Ledová královna

"jen ledové ticho místo pláče
víc dát ti nemohu…"
Alvaréz Peréz

Modlil se k neznámým bohům v neznámé svatyni neznámé země. Kolem štíhlého těla stříbrné modly poletoval černý motýl. Byl to zvláštní konec dne, zvláštní dokonce i na jeho prapodivnou pouť.

Překonal Nepřekonatelnou poušť, kráčel ulicemi Iremu a přeplul Řeku. Spatřil národy zemí Knay-Nammath, spal v troskách Airy a snil o zemi, kde šílený muž na prapodivném stroji sepisoval příběhy jeho světa. A přesto byl den, který právě prožil, jedním z nejpodivnějších.
Poprvé k němu promluvila ta, již celou tu dobu hledal, ta, jež se stala posedlostí jeho života. Promluvila skrze stříbrná ústa neznámé bohyně v chrámu města Istarath.
"Jen ledové ticho místo pláče
víc dát ti nemohu…" šeptala ta ústa.
"Já vím," odvětil. "Ale má cesta neskončí, dokud tě nenajdu."
Neptal se jí na cestu, věděl, že by jej jen mátla. Pouze se poklonil a vyšel ven. Nad krajinou zářila Večernice a domy podivných tvarů, ukrývající své plaché pološílené obyvatele, vrhaly v jejím světle zlověstné stíny. Věděl, že už nemá smysl dále se v Istarath zdržovat. Ještě té noci opustil nehlídané brány a vyrazil do pustin.

Kráčel pouští, nepočítal už, kolikátá poušť jeho života to byla, a přemýšlel o Ní. V první chvíli si ani nevšiml, že se nebe zatáhlo rudými mračny. Zablýsklo se a začala bouře. Vše kolem zčernalo, jeho tělo, jeho tvář bičovaly tisíce černých motýlů. Padl k zemi mezi jejich tělíčka, která se pod ním měnila v mazlavou kaši. Dusil se jemným prachem z hebkých křídel a jeho duše vnímala bolest kažého z nich, když je nemilosrdný vítr trhal na kusy a srážel k zemi. Potom ztratil vědomí.
Když se probudil, viděl, že poušť je od obzoru k obzoru pokryta černými motýly…
Někteří z nich ještě žili; chvěli se, marně se snažili vzlétnout a skrze šustění jejich křídel zazněla slova, jež uslyšel kdysi dávno poprvé a potom nedávno ve svatyni:
"Jen ledové ticho místo pláče
víc dát ti nemohu…" šeptala křídla.
"Já vím," odvětil. "Ale má cesta neskončí, dokud tě nenajdu…" Tak, jako poprvé.

Černý prach z motýlů přešel v mramorové dlaždice, dláždění pak následovalo schodiště jehož vrchol se ztrácel v mračnech vysoko na nebi. Věděl, že je u konce své cesty. Teď už jej nic nemohlo zastavit. Nechal se unášet svou posedlostí a stoupal výš a výš. Celé dny. Nedokázal si rozpomenout, jak dlouho putoval. Čas pro něj už dávno ztratil význam. Na mramorových stupních se s narůstající výškou usazovala stále silnější vrstva námrazy. Nesčetněkrát uklouzl a zřítil se o celé míle níž a jen kouzlo, které kdysi koupil od mrtvého iremského mága, chránilo v těch chvílích jeho život. Nakonec se však schodiště změnilo v souvislou vrstvu ledu, která mu znemožnila další cestu. Zastavil se tedy, rozžal svíci a zpíval píseň Jižního lidu. Zpíval dlouho, celé dny, ve dne i v noci, dokud si z nezměrných dálav nevyzpíval šantaka. Nad jeho hlavou zašuměla černá křídla létavce, vyskočil mu na hřbet a letěli vzhůru. Věděl, proč s jeho přivoláním čekal až na poslední chvíli – nechtěl podlehnout strašlivé přitažlivosti démonského sultána Azatoth a být navěky vtažen do hlubin Kosmu. Nyní však věděl, že na křbetě jednoho z jeho poslů stráví jen krátkou dobu, neboť vrchol byl blízko. Letěl vstříc cíli své pouti a vzpomínal na okamžik, kdy Ji poprvé spatřil, když se jako mladý zloděj vloupal do Její svatyně.
Dlouho tehdy hleděl do hlubokých hvězdých očí Bohyně a jeho srdce sevřela nezměrná touha.
Tehdy poprvé uslyšel její ševelivý hlas.
"Jen ledové ticho místo pláče
víc dát ti nemohu…" šeptala Bohyně.
"Já vím," odvětil tehdy. "Ale má cesta neskončí, dokud tě nenajdu."
Věděl, už tehdy věděl, co musí udělat a věděl také, že to dokáže. Staletí svého života věnoval studiu magických věd a byl zasvěcen do mystérií určených jen nemnohým. Potom v tichém ústraní svého paláce studoval proměnlivé mapy Říše snů.
Kdysi. Dávno…

Nyní, když před sebou spatřil hvězdami zdobenou bránu do Jejího paláce, přiměl šantaka k přistání.
Pohladil znamení na stříbrné bráně – sedmicípou hvězdu protínající kruh – a zašeptal prastaré zaklínadlo. Brána se otevřela. Vstoupil.

Bohyně vstala ze svého trůnu a vyšla mu vstříc. Byla krásná. Krásnější než v jeho snech. Prameny dlouhých černých vlasů hladily bílou kůži jejího nahého těla. Byla ztělesněním vší touhy světa.
"Jen ledové ticho místo pláče," začala tichým, ale melodickým hlasem a usmála se na něj mrazivým úsměvem.
Sáhl pod tuniku, vytáhl starobylý obětní nůž svého lidu a jediným rychlým pohybem, bez zaváhání, jej vnořil Bohyni do srdce. Její oči se rozšířily údivem.
"Víc dát ti nemohu," řekl temně velekněz Dávných. Mrtvá Bohyně klesla k zemi a její krev mizela ve spárách mezi dlaždicemi z černého onyxu.
Necítil nic.
Neplakal.

Jen ledové ticho zůstalo…

Reklamy

komentáře 2

Filed under Povídky a příběhy

2 responses to “Ledová královna

  1. @Teo

    Ice Queen by aTeo:http://ateo.cz…gal/pict//7.43.jpg

  2. mikeš

    jen nenaplněná láska je věčná