Dorr a drak aneb Trocha parodie pro milovníky heroic fantasy

Dnes se s vámi podělím o povídku, která vznikla v době, kdy jsem psal knihu Cimmeřan a Ohňodárce, a která je inspirována jednak prací na zmíněné "conanovce" a především esejem Andrzeje Sapkowského, v němž se zabýval všemi možnými nešvary autorů fantasy literatury. Přistoupil jsem tedy k literárnímu experimentu a pokusil se co možná nejvíce z vyjmenovaných autorských kiksů včlenit do jediné parodické povídky (a současně ji napsat tak, aby se dala číst!).

Myslím, že se mi to celkem podařilo (i když co se špatného textu v oblasti fantastiky týče, zůstává patrně nepřekonatelnou povídka John a modří mimozemšťané (enjoy!), která se v roce 2000 stala, plným právem, kultovní nejen mezi porotci Ceny Karla Čapka. Slyšel jsem, že byla takto napsána záměrně nějakými recesisty, nevím, co je na tom pravdy, ale pokládám to za docela dobře možné. V análech CKČ je jako autor díla uveden Přemysl Mičánek.)

Sapkowského text jsem četl možná v Ikarii možná jinde, ale na internetu jsem jej nenašel (jen úryvek z něj v dalším zajímavém textu o fantasy; zato si můžete přečíst kultovní Sapkowského esej o fantasy literatuře V šedých horách zlato není). Text to byl zábavný a inspirující a ještě více jsem se bavil, když jsem podle něj tvořil tuto parodii. Třeba pobaví i vás… Příjemnou zábavu!

 

***

Dorr a drak

(úvodní příběh fantasy cyklu Dorr z Armorie)

1.

Stín přelétával po ulicích a něžně hladil paláce i chýše. Naháněl strach, město utichlo. Trhovci prchali do úkrytů, ženy sháněly drobotinu do pochybného bezpečí domova. Nakonec se starý drak, jak měl ve zvyku, usadil na vysoké hradní věži. Zařval, okna se zachvěla. Nebylo třeba znát řeč létajících plazů… každý věděl, co tento zvuk znamená – "ŽRÁÁÁT!"

Královi gardisté okamžitě zmizeli v temných kobkách hradních katakomb a vyvlekli pět zmítajících se mladých žen. Pohodili je – důkladně spoutané – na nádvoří a rozprchli se jako hejno hus.

Drak zamával křídly a snesl se k připravené svačině…

2.

Dorr si naposledy upravil impozantní magickými runami pokrytý meč, kriticky zhodnotil v zrcadle na stěně předsálí svůj vzhled a nechal se ohlásit.

"Dorr z Armorie!" zadeklamoval dveřník. Mohutný svalnatý hrdina s havraními vlasy a žlutýma očima vykročil k trůnu. Předpisově se uklonil před vládcem a čekal.

"V jaké záležitosti přicházíš, bojovníku?" otázal se král Aistulf, starý obtloustlý muž s prošedivělými a notně prořídlými vlasy, jemuž ani diamanty zdobená koruna mnoho důstojnosti nepřidala.

"Jsem zde, abych zabil draka, můj pane."

Král si prohlédl příchozího od hlavy k patě.

"Slyšeli jsme, že máš v tomto oboru jisté zkušenosti. Avšak plaz, jenž sužuje naše království, je starý a mocný. Nejsi první, kdo se pokoušel jej sprovodit ze světa."

"Stáří vždy neznamená sílu, můj pane…"

"Takové narážky si odpusť, nebo budeš viset," přerušil jej král. Dorr přikývl a pokračoval:

"Utkám se s ním a zvítězím. Tedy pokud…"

"Neboj se. Naše podmínky platí. Půl království a princezna k tomu. To je slovo krále."

"Potom tedy zabiji tu příšeru."

"Smíme vědět, kdy se pustíš do práce? Každým dnem může dostat opět hlad."

"Co nejdříve, můj pane. Musím však zjistit vše potřebné a důkladně se připravit. Souboj s drakem nelze uspěchat."

"Budiž. Naši rádcové a učenci jsou ti k dispozici."

