O smyslu a ne-smyslu

Co je to vlastně nesmysl? V zásadě, jak to plyne již z etymologie toho slova, jde o něco, co postrádá smysl – dnes pojmu smysl, například posuzujeme-li nějaké tvrzení, rozumíme podobně, jako pojmu význam (nyní pominu jejich různé nuance).
Ale vraťme se ke kořenům a prohlasme, že ne-smysl je v prvé řadě něco, co odporuje možnosti uchopení smysly. Kupříkladu kulatý čtverec.

Nikdy nikdo nespatří kulatý čtverec (no, možná, že pod vlivem jistých látek…). Kulatý čtverec je dokonalým a naprosto zřetelným příkladem ne-smyslu. Jak se však od smyslovosti dostáváme ke smyslu jako k něčemu, co zdánlivě se smysly nesouvisí (venkoncem až ke "smyslu" života)? Představme si nějaký jednoduchý logicky rozporný výrok, například: Ten člověk stojí a sedí. Tato věta je nesmyslná, neboť je zjevné, že nikdy nespatříme člověka, který by současně stál a seděl.

Prohlásím-li, že Bible tím, že je místy vnitřně rozporná, obsahuje nesmysly, myslím to právě takto: Například vzhledem ke skutečnosti, že se rozcházejí zprávy o tom, co se dělo po údajném Ježíšově zmrtvýchvstání, není prostě možné vytvořit si imaginativně smyslový obraz, který by vyhovoval všem popisovaným skutečnostem.

Na druhou stranu z hlediska, které nyní používám (řekněme, že jde o hledisko logického positivismu a Popperovy filosofie), není nesmyslná věta typu: "V Číně žijí draci." Může být nepravdivá, pokud ji vyvrátíme (což, jak uvidíme, není vůbec snadná záležitost), ale není nesmyslná. Je třeba rozlišovat mezi nepravdou a nesmyslem.

Takže zde máme výroky nesmyslné (Čtverec je kulatý.) a nepravdivé (Na odvrácené straně vzkvétá velká městská civilizace Měsíčňanů.). Výroky nepravdivé jsou empirická tvrzení, která byla vyvrácena. Dokud Měsíc neobletěla sonda Luna 3, byl výrok o Měsíčňanech (myšleno z hlediska tehdejšího člověka, nikoli z hlediska absolutního) sice značně nepravděpodobný, ale nikoli nepravdivý!

Ovšem řekneme-li, že v Číně žijí draci, bude velmi obtížné tento empirický výrok vyvrátit. I kdybychom z Číňanů utvořili jednu obrovskou rojnici, která by pročesala zemi od východu k západu a zpět, stále bychom si nemohli být stoprocentně jisti, že se – třeba někde v hlubinách země – nějaký ten drak neukrývá. Proto je třeba u takových výroků uplatnit jedno velmi praktické a důležité metodologické hledisko: Pokud tvrdíte něco neobvyklého a nepravděpodobného, není mojí povinností vám to vyvracet, ale je vaší povinností vyvrátit moji hypotézu, která zní: "Není pravda, že + vaše hypotéza." Neboli: Chytněte v Číně živého draka a ukažte mi jej. Uznávám, že tento postup může zpomalit lidský rozlet ve formulování neobvyklých hypotéz (z nichž některé mohou být přelomové), patrně je nesmírně frustrující pro kryptozoology, ale současně nás chrání před zahlcením fantasmagoriemi.

Jak je to s výroky metafyzickými, jako je kupříkladu tvrzení: "Existuje všemohoucí a vševědoucí Bůh, který stvořil vesmír."? Logičtí pozitivisté by jej označili jako metafyzický a proto nesmyslný. Popper by řekl, že u takové hypotézy nelze stanovit podmínky, které, kdyby nastaly, byla by vyvrácena. Tím je to hypotéza nevyvratitelná (a nedokazatelná) a tudíž nejde o hypotézu, ale o metafyzický plk. A mají pravdu. Autor výroku o dracích, pokud má pravdu, může chytit draka a ukázat jej skeptickým vědcům, ale ten, kdo tvrdí, že všemohoucí atd. Bůh existuje, nemůže popadnout Boha za plnovous, přivést jej ke skeptickému Kojotovi a zvolat Ecce Deus! Dokonce i kdyby se zde objevila bytost schopná dělat zázraky, převracet přírodní zákony a křísit mrtvé, byl by to pro mě sice empirický důkaz skutečnosti, že existuje bytost, jejíž schopnosti jsou nad lidské chápání, ale nebyl by to důkaz existence Boha jako vševědoucí a všemohoucí bytosti. Všemohoucnost ani vševědoucnost totiž empiricky dokázat nelze – je vyloučeno, aby kdokoli, byť Bůh, udělal všechno a kdokoli konečný to dokázal posoudit (v zásadě by to však byla schopna posoudit bytost, která by byla vševědoucí, ale nemusela by být nutně všemohoucí). Což je mimochodem lepší argument proti všemohoucnosti Boží, než ten o stvoření kamene, který nelze uzvednout, protože nelze zamítnout tvrzením, že popírat všemohoucnost logickým paradoxem nemá valnou cenu. Lze si představit, že Bůh disponuje nekonečnem paralelních světů a v tomto souboru světů vykoná opravdu všechno. Ale skutečně není možné, aby to byl schopen obyvatel kteréhokoli z těchto světů posoudit. Proto je tvrzení operující s všemohoucností vždy metafyzické a tudíž nesmyslné. Obdobnou úvahu o vševědoucnosti již jistě zvládnete sami.

