Proč jsem rád, že nám před čtyřiceti lety Západ nepomohl

Dnes je tomu čtyřicet let, co se u nás na dvacet let usadila "bratrská pomoc" Velkého rudého bratra a jeho nohsledů. Vpadli sem vlastně již 20. srpna v noci, ale jednadvacátý srpen se dostatečně vžil a je fakt, že v ten den už byli nalezlí všude, jako ti trpaslíci…

Srpen 1968 v Praze (1)

Srpen 1968 v Praze (2)

(za tyto fotky děkuji Lucienne, jednou, doufám, že za rok, je zveřejníme všechny…)

Před rokem jsem napsal poněkud dojemné povídání o tom, jak to tehdy prožívala moje máma, dnes se zamyslím nad tím, proč se domnívám, že je dobře, že nás v tom tehdy Západ nechal…

Uvědomil jsem si to během nedávného rozhovoru, který jsem vedl se svou ženou ohledně současných událostí v Gruzii. Pročpak těm Gruzíncům nikdo nepomůže? Proč jde Amerika bojovat do Iráku, ale teď nic nedělá? No pročpak? Protože v USA ani v jiné dostatečně vyzbrojené zemi není u vesla dost velký šílenec, aby takhle riskoval. Jedná-li se o supervelmoci, pak lze jejich vůdce (poněkud schematicky – ve skutečnosti existuje mnoho meyistupňů!) rozdělit do dvou kategorií:

1) Mocichtiví bezskrupulózní ambiciózní pragmatičtí zmrdi

2) Šílenci a psychopati

Ti první jsou OK. Chtějí moc, dostanou ji a užívají si jí. Jsou amorální, nemají daleko k podrazu, ale jsou-li u moci, jsme celkem v bezpečí, protože takový mocichtivý zmrd (např. Putin; mimochodem: Jen žádné iluze ohledně Obamy!) si chce svou moc v prvé řadě co nejdéle udržet. Chce mít komu vládnout. Na druhou stranu šílenec nestojí o moc pro ni samu, ale pro možnost uskutečnit nějakou svou nebezpečnou vizi. Pro tuto vizi je ochoten riskovat zkázu vlastního národa, o těch cizích ani nemluvě (např. Hitler). Teď si uvědomuji, že jsem zapomněl na idealisty. Ti se dostávají k moci obvykle v revolučně laděných obdobích, mají často blízko k šílencům a buď se jimi stanou (např. Lenin), nebo se přikloní na stranu politického pragmatismu. Pokud tak neučiní, poměrně rychle skončí (např. Gorbačov), někdy i násilnou smrtí (Lenin?, Kennedy).

Co by se stalo, kdyby v srpnu 1968 byl u moci ve spojených státech šílenec nebo nebezpečný idealista?

Hřib

Je velmi pravděpodobné, že bychom zde nyní nebyli, nebo bychom živořili v jen pomalu se vzpamatovávající pustině postnukleárního pekla.

Po jaderném útoku

Neoruins

Vpád Západu v roce 1968 do Brežněvovy sféry vlivu by jen těžko skončil nějak jinak. Pragmatik Lyndon Baines Johnson to pochopitelně věděl a ani ve snu by jej nenapadlo nám pomoci. Prostě by se to šeredně nevyplatilo nejen Američanům, ale koneckonců ani nám a vlastně nikomu.

Pokud velmoc vedená bezskrupulózním pragmatikem intervenuje, tak proto, že sleduje vlastní zájmy a případně zájmy svých spojenců, vznešená slova jsou jen pozlátkem. Intervenuje tam, kde se to vyplatí a ne tam, kde by takový akt mohl ohrozit její existenci. Pokud neintervenuje, tak dobře ví co dělá a její občané by jí za to měli být vděční. Dovedete si představit důsledky války NATO a Ruska?

Capitol po jaderném útoku

Buďme rádi za ty zmrdy… Budou nás podvádět, budou nám lhát a pokud nebudeme v jejich sféře vlivu, klidně nás hodí přes palubu, tak to prostě je. Ambiciózní šílenec se svou velkolepou vizí, člověk, který skutečně věří nějakým ideálům, je přijatelný jako filozof, ale – odpusť Platóne, ale je to tak! – ať se probůh nikdy nedostane ke skutečně velké moci!

Výbuch na Bikini

Reklamy

komentářů 9

Filed under Úvahy a postřehy

9 responses to “Proč jsem rád, že nám před čtyřiceti lety Západ nepomohl

  1. Souhlasím:)Ahoj, máš to velmi dobře napsané. Jen cvoci a nebezpeční blázni si myslí, že světová válka se tak nějak povede mimo jejich území a oni z toho vyjdou bez ztráty kytičky… Svět je bohužel rozdělen na nškolik sfér vlivu – tu lepších, tu horších… My tenkrát byli prostě v té horší sféře, a dnes? Když máme zase konečně jednou možnost být definitivně v té lepší, tak voláme po starých rudých pořádkách – viz článek v iDnesu „Rusové nám nevadili, Američanů se bojíme“ (o radaru) 😦 Dala jsem odkaz na tebe k nám, pod článek To tenkrát v šedesátom osmom – mrkni, Atllanka.