"Děkuji, můj pane."

"Sbohem bojovníku. Audience je skončena."

Dorr s úklonou odešel.

3.

Starý čaroděj se zrovna skláněl nad mapami Naexského království, když mohutný bojovník zabušil na dveře.

"Vstup Dorre," zavolal a dál prohlížel pergameny.

Hrdina vešel a rozpačitě na starce pohlédl.

"Jak víš, že jsem to já?" zeptal se zmateně.

"To je jeden z nejstarších kouzelnických triků – vědět, kdo je za dveřmi."

"Aha…"

"No, posaď se," přerušil trapné ticho bělovlasý mág.

"Jak se jmenuješ, kouzelníku?"

"Epmanqil."

"Zvláštní jméno."

"To patří k profesi… takže k věci – drak se jmenuje Xinrazxizl…"

"JAK?"

"Xinrazxizl."

"Dá se to vyslovit?"

"Dá… Xin-raz-xi-zl…"

"To si budu muset nacvičit, abych se neztrapnil, až ho budu vyzývat na souboj."

"Měl bys."

"Xin-raz-xi-zl, Xin-raz-xi-zl, Xin-raz-xi-zl…" bručel Dorr.

"Tedy, kde jsem to přestal, mno – drak se jmenuje Xinrazxizl a žije v kráteru sopky Vulkán už několik měsíců. Umíš lozit po skalách, hrdino?"

"Patří to k profesi."

"To je dobře, protože budeš muset překonat několik hodně strmých srázů. A to v době, kdy bude pryč, aby tě neshodil."

"Pochopitelně."

"Překreslil jsem pro tebe mapy, takže se k místu boje dostaneš celkem bez problémů – snad až na lupiče v lesích, bludičky v močálu, ohnivého muže v horách, duchy na křižovatkách, zlé víly v hvozdu, muňky v bordelech a štěnice v hostincích. Všechna nebezpečná místa jsem ti rovněž vyznačil… mimochodem – umíš číst?"

"No dovolte?"

"Tak jo nebo ne?"

"Ne."

"Aha – takže počkej." Epmanqil začal k popiskám zručně přikreslovat jednoduché obrázky a průběžně vysvětloval, co který symbol vlastně znamená. Zvlášť pěkně se mu vyvedly miniaturní obrázky štěnice a muňky…

"No, a to je vše příteli."

"A co kouzla?"

"Kouzla?"

"No jako ochrana před dračím dechem, neviditelnost a tak?"

"Snad se nespoléháš na kouzla? A pak – takovými hloupostmi se nezabývám. Mým oborem je zkoumání možných způsobů posmrtného života. Dosud jsem objevil tři sta dvacet dva variant postmortální existence, včetně neexistence."

"???"

"No, to je jedno. Pokud potřebuješ ochranná kouzla, zajdi za mým kolegou Victorem v Reniru. Ale nepomáhá zadarmo…"

"Mám ještě nějaké úspory. Je čas jít. Sbohem kouzelníku."

"Sbohem statečný hrdino. Hodně štěstí…"

4.

Cesta do Reniru trvala Dorrovi několik nudných dní. Obezřetně se vyhýbal všem křižovatkám – nutno dodat, že křižovatkám se v Naexii vyhýbal každý, kdo měl zdravý rozum a tak byly kolem všech křižovatek, k nepoznání zarostlých křovím a vysokou trávou, vyšlapané a vyježděné kružnice.

Už byl téměř u cíle své cesty, když se do stromu před ním s hlasitým zadrnčením zabodl šíp. Bojovníkův vraník se začal plašit – už několik přepadů ze zálohy zažil a věděl, co šíp chvějící se v kmeni starého buku značí.

"Nehýbej se a odhoď zbraně!" ozval se z křoví hluboký mužský hlas.

"To nemůžu!" odvětil Dorr.

"Pak zemřeš!"

"Ty mi nerozumíš – jak mám odhazovat zbraně, když se nemůžu hýbat!"

