Moje večery

Už jsem se zmínil, jak je mi těžko? Vážně, těžko je mi. Jsem plný pochybností, obav a úzkostí, jsem stresovaný a celkově se cítím dosti bezútěšně. Přesto jsou chvíle, kdy se cítím dobře a život je krásný…

to trvá moc dlouho. V mnoha různých proměnách. Večer usínám s obavou, co přinese následující den. Utíkám se ke zvířatům, populárně naučným knihám a především k přemyšlování a psaní článků, jako byl třeba ten včerejší (mimochodem – už teď mám v zásobě šest v posledních dnech napsaných článků…). Když po večerech píši o takových věcech, jako je problematika smyslu, významu a kontextu, je mi dobře. Navíc mohu čas od času zvednout oči od klávesnice a pohlédnout na gekončíky noční procházející se v teráriu…

Gekončíci - náhled

Pak, když už je hodně pozdě a Lucienne spí, si často pustím nějaký film (někdy třeba jen krátký dokument), a když skončí, odeberu se obvykle do kuchyně, usednu s populárně vědnou knihou k poslednímu čaji a několika cigaretám a čtu, přestože se mi klíží oči a přestože mnohdy musím vstávat poměrně brzy. Užívám si toho popůlnočního klidu a někdy sním o tom, jaké by to bylo, kdybych byl přírodovědcem. Chtěl bych, aby v těch chvílích běžel čas pomaleji, ale nakonec mne stejně vždy přemůže únava a tak vlezu do postele, pohladím a políbím spící Lucienne, řeknu jí něco hezkého a krátce po zavření očí pak přijde spánek se svými znepokojivými a neklidnými sny o válce, z nichž si téměř nic nepamatuji, neboť vstávám příliš rychle.

Stále hluboce a bytostně prožívám intenzivní vědomí křehkosti života, těla i naší civilizace. Uvědomuji si, že to všechno může velice rychle skončit, zmizet v nenávratnu, zmizet tak dokonale, že nezůstane ani vzpomínka. A přitom pořád v skrytu duše doufám, že i kdyby se vše obrátilo vzhůru nohama, něco z toho, co dělám, ještě nějakou dobu přežije; že se má tvorba stane součástí proudu lidského myšlení tím, že ovlivní někoho dalšího, že se stane inspirací tvořivosti lidského ducha – a to dokonce i v případě, že bychom se museli vzdát civilizačních vymožeností a přežili by jen ti opravdu silní a životaschopní, mezi něž se neodvažuji zařadit…

Ale především mne to vědomí křehkosti vede k tomu, abych si ty pozdně večerní a noční chvíle tvořivosti, myšlenek, klidu, ticha a smutku náležitě užíval. Jsou to krásné chvíle. Myslím, že jsou pro mne stejně krásné, jako je pro jiného chůze po horách, pobyt v hospodě s přáteli či třeba vytříbené orgie libovolného druhu. Takže, i když to tak na první pohled nevypadá, jsem labužníkem, který si, když může, užívá života plnými doušky a to dokonce i v období, kdy jeho život v mnoha ohledech vůbec není snadný…

komentářů 28

Filed under Co život dal... a vzal.

28 responses to “Moje večery

  1. Moc pěknej článek, Kojote. Líbí.Taky se mi zdálo vtipný, že jsem dopsala svůj článeček Moje rána a kliknu a ty tam máš před chvílí uveřejněný Moje večery.Píšeme oba o něčem úplně jiném a přesto velmi rozumím křehkosti života a sdílím tvoje vychutnávání si jeho ceny. Je úžasné, že právě v těžkých chvílích dokážeš pociťovat tohle.Kdybys chtěl porovnat moje nastavení a vnímání s tím, co jsi napsal, tak s dovolením nežně nabízím tady:http://povidani.bloguje.cz…st.php

  2. Lenko, možná jsem příliš přízemní a neosvícený, ale na rozdíl od Tebe se domnívám, že vždycky je čeho se bát. Opravdu Ti nevěřím, že se nikdy ničeho nebojíš. Nebyla bys člověkem.Ale jinak dobrý. Jaro je fajn, už se těším na nové lístky své oblíbené břízy.

