Naučit se žít s duševní nemocí…

Nedávno se mě jedna má čtenářka (skrze vzkaz) zeptala, jak jsem se naučil žít s depresí. Zajímavý to podnět k rekapitulaci a k dalšímu z mých oblíbených osobních a současně „osvětových“ článků… Jak se mi to tedy vlastně podařilo?

Po pravdě řečeno v tom hrál hlavní roli nezměrný optimismus a vůle k životu. To byste u depresivního člověka nečekali, že? Ale ono to tak je. Kdybych byl totiž ještě k tomu všemu založením pesimista, patrně byste tyto řádky nečetli. Je totiž třeba rozlišit mezi vlastní charakteristikou osobnosti a bludy, které přináší nemoc. Člověk opravdu může být založením optimista a současně – při atace choroby – být vlivem bludu bytostně přesvědčen, že nic nemá smysl, vše už bude jen čím dál horší a je záhodno spáchat sebevraždu.

Rozlišování je důležité – pokud trpíte duševní nemocí a dokážete alespoň trošku rozlišit mezi vlastními myšlenkami a pocity a mezi tím, co vám do života vnáší nemoc, je to dobré znamení. A pokud se vám to nedaří pokaždé, není to žádná katastrofa – i mně se to dařilo (a daří) jen někdy. Ale i někdy je v tomto případě dost

Depresivní poruchu, stejně jako jiné duševní nemoci Onemocnění rekurentní depresí či bipolární poruchou, podobně jako mnohé jiné duševní nemoci, prakticky nelze vyléčit, lze je jen udržovat pod kontrolou. Léky jsou důležité – minimálně pro fungování v této společnosti – ale samy o sobě nestačí. Léky potlačí negativní důsledky nemoci, ale samy o sobě vedou k apatickému položivotu, k rezignaci. Člověku není zle, ale není mu ani dobře. „Tak nějak“ funguje, není v těch největších sračkách, ale co dál?

Proto je důležitá práce na sobě. Aktivita. Sebezkušenost. To je na dlouho, žádné zázraky nelze očekávat. A bolí to. Posunu k lepšímu si často ani nevšimnete, jen toho najednou zvládáte víc než předtím a život je bohatší. Zdánlivě zázračný rychlý posun vnitřního nastavení spojený s přísunem energie může nastat, ale obvykle nevydrží. Není však důvod si jej neužít…

Můžete na sobě pracovat sami, ale pak mnohé přehlédnete. Partner či kamarád také leccos přehlédne, případně vás „šetří“. Proto doporučuji psychoterapii. Různých směrů v psychoterapii je spousta a co terapeut, to jiný přístup k člověku. Nechat si doporučit psychoterapeuta někým, komu důvěřujete, je dobrá volba. Pokud si se svým psychoterapeutem „nesednete“ a i po půl roce či déle máte pocit, že to nikam nevede, zkuste hledat jinde. Ale zároveň berte v potaz, že navázání terapeutického vztahu zabere několik měsíců, takže je třeba dát tomu šanci. Když po pár letech zjistíte, že už vám terapie nic nedává a že už svého psychoterapeuta nepotřebujete, je to ta nejlepší zpráva. Tak to má být…

Důležitou terapeutickou roli hraje sama realita. Kdybych neodešel z domu a nevzdal se péče matky, nikam bych se neposunul. Pak matka zemřela a už ani nebylo návratu do záchranné sítě mateřské náruče. Celá ta nepochybně velice smutná situace měla ohromný terapeutický potenciál. Pokud jsem chtěl přežít, musel jsem se zatraceně snažit a něco pro to udělat. Často to bylo na hraně… Narůstající dluhy, mizivé příjmy, neschopnost se zorientovat v prioritách, „zdrhací tendence“ všeho druhu… Ale nebyl zde nikdo, kdo by za mě „žehlil“ má neuvážená rozhodnutí. Občas vypomohli přátelé, občas i hodně, ale celkově vzato mi nezbylo, než se naučit s běžnou realitou vycházet v dobrém například tím, že se prioritou stalo zakoupení jídla a zaplacení účtů a nikoli nákup knih nebo exotických zvířat…

Takže: Jak jsem se naučil žít s duševní nemocí?

Shrnuto: Medikamentózní terapie + psychoterapie + terapie realitou běžnou skutečností.

Takto to fungovalo mně a tak to předávám dál. Netvrdím, že to nejde i jinak, třeba ano, ale já mám zkušenost s výše popsanou cestou…

Otázkou však zůstává, zda jsem oprávněn tvrdit, že jsem se to naučil, a po zralé úvaze soudím, že nikoli. „Naučit se“ je dokonavé sloveso, výraz, který předpokládá, že něco je hotovo, tak jako je například tento článek napsán. Skutečnost je ale taková, že se, navzdory tomu, co jsem napsal výše, nemůžete naučit žít s duševní nemocí. Učení se životu s nemocí je ustavičný proces, na který nesmíte ani na okamžik rezignovat. Přesvědčení, že jste to zvládli, je cestou do pekel. Život s nemocí je jako každý jiný vztah – je třeba neustále poznávat svůj protějšek, poznávat jeho potřeby, rozumět tomu, jak se vyvíjí a kam směřuje…

Nakonec však stejně neznáte dne ani hodiny a i při té největší péči může přijít krize, která vás srazí ne na kolena, ale rovnou do prachu. Pokud k tomu dojde, je třeba si uvědomit, že ještě stále máte možnost volby – zůstat ležet nebo se plazit vpřed

* * *

Předchozí články tak či onak k tomuto tématu:

Zamyšlení nad fenoménem deprese

Měním léky (o průvodních stavech změny antidepresiv)

Léky a spiritualita (pojednání o lécích z (nejen) duchovního hlediska)

Cesta temným lesem – deprese z pohledu pohádkové symboliky

Deprese před Vánoci – subjektivní popis jednoho dne s nemocí

Sebevražda a peklo (problematika svobodné vůle v souvislosti se sebevraždou)

Květy Propasti v deseti zastaveních – poeticko-výtvarné zpracování extrémních duševních stavů

Reklamy

komentářů 11

Filed under Deprese a spol.