"Aha. No, tak napřed odhoď zbraně a pak se nehýbej…"

Přesně na tuto osudovou chvíli nepozornosti bijec čekal. Pobídl koně do cvalu a ujížděl pryč. Než se bandité vzpamatovali, odneslo jej rychlonohé zvíře mimo dostřel ne příliš přesných luků.

"Zbabělče!" řvali za ním lupiči, marně doufajíc, že se přeci jen vrátí.

Nevrátil se.

Pokračoval v cestě a k polednímu vjel do bran starobylého města Renir.

5.

Čaroděj Victor byl vysoký hubený mladík, přesto však v Dorrovi vzbuzoval pocit jakési neurčité hrůzy. Snad to bylo zářícíma fialovýma očima, snad sedmiprstýma rukama, snad dlouhými ostrými špičáky…

"Jsem Dorr z Armorie, čaroději a potřebuji tvou pomoc," řekl po chvíli, když si Victora dostatečně prohlédl.

"Hmmm," odvětil oslovený.

"Potřeboval bych nějakou ochranu před draky."

"Ochranu říkáš. Hmmm." Čaroděj se uchechtl a zatvářil se nevyzpytatelně.

"Jako před dračím dechem, pohledem a tak."

"No, a kolik máš?"

"Čeho?"

"Zubů asi…"

"Asi patnáct. Dost se na mě podepsaly hospodské rvačky."

Victor se chytil za hlavu, prohrábl si nakrátko zastřižené černé vlasy a zavrčel: "Ptal jsem se na peníze!"

"A já myslel, že na zuby."

"Ne. Na peníze. K čemu by mi byly asi tak zuby?"

"No třeba jako magická ingredience do nějakého lektvaru."

"Bohové… tak kolik máš peněz."

"Dvacet zlaťáků. Armorijských."

"Tak si vyber – buď kouzlo proti dechu, nebo proti pohledu," konstatoval čaroděj nesmlouvavě.

"Obojí."

"Ani náhodou. Jedno kouzlo je za dvacet a i tak po zaplacení daní stěží vydělám. A to beru v úvahu i odpisy. Tak si vyber."

"Tak proti dechu. Ale za osmnáct. Budu si muset koupit ještě pár drobností," smlouval bojovník.

"Devatenáct."

"Dobře. Plácneme si."

Victor znechuceně pohlédl na obrovskou mozolnatou tlapu Armorijského hrdiny a zabručel: "Raději ne."

"Takže to kouzlo neuděláš?"

"To jsem neřek’. Kouzlo sešlu, ale plácat si s tebou nebudu. Na to zapomeň."

"Kdy bude hotové?"

"Zítra touto dobou. Ale musíš zaplatit předem."

"Jak to?"

"Co kdyby se ti něco stalo a já pracoval zbytečně. Dám ti přirozeně doklad o platbě."

Dorr si s vážným výrazem ve tváři prohlížel dokument, který od čaroděje dostal, a tvářil se, že čte. Pak se rozloučil a šel prohýřit poslední zlatku do velice pochybné putyky U rakve, kde se denně setkávaly nejrůznější podezřelé živly ničící spořádaný Renirský život.

Když se druhého dne ráno probudil, slunce už zapadalo…

6.

"Pozdě, bojovníku. Dohoda je dohoda. Měl sis pro kouzlo přijít dnes po poledni. Ve smlouvě je to černé na bílém."

"Ale…"

"Pech," zasyčel Victor a promnul si své sedmiprsté ruce.

"…nedalo…"

"Nedalo," zacvakal špičáky mág.

"…by se s tím něco…"

"Ne," pronesl tiše čaroděj a z očí mu vyšlehlo několik fialových plamínků.

"…dělat?" dokončil větu Dorr.

"Jistě. Nové kouzlo. Máš peníze?"

"Ne, ale…"

"Chcípni, kryso!" zařval mág a z uší mu začaly stoupat proužky sirného dýmu.

Dorr zbledl, chvíli se třásl hrůzou, pak se vzmužil a tasil svůj magický meč.

"Nejdřív to kouzlo!"

"Když kouzlo, tak kouzlo… Asyrk-enats-ebet-z-es-ťa."

Z kouzelníkovy ruky vyšlehl blesk, což rozhodně nebylo příliš originální.

