Odplývání paměti

Mám doma takový pěkný hrníček s motivem kočky. Vlastním jej již mnoho let, čas od času z něj piji kávu, mám-li chuť na kávu malou a ne na obvyklý čtvrtlitrák. Vídávám jej každý den. Nedávno jsem si s pocitem určitého znepokojení uvědomil, že už nevím, od koho jsem jej dostal…

Pokládám za pravděpodobné, že jsem jej dostal od některé z kamarádek. Soudím tak z faktu, že sám bych si takový hrníček nekoupil a že muž by mi takový dárek nedal. Kdybych jej dostal od matky, snad bych si to pamatoval. Tápu.
Kdy se to stalo a jak k tomu došlo, že se informace o původu hrníčku z mé paměti ztratila? Myslím, že to nebylo ze dne na den, tedy že bych se jednoho rána probudil, pohlédl na hrníček a řekl si: "Vida! Dnes jsem zapomněl, kdo mi jej dal. Ještě včera jsem to věděl a dnes už to nevím." Mezi zmizením informace z paměti a uvědoměním si tohoto zmizení patrně existovala nějaká doba, kdy jsem předmět vídával, ale nepřemýšlel o něm.
Mohu doufat, či dokonce předpokládat, že informace o dárkyni stále dlí ukryta v běžně nepřístupných hlubinách mé mysli a že vhodný podnět ji opět vynese na světlo vědomí. Současně se však naskýtá podezření: Stane-li se tak, jak poznám, jedná-li se o reálnou vzpomínku a nikoli o paměťový klam? Ovšem – budu se moci zeptat, ale i ona dnes neznámá dárkyně mohla zapomenout (je to dokonce velmi pravděpodobné).
Putujeme svými životy a naše vzpomínky ztrácejí na jasnosti, mizejí a vynořují se, mutují, spojují se mezi sebou navzájem i s fantazií. Zjasnění, které občas nastane, už dávno nemusí být věrným obrazem proběhlých skutečností… A tak píšeme deníky a weblogy a snažíme se alespoň některé vzpomínky zachránit před nevyhnutelným odplynutím.Ptám se však: Má to smysl? Není to konec konců proti přirozenosti paměti, jež nám byla dána do vínku? Neokrádáme se tak o možnost později dotvářet a upravovat vzpomínky mocí své fantazie a činit je krásnějšími a zajímavějšími, než jakými je učiní sebelepší záznam? Neokrádáme se tak o možnost zjištění, co z našich životů bylo opravdu důležité? Co mělo dostatek sil, aby v naší nejisté paměti přetrvalo?

Ano, vím, že zde zřejmě nezazněla ani jedna nová myšlenka… Vlastně jsem chtěl jen zaznamenat onu bezvýznamnou skutečnost, že mám doma pěkný hrníček s motivem kočky a nedávno jsem si s pocitem určitého znepokojení uvědomil, že už nevím, od koho jsem jej dostal…

 

Pokud vás tento článek zaujal, přečtěte si také o mé (dvojité) cestě časem 😉

Reklamy

komentáře 3

Filed under Úvahy a postřehy

3 responses to “Odplývání paměti

  1. Yaynamenat? U Tebe byl v noci nějaký Angličan? Jinak, Ty jsi jako starý filosof (ne věkem, ale intelektem) jistě četl desátou kapitolu Augustinových Vyznání, o paměti.Léthé, Mnémosyné. A pravda je řecky Alétheia.Jestli myslíš ten barevný hrníček s tou mnohobarevnou kočkou (ne ten s tou krávou či čím na dně, jak jsem si málem nemohl rozmíchat cukr), mám si zkusit vzpomnět?

  2. 2 Henry Psanec: Někdy musím napsat o tom, jak Kojot používá Qwertz a Lucienne Qwerty… Díky – opraveno.Ano, četl. Dávno, ale četl. Možná bych si ji měl v tomto rozpoložení přečíst znovu, ale nemám ho doma.A o to právě jde: Je Pravda opravdu Alétheia? Vždyť to by pak byl celý náš život lží… Ale možná mne zajímá spíše Doxa…Ano, zkus si vzpomenout…

  3. Vidíš, můžu Ti na toto téma oxeroxovat doslov ke Kabešovi. Taky pro Tebe mám to Jidášovo evangelium. Zda je to Alétheia, nevím; jen vím, co to řecké slovo znamená. Doxa… no, já jsem pro osvícenou a laskavou diktaturu.V noci se chystám dát do BL Linyphiidae, tak u toho zkusím zavzpomínat. Ale možná mne budeš muset zhypnotizovat.