Tvrzení o existenci Boha je nesmyslné, neboť neexistuje žádný představitelný způsob jak vyvrátit, že Bůh neexistuje. Jak je tomu však s tvrzením opačným, tedy s tvrzením, že všemohoucí atd. Bůh neexistuje? Toto tvrzení je z výše uvedeného pohledu rovněž metafyzické, neboť autor takového výroku nemůže stanovit podmínky, za nichž tato hypotéza neplatí. Nicméně je to věta, která je pravdivá (či přinejmenším účelná) z hlediska pragmatického. Nikdo se nepozastaví nad tvrzeními typu: "Vesmír nestvořilo Velké špagetové monstrum." či: "Není pravda, že každý člověk má v sobě nehmotnou, neviditelnou a nesmrtelnou osihrannou myš, a veškeré myšlenky a pocity vznikají působením jejích hovínek na nervovou soustavu." Jenže tyto výroky jsou zcela rovnocenné "uznávaným" výrokům o všemohoucím Bohu a nesmrtelné duši. Tvrzení o neexistenci Boha, kdy je de facto Bůh vyloučen jako nadbytečná hypotéza, je sice nevyvratitelné (a nedokazatelné), ale je praktické. Proč si přidávat práci přemýšlením o věcech, bez nichž se obejdu? Nebo mají metafyzické výroky přeci jen nějaký smysl? Vyjděme ze skutečnosti, že spousta lidí by prohlásila, že Boha potřebují, a patrně by nelhali. Sice by jen těžko obhájili tvrzení, že Jej potřebují v rámci přírodovědného bádání, ale těžko by se dalo polemizovat s tvrzením, že Jej potřebují kvůli své touze po nějakém věčném a definitivním smyslu života, vesmíru a vůbec. O smyslu a nesmyslu lze totiž uvažovat i z jiných hledisek než je hledisko přírodovědné metodologie a logického positivismu. Později se podíváme, jak je to se smyslem a nesmyslem v jiných oblastech lidského uvažování, nyní ale ještě zůstaneme u původního tématu, neboť nastal čas sensuální definici ne-smyslnosti zproblematizovat: Pokud je totiž nesmyslné to, co odporuje smyslové představivosti, jak je to s tvrzeními kvantové mechaniky, jako je například prohlášení, že jeden elektron směřuje k cíli dvěma cestami současně? A existuje spousta dalších kvantových a relativistických paradoxů, nad nimiž zůstává zdravý rozum (common sense) stát. Máme zde tvrzení, která jsou prokazatelně ne-smyslná (myšleno smyslové zkušenosti odporující) a přesto je můžeme prohlásit za empiricky dokázaná či dokazatelná. Znamená to tedy, že musíme definici nesmyslu jako něčeho, co je proti-smyslové, zavrhnout? Zavrhnout nikoli, modifikovat ano. Znamená to totiž, že musíme rozšířit svoji představivost mimo rámec našeho prostředního světa a běžné smyslové zkušenosti. Současná fyzika vede k nutnosti redefinice nesmyslu, který již nelze chápat jako tvrzení odporující běžné smyslové zkušenosti (common sense), ale jako tvrzení, jež nelze (alespoň hypoteticky) prokázat empiricky, což znamená nejen to, co vidíme, slyšíme atd., ale i to, co měříme v tak dechberoucích zařízeních, jako je urychlovač částic Large Hadron Collider, či bychom alespoň hypoteticky byli schopni ověřit v zařízeních, jež se v současné době mohou vyskytovat pouze v myšlenkovém experimentu. Do oblasti smysluplného patří také vše, čehož existenci lze odvodit nepřímo z existence empiricky zkoumatelného. Prostoru pro fantazii a tvorbu hypotéz je tedy ve skutečnosti mnohem více než kdykoli v minulosti, ale ani nyní, ani v budoucnu zde nebude místo pro všemohoucího Boha…

