ani vztek neměl. Ani sílu neměl. Ještě chvíli měl na jazyku lásku, ale i tu mu vzala voda…