Konec konců ani to co následovalo…

Modře sršící energie se odrazila od bojovníkova začarovaného meče přímo na Victora. Mág zaječel a v několika okamžicích se změnil v obzvláště nechytnou krysu… tento fakt nejvíce znudil kouzelníkovu černou (jak jinak) kočku Katku, která začala z nedostatku jiného rozptýlení svého bývalého pána honit. Jistě – ani to nebylo příliš objevné, zato však docela zábavné. Alespoň pro ni.

Ve chvíli, kdy se podařilo Katce Victora zakousnout, odcházel Dorr s plným vakem různých lektvarů a amuletů do tichých zšeřelých ulic starobylého Reniru.

7.

A druhého dne už byl opět na cestě. Vracel se do Hlavního města, neboť nutně potřeboval hovořit s mágem Epmanqilem. V batohu mu štěrchaly desítky různých lektvarů, amuletů a podobných krámů a Dorr nepatřil v tomto oboru zrovna ke znalcům. Jel opatrně. Jen bozi věděli, co by se mohlo stát, kdyby z pochybného pokladu cokoli rozbil… a on to rozhodně nehodlal zjišťovat.

Na loupežníky si vzpomněl až když zadrnčela první tětiva.

Bojovníkův vraník se začal plašit – už několik přepadů ze zálohy zažil a věděl, co šíp chvějící se v kmeni starého buku značí.

"Nehýbej se a odhoď zbraně!" ozval se z křoví hluboký mužský hlas.

"To nemůžu!" odvětil Dorr.

"Pak zemřeš!"

"Ty mi nerozumíš – jak mám odhazovat zbraně, když se nemůžu hýbat!"

"Aha! Tebe znám. Tak tuhle fintu už na mě nezkoušej!"

"Na tvým místě bych si to rozmyslel. Pokud mě ublížíš, zbude z tebe jen hromádka popela!"

"Ha, ha, ha… tak jsme se nasmáli. No, a teď odhoď zbraně. A hezky rychle."

"No tak jo. Když jinak nedáš," brblal Dorr. "Ale uvědom si, že jsem přišel zbavit vaše království draka a pokud mě obereš nebo, nedej bozi, zamorduješ, bude příšera ohrožovat i tebe."

"Nech si ty kecy, nebo tě sejmu!"

Dorr začal znechuceně odhazovat zbraně:

Kouzelný meč, obyčejný meč, dvě dýky, řemdich, kuši a šípy, halapartnu…

"Jak to všechno uneseš?" zeptal se udiveně loupežník.

"Jsem přece velký hrdina!"

"No, tak pokračuj. Ještě to válečný kladivo."

Stalo se. Kůň spokojeně zafrkal.

"A teď slez z koně s rukama za hlavou. A žádný podezřelý pohyby!"

Dorr s nevýslovně otráveným výrazem ve tváři poslechl.

"Tááák. A copak to máme v tom batohu?"

"JÁ tam mám různé strašlivé magické předměty. kdo se jich dotkne, na místě strašnou smrtí zemře!" zahrozil bojovník.

"No jo, já vím. A zbude jen pláč a skřípění zubů, že jo."

"Přesně tak!" rozzářil se Dorr.

"Tak je pěkně vyndej."

"Ale…"

"NOOO?!"

"No nic…" povzdechl si Dorr a úhledně poskládal svou kořist na cestu.

"To sou věci…" zabručel loupežník. "To sou věci velkého mága a čaroděje Victora!"

"Ano. Dokonale jsem ho vyřídil. Takže když už víš, co jsem zač, doufám, že se zalekneš mé moci a necháš mě na pokoji!" prohlásil důležitě Dorr.

"A copak jsi s ním udělal?"

"Proměnil ho v… v… no v takovou tu velkou myš, jak jen se tomu…"

"Myslíš krysu?"

"Jasně! Krysa je to!"

"A dál?"

"Sežrala ho jeho vlastní kočka," zavrčel hrdina temně a výhružně. "A co nevidět tě potká stejný osud, jestli…"

"Ty mrcho! Ty zmetku! Ty! Ty! Ty!… Ty to budeš pla… co blbnu… za tohle zaplatíš!"