Dobrá, ale je toto všechno? Co mystická zkušenost? Kam se poděla poesie a hudba? Kam se poděly všechny ty neměřitelné výtvory lidského ducha? Jsou verše nesmyslné jen proto, že se vzpírají smyslové zkušenosti a nelze je experimentálně dokázat? Je náboženská vize nesmyslná jen proto, že se vzpírá kritériím měřitelnosti a opakovatelnosti? Nikoli. I v těchto oblastech můžeme hovořit o jejich smysluplnosti či nesmyslnosti, ale ve skutečnosti bychom měli být jazykově přesnější, protože ve skutečnosti nemáme na mysli smysl a nesmysl, ale spíše význam a bezvýznamnost (zde zcela pomíjím Fregeho vymezení pojmů smysl a význam a zůstávám u prostého jazykového citu). Vnímáte ten rozdíl? Báseň může být protismyslná (Například Villonova Balada protikladů) a přitom může být vrcholně významná a významů plná! Naopak empirické tvrzení může být dokonale smysluplné a přitom zcela bezvýznamné a významu téměř prosté. Důležitou skutečností, kterou je třeba v těchto záležitostech brát v úvahu, je role kontextu. To, čím jsme se dosud zabývali, byl kontext metodologie vědy a logického positivismu. V takovém kontextu jsou lyrika či mystické vize skutečně nesmyslné. V kontextu estetického či náboženského paradigmatu však mohou být naplněny nesmírným významem, který vytvoří ve vnímajícím jedinci pocit smyslu, který může být silnější než sebelépe zdokumentovaná empirická fakta. To vše svádí k až přehnaně postmodernímu pohledu na věc – k názoru, že věda je prostě jeden z mnoha možných příběhů, vyprávěním, které je srovnatelné s vyprávěními jinými. Přestože jsem postmodernímu vidění světa nakloněn (zvláště v oblasti sociologické) a dokonce souhlasím s Feyerabendem, že nejvýraznějších pokroků ve vědě bylo často dosaženo díky porušení a nikoli dodržení metodologického kánonu a že inspirace může přijít z nečekaných směrů, včetně těch nevědeckých, musím také zmínit biblické rčení "Podle ovoce poznáte je." Ovoce vědeckého poznání je bezesporu výrazně hmatatelnější, než ovoce poesie či mystiky. To neznamená, že by věda byla hodnotnější v absolutním smyslu, ale ukazuje to, že se její příběh a kontext podstatným způsobem vymykají z příběhů a kontextů jiných. Každý, kdo čte tento článek a tedy užívá počítač, užívá nástroj, který by v rámci žádného jiného paradigmatu prostě nemohl vzniknout. "Může se vám to nelíbit, můžete s tím nesouhlasitale to je tak asi všechno, co s tím můžete dělat." (Jára Cimrman). Máme zde tedy smysl a pravdivost v rámci logiky, přírodních věd a některých věd společenských versus nespočet smyslů a pravdivostí v rámci příběhů spekulativních filosofií, teologií, mystického poznání, různých pojetí umění, ideologií atd. A já se ptám: Existuje zde, tedy v příbězích, které nemají co do činění s vědeckým paradigmatem, vyprávění, jejichž tvrzení jsou z hlediska logického positivismu metafyzická a nefalzifikovatelná, nějaký smysl o sobě? Nebo to jediné, co skutečně existuje, je kontext a v jeho rámci utvořený význam, a smysl je jen subjektivním prožitkem? Ukázal jsem, že vytvořením kontextu lze vytvořit význam a udělit smysl textu, jehož autor – počítačový program – do něj (jak si dovoluji předpokládat) žádný smysl a význam záměrně nevložil. Představa, že jakýkoli "vznešený" počin lidského ducha je dán pouze jeho kontextem, může být pro leckoho znepokojivá a vede k dalším otázkám. Existuje tedy alespoň nějaký kontext o sobě? Nějaký pevně daný kontext, který nám, lidem, umožňuje hledat význam a smysl v něčem, co by samo o sobě žádný význam a smysl nemělo? Nebo je všechno, včetně kontextu, naprosto a absolutně relativní?

Domnívám se, že kontext o sobě skutečně existuje. Je dán naším tělesným ustrojením, našimi geny, architekturou mozku, stavbou oka… prostě naším tělem vzniklým v průběhu evoluce. A právě tento hluboce zakódovaný všelidský kontext nám umožňuje hledat (a nacházet) význam a smysl v umění, náboženství, spekulativní filosofii či třeba v magii. A poskytuje nám nástroj k vyhodnocení, které tvrzení z těchto subjektivních oblastí je nesmyslné a které nikoli. Kdybychom se přes veškerou kulturní rozmanitost dobrali k nějakému všelidskému invariantu, možná bychom mohli nalézt dokonce i něco ve smyslu objektivního měřítka těchto věcí, nástroj, který by nám umožnil přistoupit i k poesii empiricky…
Architektura - klam (kulatý čtverec)
Reklamy

komentářů 9

Filed under Úvahy a postřehy

9 responses to “O smyslu a ne-smyslu

  1. Milan

    Skuste mi vysvětlit jednu věc:Pomineme-li fakulty teologické, je na Matematickofyzikální fakultě University Karlovy největší hustota aktivních křesťanů ze všech vysokých škol v ČR. Proč?