  3. Ještě se bojím a cítím občas vnitřní nejistotu, samozřejmě, právě proto jsou tyhle chvíle – popsané – pro mě tak intenzivní a úlevné. Přicházejí čím dál častěji a intenzivněji. Kdyby se můj život nazval odkládání strachu a posilování vnitřní jistoty, bylo by to (také) výstižné. Vidím na sobě, že to jde, zbavovat se strachu, i když nemá člověk svaly ani moc ani jinou oporu. Najednou stojíš sám proti o dvě hlavy většímu chlápkovi, co ti vyhrožuje a šermuje kolem sebe rukama a ty se nebojíš, podíváš se na něj zpříma a on se začne bát tebe. (A není to proto, že vypadáš jako čarodejnice! :-)) – Tyhle zážitky jsou velmi posilující a potvrzují, že TO jde. Ovšem samozřejmě takové situace nevyhledávám a některé sitauce mě stojí hodně vnitřní práce, abych se rozhodla a řekla si: Může se mi stát cokoli, budu dávat pozor, ale bát se nebudu.

  4. Lenko, zeptám se Tě na jednu věc, ale nemusíš odpovídat, protože je to soukromá záležitost. Máš děti?

  5. ad 4: Ne, nemám. (Proto mám čas přemýšlet na „hloupostmi“.) Možná tuším, kam míříš. Přivést děti do tohoto světa je velký risk a je v tomto směru možná čeho obávat. Ale to by nás mělo aktivizovat k činům a …. třeba i k tomu, abychom jim předali to, co umíme sami. Ne?Sledoval jsi jinou myšlenku?

  6. Směřoval jsem k tomu, že strach, který máme sami o sebe, třeba z pěsti dvoumetrového chlapa, nemusí být tím nejhorším strachem, jaký nás může potkat.Pokud/až budu otcem, pak pokud by se mému dítěti něco stalo a šlo mu třeba o život, tak opravdu nevěřím, že bych byl schopen (a ochoten!) použít „odkládání strachu a posilování vnitřní jistoty“…

  7. ratka

    ale byl KOjote :o)) Jinak by te strach mohl uplne paralyzovat. A ten strach bys pak prenasel na sve deti.Takze zbavovani strachu a vnitrni posilovani plati i o vztahu k vlastnim detem. Uvedomeni si ze tvoje decko (mam tri) je stejne decko jako ostatni deti na svete. A ze ostatni deti na svete jsou jako tvoje deti.Tohle si rodic s narozenim ditete uvedomi nejsilneji. Ze na svete je spousta deti. A vsechny touzi po lasce, bezpeci a ochrane.

  8. No, mluvíš ze zkušenosti, já si to jen nedovedu úplně představit. Ale bavíme se tady o strachu jako takovém, nikoli o jeho intenzitě. Moje máma se o mě bála když se něco dělo, a nebyla přitom paralyzovaná…

  9. ad 7: Tak za tenhle komentář ti Ratko moc děkuju. Ode mne by neměl tu váhu. Cítím to stejně. Nikdy nemůžeme předat dětem to, co sami neumíme. Všechny děti jsou naše – tak to cítím. Tohle není o dětech, ale to o tom samém: Můj muž měl jít na výžnou operaci. Nevěděla jsem, jestli se mi vrátí pohyblivý nebo na vozíčku. Pamatuji si na ten den operace. Hodně jsem se bála a najednou odněkud přišla taková teplá vlna a moje tělo a mysl zaplavil pocit, že to dobře dopadlo. Ńajednou jsem se přestala bát a zaplavil mě klid a vděčnost. Myslela jsem si, že to byla jakási telepatická zpráva o skutečném dopadu operace. Nebyla. Za několik hodin manžel volal, že mu operaci přeložili na druhý den. Ale já věděla, že se už bát nemusím. že je to zbytečné, je v nějlepších rukách, tak co. A i když se vrátí na vozíčku, taky to nějak zvládneme. Pochopila jsem zbytečnost strachu. Člověk má udělat vše, co je možné, a pak důvěřovat. Strach lidi nezachraňuje (kromě situací, které jsou asi jasné), jenom zbytečně trápí.

  10. ad 9: vážnou operaci (ne výživnou :-))

  11. černá vewiurrka

    Já myslím že bys MEL být přírodovědcem. Dnes není problém se i jako samouk vypracovat na odborníka v nějaké skupině, věk máš dosud dobrý a to hlavní energii a pozorovací talent pohromadě….co tak nějaká skupina hmyzáků třebas? Nejlíp něco z much tak je hafo nových druhů každoročně…tak za 4 roky seš specialista pokud vybereš si fakt dobrou skupinu….

  12. Jo, že bych se stal odborníkem na mouchy, to zní dobře! Víš, vlastně člověk nikdy nevím, kam jej vítr zavane a to, co se dnes zdá nemožné, může být jednou jinak…

  13. Jo, a změnil bych si nick – začal bych si říkat Renfield 😉

  14. černá vewiurrka

    Můžu ti dohodit nějaké kontakty no a pak je to už na tobě….ale konstatuji, např. známý s tím začal před cca 5 lety (čeleď Anthomyzidae tuším), a dnes je jedním ze světových specialistů…ono to dělá pár lidí na světě, a fakt je to droboučké a není problém to sbírat ale spíše určovat…no a těch určovacích klíčů je taky jen pár…náhodou mikroskop je dobrá věcička a myslím že by tě hrátky s ním moc bavily…Myslím že jajko každý všímavý a trpělivý a navíc musím říci moc přemýšlivý člověka na to prostě docela dobře máš. Navíc, je to fakt dobrá relaxace!