  2. Souhlasím:)Ahojky, mluvíš mi z duše, dala jsem odkaz na tebe pod článek To tenkrát v šedesátom osmom – mrkni se:)

  3. 2 Atllanka: Díky za komentář. Někteří lidé, zvláště pak mladí idealisté, si myslí, že se dá zbraním čelit dobrou vůlí a zpěvem… „Když my budeme hodní, tak oni budou taky hodní, když se my budeme držet stranou, nechají nás na pokoji…“ A pak je tu ono typické velikášství malého národa. Vyhrajeme Nagano a v tu ránu jsme supervelmoc… 😉 A tak… Za odkaz díky.

  4. Kdysi jsem taky řekl jednomu pamětníkovi (a moc se mu to nelíbilo), že třicet let normalizace jednoho národa je přece jen lepší než globální nukleární válka…PM: We should always fight for the weak against the strong.Sir Humphrey: Well then why don’t we send troops Afghanistan to fight the Russians.PM: The Russians are too strong.***Sir Richard: Standard Foreign Office response in a time of crisis. In Stage One we say that nothing is going to happen.Sir Humphrey: Stage Two, we say something may be going to happen but we should do nothing about it.Sir Richard: Stage Three, we say that maybe we should do something about it, but there’s nothing we can do.Sir Humphrey: Stage Four, we say maybe there is something we could have done, but it’s too late now.(Vím, že se opakuju, ale bolí mě pusa.)

  5. SouhlasSouhlasím s článkem. Myslím, že z téhle perspektivy je to schopno vidět jen málo lidí, ale většina těch, kdo hráli Civilizaci 🙂

  6. Nechci malovat čerta na zeď,ale obávám se, že ve skupině 2 (psychopati) je ještě jedna, extrémně nebezpečná podskupina – náboženští fanatici.Tak mne napadlo, že jediná výhoda demokracie je, že se v ní s větší pravděpodobností dostanou k moci zmrdi, než psychopati (mám-li se držet vaší terminologie). Problém je v tom, že ty dvě skupiny se dost dobře nedají zvenčí rozeznat: mluví stejně, jednají stejně a jediný rozdíl je v tom, že pychopati tomu, co hlásají věří.Ale k věci: v zásadě souhlasím, jenom si myslím, že to nebyl zrovna případ 68mého. Tehdy bylo podle mého „Pražské jaro“ odsouzeno k nezdaru, protože ani jedna ze stran neměla zájem na realizaci toho, co si tehdejší reformátoři vytkli za cíl. SSSR a především jeho zbývající satelity, jejichž vládci bylo obzvláště ohroženo příkladem úspěšné emancipace ČSSR, protože by to byl „špatný“ příklad pro jejich vlastní obyvatelstvo, rozhodně neměli pro nějaké experimenty s demokratickým socialismem (pokud vím, tak demontáž socialismu tehdy opravdu nebyla na pořadu dne) pochopení. A Západ? Ten měl starostí s levicovou revoltou vlastních občanů víc než dost a příklad úspěšné socialistické emancipace ČSSR také nemohl vůbec potřebovat.Výsledek? Invaze a následná okupace, na které se vzácně shodly obě strany studené fronty; v rámci rozdělných rolí pak každá odříkala to své naučené o svobodě a demokracii a bylo.Je zde ovšem ještě jedna otázka (čistě hypotetická, protože jak jsem neznačil výše, nikdy by k tomu nedošlo), totiž co by následovalo, kdyby reformní proces pokračoval? Nezačala by se dříve vyvlastněná buržoazie, která by vycítila příležitost, hlásit zpět o své majetky? Neskončilo by to nakonec nějakou obdobou „restauračního převratu“ z 89tého? Nebo dokonce občanskou válkou? On majetek příslib nadřazeného postavení je mocný stimulant.

  7. 2 Tribun: Díky za přesnou analýzu situace. Co se náboženských fanatiků týče, je to aktuální záležitost této doby, ale formy fanatismu se mění, podstata zůstává (byli nacisté náboženští fanatici? Svým způsobem ano, ale ne v klasickém smyslu… etc.). Dovedu si představit i teror fanatiků racionalistických…

  8. Mráz přichází z Bruselu. Má podobu teroru racionalistických fanatiků. 😉

  9. Wimshurst

    Podle mne je to daleko horsi.
    Dnes, stejne jako kdysi se vlastne maximalne kapitalizuje zisk a socializuji straty. I ty nejvetsi kapitaliste, jako potomci byvalych imperialistu mysli predevsim globalne a pracuji jako absolutni socialiste, kdy mezi co nejsirsi masy se snazi utopit straty. Krize je jen fraze, problem celkoveho upadku systemu je nedostatek zdroju, predevsim vsak energetickych. Straty jiz nejsou spusobovany setrenim, nebo plytvanim, ale neschopnosti produkovat na konvencnim spusobu, diky omezenejsimu a postupujicimu prelidneni.
    Navrat spatky k jiste prosperite, nebo alespon jakesi stabilite v tak hojnem poctu konzumentu a spotrebitelu neni mozny, da se rici, ze je nemozne i pokracovani ve stejne urovni.
    Obroda a restart bude stejne kruty, jako vsechno co se snazi vzpouzet prirode a zakonum, planety. Tak se jiz stalo v minulosti mnohokrat, ale clovek je stejne nepoucitelny a nepouzitelny stejne tak dnes, jako pred tim, jen stim rozdilem, ze je jej na povrchu te nasi modre planetky ted nejak trochu vic.