Honkopakos aneb Krajina, kde se nenosí deštníky

Mám spoustu vlastností, dobrých i špatných, a jednou z nich – těžko však říci, zda dobrou nebo špatnou – je čuch na talent. Pokud to někde smrdí talentem, poznám to, poznám to neomylně a dělám vše proto, abych majitele této vzácné hřivny podpořil, povzbudil a umožnil mu svůj dar rozvíjet. Včera jsem objevil Pakohantos Honkopakos, talentovanou osmnáctiletou dívku, která na svůj věk píše pozoruhodně dobře!

"Na svůj věk…" – bohové, jak já tuto frázi kdysi, už od dětství a až do hodně pozdní adolescence, nenáviděl. Chtěl jsem, aby mé dílo bylo dobré jaksi samo sebou a nikoli vzhledem k nějakému dalšímu údaji, a zvláště pak poměřování věkem mi přišlo obzvláště ponižující! Kdyby mi dnes někdo, třeba padesátiletý a dobře píšící autor, řekl, že na svůj věk píši dobře, neurazil bych se. Už dávno vím, že člověk se neustále vyvíjí a jeho dílo s ním. Věk je důležité měřítko díla, ať si o tom myslí kdo chce co chce…

Ještě než se vrátíme zpět k Pakohantos, je třeba se zmínit o talentu jako takovém a o tom, že moje schopnost jej vycítit, je občas dosti frustrující. Mnohokrát se mi stalo, že jsem natrefil na člověka, který opravdu dobře psal, byť třeba "na svůj věk", autora, jehož tvorba byla plná příslibů, ale nakonec z toho nic nebylo – veškerá moje snaha podpořit jej oceňujícími slovy a uvést ve známost se minula účinkem. Ne snad proto, že bych se ve svém čuchu zmýlil, ale proto, že, jak známo, talent se na kvalitním díle podílí z pouhých deseti procent. Zbytek je řemeslo, úsilí, práce, zkoušení, prohry i malá vítězství. Soudím, že z talentovaných lidí svůj dar nějakým způsobem rozvine tak cca 20 procent z nich (zůstávám věrný starému dobrému Paretovi). A z těch 20 procent jen 20 procent skutečně vynikne a jejich ohlas překoná hranice subkultury. To se z talentovaných lidí, o nichž jsem to věděl, podařilo jen jedinému – Miroslavu Fišmeisterovi (o jeho potenciálu jsem nepochyboval ani v době, kdy se lidé jeho prvním literárním pokusům spíše posmívali).

Ale nyní již opravdu zpět k Pakohantos. To děvče má talent. Stačilo přečíst si pár vět a věděl jsem to. Má talent jako hrom (u Peruna!). Její glosy ze života čpí syrovou člověčinou i schopností nadhledu a jiných nezvyklých úhlů pohledu na běžné věci, její poesie je toho druhu, který mám rád, a která je, často opravdu bez ohledu na věk, velmi vyspělá. Posuďte sami:

Učitelka lovu

Naivní učitelka koťat
mívá v zimě fialové ruce
a lidé si myslí
že je narkoman
Jen si však vzpomene
jak půjčovala svá komicky drzá předloktí
generacím kočky domácí…

Zestárly ale neumřely u domu
a někdo si pak namlouval
že zdivočely

Neméně magicky se autorka místy vyjadřuje ke každodenním událostem, čímž z nich tvoří něco nového, dráždivého až psychedelického. Ukazuje také, že si umí všímat dění kolem sebe, což je neodmyslitelná součást spisovatelského řemesla:

"Babka vleze do sázkové kanceláře, rozevře brejličky, nasadí si je a už jede. Ve stejné chvíli ve stejné ulici jdou společně tři ženy tří generací. Nejmladší, as dvacetiletá, o něco škemrá. Maminka důrazně říká: „Néé, nekoupím ti dneska už nic!" A babička: „Tak pojď, vyber si něco." A děvče se raduje. Vešly do antikvariátu. No toto!" (Z příspěvku Krásné ráno, drahý dne)

Stačí to však k dosažení literárních vavřínů? Talentu se dostává, nyní musí Pakohantos vytrvat, pozorovat, psát, bojovat s tvůrčími krizemi a nevzdávat to. Z jejích příspěvků soudím, že má v sobě už spoustu věcí srovnaných, a že na to má. Uvidíme…

Abych ovšem jen nechválil. Mnohdy je opravdu hodně znát, že autorce je osmnáct a ne třeba osmadvacet let. Mnohé texty jsou naivní a nejsou tím, zač jsou označovány, tedy povídkami, nýbrž pouze průměrnými blognutími. Na blogu se setkáme i s aktivismem, ale ruku na srdce: Kdo z nás si tím v mládí neprošel? Mezi perlami je spousta rozpačitých pokusů – ale to je více než dobře! Protože pokoušet se znamená pracovat a práce na sobě a na svém stylu je to, co talent potřebuje, aby dozrál jako víno. Nicméně věřím, že pokud máte rádi magické poetično a nonkonformitu, jistě nepohrdnete ani dobrým burčákem, který můžete na weblogu Honkopakos Pakohantos v současné době ochutnat…

komentářů 8

Filed under Nové weblogy

8 responses to “Honkopakos aneb Krajina, kde se nenosí deštníky

  1. asi bez nadpisu…na svůj věk jsi ji objevil pozoruhodně dobře 🙂

  2. Wu

    He, fakt dobrý tip, už jsem si ji hodil do čtečky.

  3. Rikku

    Dobře objektivně zhodnoceno 🙂 jen k té naivitě některých článků- podle mě přece nikdo není jen vážný a občas se chová naivně až infantilně a pokud dává najevo všechny své části, je to jen dobře… jen jiný úhel pohledu, ale jinak samozřejmě chápu, že nejde jen chválit a na všem se dá najít nějaká nedokonalost a kdybys nenapsal žádný zápor, působilo by to až příliš kladně 🙂 (je mi 16 a jsem hrozně naivní a infantilní, takže jsem si to nemohla odpustit… :P)

  4. Díky za tip, a díky vůbec.

  5. 2 Rikku: Máš samozřejmě pravdu. Dobrá třetina všech mých článků se patrně vyznačuje zjevnou nedospělostí a naivitou 😉

  6. Rikku

    2 Kojot: Já tím nemyslela tebe, tvé články mi nepřijdou nijak naivní ani nedospělé, ale nemůžu to posoudit, když sama nejsem dospělá, ani nemám dospělé myšlení 🙂 Upřímně, moc tvých článků jsem ani nečetla, takže i kdybych to všechno měla, nemohla bych to posoudit… A kdybych si to i přesto myslela, nekritizovala bych. To bylo jen o tom ‚Mnohé texty jsou naivní…‘ ne o tobě 🙂 Prostě obyčejný komentář k článku… ale už radši nebudu spamovat 🙂

  7. Ale já opravdu píšu občas dětinsky (a nestydím se za to). Jen komentuj dál, každý dobře míněný komentář mě může posunout někam dál!