  15. Zvážím to. A mohl bych pak nově objevené druhy pojmenovávat podle lovecraftovských entit?

  16. Břetislav

    Kojote …… rád chodím na Tvůj blog. Je fajn, že je. Je fajn, že jseš 😉

  17. Díky, Břetislave. A to tuším, že Ti některými svými články dávám poněkud zabrat 😉

  18. černá vewiurrka

    Pojmenovávat si je můžeš jak chceš dodržíš li pravidla vědecké nomenklatury…je to dokonce i způsob jak si vyrovnat své osobní účty… např ropuchy rodu Bufo pojmenoval Linné po svém nejhorším protivníkovi Buffonovi…myslím že např. nějaká Dendromyia cthulhu by klidně šla…

  19. A kdybych objevil nový rod, byla by to Baalzebubia coyotii 😉 Víš, že to opravdu stojí za úvahu? Až zase zavítáš do Brna, někde posedíme a probereme to detailněji, co říkáš?

  20. dogbert

    ad18 Ale houbeles, to je jen oblibena legenda. Buffon nema s bufo nic spolecneho, bufo je proste latinsky ropucha.

  21. Ano, bufo je latinsky ropucha. Ale vylučuje to skutečnost, že Linné při tom myslel i na Buffona? 😉

  22. černá vewiurrka

    Dogberte až ti konečně vyraší ta kovadlina tak poučuj mně o systematice živočichů, joudo. Ani netušíš jak sis vzhledem k mé profesi nyní naběhl…a Kojote doufám že ty se tím dobře bavíš, v jaký oblasti má Doggy zase další výlev mystický moudrosti:o))) Přesně na něj sedí ty krásné Werichovy sentence o hlupácích….

  23. černá vewiurrka

    Kojotovi – kník – od Vewiurrki – wewi wew!Ale jo, budu tam někdy po 11.4. tak s Tebou rád posedím a probereme to a dám ti nějaké kontakty co můžeš využít. Nomenktalora má svá pravidla, rod musíš zachovat je li platnej ale druh si pojmenuješ jak chceč. A pokud objevíš nový rod, tak klidně i ta Baalzebubia, proč ne když existuje např mazlík v překladu pojmenovaný "upírokalmar pekelný"…

  24. Veverko, ad [22] – ale když on má pravdu, že bufo je latinsky ropucha. Co přesně Dogbertovi vytýkáš?

  25. Anonymní

    StarejDoggyCo vytýkám Doggymu? Že jako správný český duchovní jouda plká nejvíc právě do toho čemu rozumí nejmíň 3:o)))= Ropucha je latinsky Ansonia ….no tak si říkám zda by neměl pokračovat v zalévání té své kovadliny zakopaný na zahradě, ořešák již mu z ní jistě brzy vyraší, wewi wew… třebas zde se najde jeho silná stránka? Páchání zázraků?

  26. Veverko, Veverko – osobně nejsem proti tomu jít do oponentů zostra, ale je třeba tak činit na základě naprosto perfektních znalostí, jinak hrozí trapas – který se právě stal Tobě…CITUJI:"bufo, bufónis, m. (žába) ropucha"D. Josef M. Pražák, Dr. Frant. Novotný, Dr. Josef Sedláček: Latinsko-český slovník k potřebě gymnasií a reálných gymnasií, Praha 1941. Stejně hovoří i ostatní latinské slovníky, které mám k dispozici. Bufo JE latinsky ropucha…Co se pojmu "Ansonia" týče, nenašel jsem jej ani v latinském ani v řeckém slovníku (a oba jsou opravdu velmi kvalitní). Na internetu jsem našel tento význam: Ansonia, ženská forma anglosaského mužského jména Anson, které znamená syn Anny. Těžko říct, proč kdo použil právě takové rodové jméno, třeba znal nějakou Ansonii, kterou chtěl poctít 😉 Nicméně ansonia není latinský výraz pro ropuchu, tím je opravdu bufo.

  27. černá vewiurrka

    Starej DoggyDu vystřídat Doggyhio na stráži a zalejvat kovadlinu!

  28. dogbert

    Mimochodem, už máme Beelzebufo 🙂http://en.wikipedia.org…eelzebufo