"Co? Proč? Jak? ???"

"Sejmul’s jedinýho překupníka kradenejch věcí široko daleko a ještě k tomu mýho kámoše! Chcípni, kryso!" zaječel bandita a namířil nechutně ostrým hrotem šípu na Dorrovo břicho.

"Budeš trpět!" procedil lapka mezi zuby.

Hrdinův Věrný oř, který se celou dobu pomalu přibližoval k lupiči, se konečně rozhodl prokopnout zákeřníkovu lebku. Mozek, smíchaný s krví v tradiční a oblíbenou kaši, se rozstříkl, k veliké radosti místních mravenců, na cestu. V téže chvíli nadlidskými smysly vybavený Dorr uhnul před smrtonosným šípem, popadl meč a vřítil se do křoví, kde zmasakroval zbývající bandity.

"Ale že ti to trvalo," ucedil na adresu svého Věrného oře, posbíral své věci a pokračoval v cestě do Hlavního města.

8.

"Zatím ti přeje štěstí, udatný Dorre," mumlal Epmanqil, když se probíral bojovníkovou kořistí. "Samozřejmě ti povím, k čemu co slouží… ale zadarmo to nebude."

"A to jsem si myslel, že mág tvého formátu se o takové světské věci, jako jsou peníze, nezajímá…" povzdech si Dorr.

"A kde mám podle tebe sehnat finance na svou práci? Víš ty vůbec, jak neutěšená situace v základním výzkumu panuje? Ono to totiž vůbec nikoho nezajímá," mág si povzdechl, "Každý chce jen zázračné lektvary a amulety…"

"To chápu," řekl Dorr.

"Takže… kolik máš?"

"Nic."

"To je dost málo."

"To je."

"Takže si jako odměnu vezmu řekněme… řekněme… tenhle prsten."

"A k čemu slouží?"

"To ti řeknu, až se dohodneme."

"Tak platí."

Epmanqil si nasadil jednoduchý zlatý prsten a zmizel.

"Je to prsten neviditelnosti," ozvalo se z prostoru.

"To vidím… teda nevidím… nebo co… ty šejdíři!"

"Dohoda je dohoda," uchechtl se mág a vyplázl na Dorra jazyk. Pak si sundal prsten a sklonil se k ostatním pokladům.

"Tááákže. Máš tady jed na krysy… to je těch stodvacet flakónků…"

"Victor zřejmě krysy nenáviděl."

"Jo. Nejraději je věšel."

"Hmmmm…"

"Tak – toto je tvé kouzlo proti dračímu dechu – vypij to až těsně před bojem. Tyto amulety jsou jen cetky. Tahle vodička tě ochrání před komáry, když se jí pořádně natřeš. Ale strašně to smrdí. No a to je všechno."

"Vždyť jsou bezcenný krámy!"

"To kouzlo proti dračímu dechu je docela užitečný… zvlášť ve tvé situaci. A takovej jed na krysy… Navíc tvá cesta vede přes močály a komáři jsou tenhle rok obzvlášť otravní," řekl mág vyhýbavě.

Dorr mu věnoval dlouhý zlý pohled…

"No tak se nerozčiluj. Až budeš mít půlku království, prsten ti prodám…"

…sbalil si věci a…

"Šťastnou cestu!"

…odešel.

9.

Celý následující den strávil Dorr rozprodáváním Victorova jedinečného jedu na krysy a k večeru s potěšením spočítal utěšenou sumičku. Hlavní město bylo naštěstí zamořeno krysami…

Když pak večer v putyce Čistící prášek popíjel pivo a naslouchal novinkám, přisedl si k němu podivný cizinec v černém plášti. Dlouhé tmavé vlasy měl stažené do culíku a vypadal nebezpečně. Beze slova vytáhl balíček jakýchsi podivných karet, míchal je a rozkládal podle Dorrovi nepochopitelného systému. Nakonec to bojovník nevydržel a zeptal se:

"A nechtěl by sis zahrát?"

"To je tarot, kreténe."

"To jsem ještě nehrál. A… co si to vůbec dovoluješ?! Víš ty vůbec, kdo já jsem?"