11 responses to “Naučit se žít s duševní nemocí…

  1. Pro J. NovákaVáš vzkaz mě docela zaujal, ale e-mailový kontakt, který jste na sebe uvedl, je nefunkční. Můžete mi prosím napsat na můj mail kojot333@gmail.com ? Díky.

  2. Díky za ten příspěvek, Kojote.

  3. Přesné, jako vždy, J.“If you are going through Hell, keep going.“Přemýšlím o Old Shatterhandově „Smířit se s nevyhnutelným není velké umění, seňore.“

  4. Marty D.

    Zajímavý, i když OPRAVDU VELMI LAICKÝ A NEODBORNÝ PŘÍSPĚVEK. Viz.:1. „Depresivní poruchu, stejně jako jiné duševní nemoci, prakticky nelze vyléčit“ – to jest generalizující nesmysl. Doporučuji studovat adekvátní literaturu.2. „Nechat si doporučit psychoterapeuta někým, komu důvěřujete, je dobrá volba.“ – pokud sám nevím (jako ve vašem případě), pak je lepší si nechat psychoterapeuta doporčuit informovanou autoritou, ne jen tak někým, komu z nejrůznějších pohnutek důvěřujete. Důvěra totiž v tomto případě není relevantí.3. „Ale zároveň berte v potaz, že navázání terapeutického vztahu zabere několik měsíců“ – naprosto mimo mísu! Potom by krátké terapie financované pojišťovnami nebyly terapiemi, že ano.4. „Terapie realitou“ je regulérní a poměrně rozšířená psychoterapeutická škola, kterou založil Glasser. Takže pozor na pojmy a dojmy.

  5. 2 Marty D.: Ale ovšem, že laický, jaký pak jiný? Nejsem psychiatr…1) Takže rekurentní depresi či bipolární poruchu VYléčit lze? V tom smyslu, že bude VYléčená a už nebude třeba léků a nikdy se nevrátí? Prosím o odkaz na příslušnou literaturu. Jde pochopitelně o osobní zájem!2) Ano, doporučení psychoterapeuta od informované autority je dobrá volba, zvláště pokud této autoritě důvěřujete.3)Upřímně řečeno krátkodobé terapie podle mě terapiemi v pravém slova smyslu opravdu nejsou. Krizová intervence je psychologická první pomoc. Nicméně: Možná se mýlím – řekněte mi, jaká terapeutická metoda účinně naučí žít s duševní nemocí v krátké době?4)Ano, to je pravda. Ale já jsem jasně definoval, co tím v kontextu tohoto článku myslím. Ale možná jsem měl napsat „skutečností“ místo „realitou“.

  6. Marty D.

    I názor neprofesionála nemusí mást čtenáře…1. V článku bylo napsáno: „Depresivní poruchu, stejně jako jiné duševní nemoci, prakticky nelze vyléčit.“ – TO JEST GENERALIZUJÍCÍ NESMYSL, takže do toho zpětně nepleťe rekurentní depresi či bipolární poruchu, což skutečně jsou dlouhodobé psychické nemoci se značnou tendencí k remisím a následným dalším epizodám.3. Toto je poněkud komplexní problém, nicméně jednoduše řečeno – v každé psychoterapeutické škole existují tendence ke krátkodobé terapii a takové terapie se v praxi realizují. Je to mj. důsledek zavádění řízené péče. Některé z nich se opírají o kontrolovaný randomizovaný výzkum, jiné staví spíše na klinicky zjišťované účinnosti. Takže záleží na Vás, jak nahlížíte účinnost a já Vám konkrétní přístup vnucovat nebudu. A PROPOS – KRIZOVÁ INTERVENCE NENÍ KRÁTKODOBÁ PSYCHOTERAPIE, přestože s ní má některé společné charakteristiky.

  7. 2 Marty D.: Učinil jsem v článku úpravy, snad k Vaší spokojenosti, nebo taky ne, co už. Co se týče krátkodobé terapie jsem prostě skeptický, ale jak jsem v článku napsal „Takto to fungovalo mně a tak to předávám dál. Netvrdím, že to nejde i jinak, třeba ano, ale já mám zkušenost s výše popsanou cestou..“

  8. Marty D.

    🙂

  9. cold

    K Vašemu sporu:Taky jsem naivně věřila, že jsem vyléčená. Ataka po pěti letech, tři druhy léků bez výsledků a tvrzení psychiatra i články na netu jsou spíše pro celoživotní užívání léků. Pokud tomu Marty D. říkáte vyléčení, to si představuji jinak.

  10. 2 Cold: „Vyléčení“ je vůbec spíše záležitost filosofická. Jak to definovat? Osobně se za „vyléčeného“ nepovažuji, ale cítím se víceméně zdráv…

  11. Docela dobře napsané, hlavně ty poslední dva odstavce. No, není to lehké…