  2. ratka

    1. hod odkaz kdo, kde (na jakych skolach), a jak meril! zajimavy vysledek.Jakmile se zacne michat veda s nabozenstvim, tak je z toho paskvil.vedec bádá veřici veří a pak jsou kombinace:verici vedec, neverici vedecverici laik, neverici laikverici vedec veri a u toho vedecky badaneverici vedec neveri a u toho vedecky badaverici laik veri a vedecky nebada neverici laik neveri a ani vedecky nebada

  3. Ano, bez odkazu na nějaký důvěryhodný sociologický výzkum je takové tvrzení jen plk, Milane. Netvrdím, že to tak není nebo že to není možné, ale v této podobě ten argument nemohu brát vážně.Co se věřících vědců týče, pak se osobně domnívám, že víra uspokojuje nějakou jejich emocionální potřebu, například potřebu nějakého vyššího smyslu toho všeho. Dobrý vědec ví, že to s vědou míchat nemůže a nedělá to. Osobně si myslím, že to ale vědce může přibrzdit, pokud je to kupříkladu kosmolog a dostane se k problematice počátků vesmíru. Pak mátendenci vidět veliké neznámo a Boha tam, kde jiný udělá další krok a uvažuje o multiverzu… Atd.Ratko, jak se vlastně na náboženskou víru dívá Tvůj syn?

  4. Dokud Měsíc neobletěla sonda Luna 3, byl výrok o Měsíčňanech sice značně nepravděpodobný, ale nikoli nepravdivý!Výrok byl nepravdivý i předtím. Pouze nebyl podložitelný. Pokud by nebyl nepravdivý, znamenalo by to, že se tam Měsíčňané vyskytovali, avšak před průletem sondy zmizeli a zahladili všechny stopy.

  5. I nesmysl lze uchopit smysly…Třeba nekonečno, které je obecně uznávaným nesmyslem, pomocí Möbiovy pásky…http://jdem.cz/a3663http://jdem.cz/a3653

  6. Ovšem, je to jen iluze. Avšak kolik toho na světě je, co nám dává smysl, a přitom se jedná o iluzi, zprostředkovanou elektromagnetickým vlněním?

  7. ratka

    ja nemuzu mluvit za nej. Ovsem moji ateistickou vychovu povazoval tak trochu jako handicap. I kdyz s nejlepsim vedomim a svedomim jsem ho posilala na nabozenstvi dokud ho nevyhodili (neni pokrteny)Nabozenstvi skutecne uspokojuje cloveci vnitrni potreby. A pokud pracuje zejmena hlavou tak potrebuje naplnovat srdce. A tam jevira idealni. Najednou je tu fitivni bytost kterou lze milovat. Staci chtit. Jestli ta bytost, kterou milujeme je buh, slecna od vedle, Absolutni Univerzum,Jezis nebo Vesmirna Inteligence je podle me uplne sumak. TA potreba milovat existuje jako potencial. A pres nabozenstvi ji lze krasne rozvinout a naplnit.TEd zrovna me napadlo, ze je to asi vrozene.Clovek je stadni tvor a laska ke svemu stadu mu asi byla vrozena. Byla to pro nej otazka zivota a smrti. Stado byl jeho zivot. A Odevzdani se stadu. Jak vnitrne rostl tak se oddelil vnitrne od stada ala potreby naplneni zustaly.Mozna. Jen rozvijim okamzitou myslenku. Milovat je krasne. Milovat boha je absolutne nejkrasnejsi. Clovek je v teplem naruci a nema strach z kruteho sveta. A svet je kruty. Clovek trpel. A buh mu utiral jeho slzy. A tisil jeho zal.

  8. LuciJe, ano, máš pravdu, měl jsem to napsat přesněji – ten výrok nebyl nepravdivý ale jen nepravděpodobný z pohledu člověka té doby, nikoli z pohledu našeho. Myslel jsem to takto.@Teo: A proč myslíš, že jsem dal na závěr toho Římana, hm? ;)Ratko, religionisté předpokládají, že náboženskost je antropologická konstanta. Tedy, že je to všelidské. Jestli vrozené, toť otázka. Nicméně vrozené a geneticky zakódované je rituální chování a z rituálu se rodí mýtus (podle mě je to tak a ne naopak).

  9. Oprava byla provedenaProvedl jsem v článku opravu tak, aby byl korektní v záležitosti, jíž zmínila LuciJe.