"Ano."

Dorr znejistěl.

"Jak to?"

"Já z těch karet věštím."

"Budoucnost?"

"Pochopitelně. Ale můžu se podívat i do minulosti. Tarot je odrazem vesmírného Řádu věcí, jednoty v mnohosti a mnohosti v jednotě."

"Ach tak," bojovník se tvářil, že rozumí.

"A co tam vidíš o mně?"

"Sejmi."

"Koho?"

"Kartu!"

"Aha," zabručel Dorr a rozdělil balíček přibližně na poloviny. Neznámý cizinec vyložil na stůl několik karet, pokýval hlavou a dopil pivo.

"Tak co tam vidíš?"

"No, takové věci mi etika zakazuje sdělovat…"

"Hele, já tady žádnou Etiku nevidím a kdybych ji náhodou potkal, tak jí to určitě neřeknu…"

"Vidím nebezpečí…"

"To patří k mému životu."

"Hrozí ti smrt."

"Už jsem si zvykl."

"A neříkají tvé karty, jak dopadne můj boj s drakem?"

Tajemný cizinec chvíli přemýšlel.

"Ne. O tom tam není nic. Ale můžeš zkusit Poloniovu věštírnu v Dolfách. Třeba ti řeknou víc."

"Jsou spolehliví?"

"Pokud vím, tak ano. Přeji ti vítězství."

"Dík."

"Zdar a sílu, Dorre," popřál bojovníkovi Tajemný cizinec a odešel neznámo kam.

10.

Cesta k bájné věštírně proběhla ku podivu bez vážnějších problémů. Mezi lapky se už rozneslo, co je Dorr zač a nechávali jej na pokoji. A díky Epmanqilově mapě se vyhnul i ostatním protivenstvím (až na štěnice a…).

Pak se před ním otevřelo nádherné panorama Dolf, jemuž vévodila prastará a poněkud omšelá stavba chrámu boha Dvěma mraky zastíněného slunce

Jediná pýthie Poloniovy věštírny klimbala na poněkud zaprášené trojnožce a jen chvílemi ožívala, aby si potáhla z nevelké šlukovky, nacpané jakousi pro Dorra neznámou rostlinnou směsí.

"Ó Vidoucí, zjev mi prosím mou budoucnost," zadeklamoval hrdina.

Kněžka mu věnovala lehce připitomělý úsměv.

"To je moc obecný," zasípala prokouřenými hlasivkami. "Upřesni to."

"Jde o draka…"

"Drak… drak… pradávná věštba říká, že až bude lidu Naexie nejhůř, přiletí strašlivý drak, aby jej přesvědčil, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř," pronesla zasněně.

"No, tak ten už přiletěl."

"Vážně?"

"A já se s ním chci utkat a rád bych věděl, jak můj boj dopadne."

"Sto zlatých."

"To je nějaká mystická odpověď?"

"Ne. To je cena."

"Tolik?!"

"Včetně rizikovýho příplatku."

"Jakže?"

"Víš jak je to nebezpečná profese? Jedna má kolegyně nedávno umřela na rakovinu plic…"

"Na co?"

"To je taková nemoc způsobená tím svinstvem, co musíme pořád kouřit, abychom měly ty správný vize."

"Aha."

"No a druhá na useknutou hlavu."

"???"

"Věštila nějakýmu barbarovi, že ho druhého dne pověsí. Nelíbilo se mu to, a tak jí usekl hlavu."

"A jak dopadl?"

"Chrámová stráž ho chytila a druhého dne pověsila."

"To je smutný."

"To je. Teď tu musím odřít všechnu práci sama. Že jsem se raději nestala kněžkou bohyně lásky…" povzdechla si odevzdaně.

Dorr odpočítal sto zlatek a opět mu zbylo tak akorát na pivo.

"Hoď je do pokladničky."

"No, tak mi tedy zjev budoucnost. Podlehnu v boji s drakem?"

Pýthie si pořádně potáhla a upřela skelný pohled kamsi do neurčita.

"Hei! Ya Aa Poloni Nygh! Nashta Mglw Poloni Fhtagn!"

Dorr si začal systematicky okusovat nehty.

Po několika minutách kněžka odvětila:

"Nepodlehneš."

A probrala se z transu.

Bojovníkovi spadl kámen ze srdce, ale pak se zarazil.

"A neříkáš to jen proto, abych ti taky neusekl hlavu?"

"Ne. Když věštím, mluví mými ústy sám Poloni."

"Děkuji ti tedy za příznivou předpověď, ó božská."

"Nemáš zač. Pošli sem dalšího…"

11.

Bojovník rozjařeně opustil prastarou věštírnu, vyklepal ze svého pláště prach a vyrazil do centra Dolf. Rozjařeně vtrhl do první hospody, dal si pivo a přemýšlel. Jeho úvahy se držely neotřesitelné logiky drakobijce – alkoholika:

1. Nemám peníze na další pivo.

2. Mám všechno potřebné pro boj s drakem, včetně příznivé věštby.

3. Bojovat s draky je pořád lepší než poctivá práce.

4. atd. prostě mám tisíc důvodů k tomu, abych se do toho konečně pustil, i když se mi ani trochu nechce.

Vyrazil tedy na nebezpečnou cestu s ještě nebezpečnějším koncem. K jeho velké radosti ho nikdo neotravoval – lupiči se mu vyhýbali, proti bludičkám a zlým vílám skvěle pomáhal Victorův repelent, ohnivý muž trpěl zimnicí; na hostince a nevěstince nezbyly peníze.

A pak… po týdnu namáhavé cesty, během níž svého Věrného oře téměř uštval, před sebou spatřil majestátně se tyčící, temný, mírně dýmající Vulkán…

12.

Když čekal, ukrytý v stínu lesa, pod horou už druhý den, začínalo to být poněkud únavné. Po týdnu, zpestřovaném jen občasnou střelbou na zajíce, se Dorr konečně dočkal. Drak vylezl ze své sluje uprostřed skalní stěny a odletěl do města na oběd…

Hrdina věděl, že se tam jeho protivník dlouho nezdrží, přikázal tedy Věrnému oři, ať počká, rozmístil po svém mohutném, stovkami soubojů zoceleném, těle všechny své zbraně a začal šplhat. Většina lidí by ten podnik vzdala už při pohledu na téměř kolmou stěnu tyčící se do závratné výše, ale Dorr byl hrdina a plnění nemožných úkolů byla jediná profese kterou skutečně ovládal.

Trpělivě a s rozvahou hledal výstupky v temném čediči, jeho svaly se napínaly jako bezchybně pracující ocelové pružiny. Na vznešeném čele perlily v poledním žáru krůpěje potu. Zbraně chřestily. Rty šeptaly: "Xin-raz-xi-zl, Xin-raz-xi-zl…" Ruce se chvěly. Skála pálila. Plíce supěly. Noha špatně našlápla. Ruka se neudržela a Dorr se zřítil.

Hrdinovo dokonalé tělo se po více než padesátisáhovém pádu a několika neuveřejnitelných nadávkách změnilo v tatarský biftek s kovovou oblohou…

13.

Stín přelétával po ulicích a něžně hladil paláce i chýše. Naháněl strach, město utichlo. Trhovci prchali do úkrytů, ženy sháněly drobotinu do pochybného bezpečí domova. Nakonec se starý drak, jak měl ve zvyku, usadil na vysoké hradní věži. Zařval, okna se zachvěla. Nebylo třeba znát řeč létajících plazů… každý věděl, co tento zvuk znamená – "ŽRÁÁÁT!"

Královi gardisté okamžitě zmizeli v temných kobkách hradních katakomb a vyvlekli pět zmítajících se mladých žen. Pohodili je – důkladně spoutané – na nádvoří a rozprchli se jako hejno hus.

Drak zamával křídly a snesl se k připravené svačině…

(27. 1. 1997)

Reklamy

1 komentář

Filed under Povídky a příběhy

One response to “Dorr a drak aneb Trocha parodie pro milovníky heroic fantasy

  1. Moje oblíbená hláška:“To je tarot, kreténe.“