Theogonie aneb Můj osobní mýtus

Mýtus, má-li být skutečným mýtem, a ne pohádkou, musí být pro svého stoupence uvěřitelný…

Uvědomil jsem si to poté, co jsem zjistil, že mnou uměle zkonstruovaná "Slovanská kosmogonie" prostě nefunguje. Naši předkové při pohledu na Slunce viděli Dažboga (a jinde třeba Hélia či Súrju), já však vidím kouli plazmatu. Když zahřmělo a zablýsklo se, věřili, že to Perun máchl svojí sekerou – ne přeneseně, ale zcela doslovně tomu věřili. Já věřím v "přirozené vysvětlení". Proto musejí mýty, kterým mám věřit, odpovídat mojí mentalitě, mentalitě nadprůměrně vzdělaného Evropana jednadvacátého století. A musejí vycházet zevnitř, z vnitřního pocitu, že "to tak skutečně je", nesmějí být zkonstruované, "vymyšlené". Hodně jsem kontemploval o tom, jakým mýtům vlastně věřím a nyní se je pokusím načrtnout. Upozorňuji, že – narozdíl od mých filosofujících článků – nebudu v tomto příspěvku hledat nějakou racionální "pravdu". Mýtus nemusí, a možná ani nesmí, být racionální (i když může obsahovat racionální prvky). Dnes tedy budu psát o tom, čemu věřím.
Oproti klasickým mytologiím se však předkládaný příběh neodehrává v "onom čase", v čase počátků, odděleném od běžné reality a znovu zpřítomňovaném v rituálu. Na to jsem příliš ovlivněn lineárním pojetím času, jež vzniklo zkřížením židovské náboženské koncepce a řecké historické tradice, a které bylo celosvětově rozšířeno křesťanstvím. Ostatně – křesťanství nepřineslo světu jen potlačování lidské přirozenosti, ale i několik užitečných věcí – a lineární historicita je jednou z nich. Přesto bych jednou rád povyprávěl svůj mýtus v podobě cyklické…

Zrození bohů
Na počátku byla Země nesličná a pustá. Pomalu chladnoucí koule bez života. Uplynuly celé věky, než se objevily první primitivní sebereplikující se struktury, z nichž jedna zvítězila a stala se zárodkem veškerého života na planetě. A opět musely uplynout věky, než život na planetě změnil prostředí k obrazu svému a dospěl k rozmanitosti. Tehdy se z nicoty pozvolna zrodila Gaia. Gaia nebyla ani Bohyně, ani entita, ani duše či duch, jak si je obvykle představujeme. Byla souhrnem mechanismů, jimiž život na Zemi reguloval sám sebe. Důsledek synergie působení živých organismů, geologických i meteorologických procesů a pravidelných kosmických vlivů, jakými byla působení tehdy ještě velmi blízkého Měsíce a o něco žhavějšího Slunce. Dění na planetě ovlivňovalo Gaiu a ta ovlivňovala dění na planetě, neboť se jednalo o zpětnovazebný systém.
Tak tomu bylo po stovky milionů let, než se na planetě objevil člověk. První hominidé vznikli jako jeden z mnoha produktů evoluce – prostě se uvolnila nika a objevil se tvor, který ji obsadil. Shodou okolností měl ten tvor velký mozek a volné ruce. Předkové lidí se zapojili do zpětnovazebné interakce s Gaiou a postupem času se jí naučili rozumět více, než jiné živočišné druhy. A začali také dělat věci, jež žádné zvíře před nimi neučinilo. Naučili se předávat si napříč generacemi kulturní informace, vytvářeli nástroje a ovládli oheň. Věřím, že oheň máme v genech. Bylo dost času na to, aby překonal bariéru mezi memy a geny a zapsal se do naší buněčné struktury. Lidé jsou především vládci ohně…
Situace se postupně začínala měnit. Lidé byli novým prvkem v systému, prvkem, který změnil celé jeho vnitřní uspořádání. A tak, jak se v lidské mysli rodilo lidské vědomí, odlesk této schopnosti se zapsal do struktur Gaiy. Od jisté doby začali lidé aktivně vstupovat do komunikace s Gaiou – tušili její existenci, tušili existenci pravidel, jimiž se dění na planetě řídí, a pokoušeli se upravit tato pravidla ve svůj prospěch. Tehdy ještě nevěřili v bohy či duchy, patrně nevěřili ani v něco, co bychom mohli nazvat "silou", ale začali vědomě rituálně konat. Rituální konání ovládli živočichové již před věky, ale člověk jako první použil rituál vědomě a nikoli jako geneticky naprogramovanou součást vnitrodruhové komunikace. Nešlo již o komunikaci uvnitř druhu, ale o komunikaci, směřující ven, jejímž účelem bylo zajištění potravy. Tak vznikla magie…
A Gaia, jež se měnila tak, jako se přítomností člověka měnil svět, z něhož povstala, odpovídala. Nikoli slovy, to ještě ani zdaleka ne, ale tušeními, předzvěstmi či malými, ale důležitými změnami ve prospěch lidí. A tak tomu bylo desítky tisíc let. V té době měla Gaia podobu Rohatého "boha" zvířat. Jak komunikace narůstala, začal tento prabůh (který však ještě nebyl bohem v pravém slova smyslu) promlouvat k lidem prostřednictvím znamení, snů a zvláštních schopností. Pomalu se stával Silou, magickým universem, astrálním světem či kolektivním nevědomím. Tato Síla postupně obklopila planetu a Gaia se začínala měnit v zárodek Noosféry, v níž se zformovaly první zárodky lokálních "nižších bytostí" coby komunikačních vzorců a informačních a silových zřídel.
Potom skončilo chladné období doby ledové a lidé se chopili své největší šance. Ač výjimeční, přesto byli stále jen jedním živočišným druhem z mnoha. Nyní však, poté, co ovládli zemědělství, začali měnit svět kolem sebe zcela nevídaným způsobem. Jejich potřeby se zmnožovaly a bylo třeba dát světu kolem sebe nový, komplexnější řád. Nastalo období, kdy na místo Rohatého boha nastoupila Bohyně Matka. Zprvu nebyla personifikovaná, byla rovněž především Silou, ale jak lidí – díky zmnožujícím se zdrojům obživy – přibývalo, stávala se Bohyně stále konkrétnější a usídlila se v kolektivním nevědomí lidstva. O něco později se objevil i Nebeský bůh, jehož uctívali kočující pastevci, kteří nebyli tolik svázáni se Zemí, jako spíše s prostorem. Jednotlivé lidské kultury se stýkaly, bojovaly spolu, mísily se… Bůh se stal manželem Bohyně, zpočátku méně významným, než ona, později významnějším. A protože se pohledy na ně lišily, vznikaly jejich různé varianty. Noosféra postupně otěhotněla nespočtem bohů a bohyní, jež se zrodily z proměn Boha Nebe, Bohyně Matky a prapůvodního Rohatého boha. Lidé s nimi hovořili a bohové odpovídali…
Tehdy se v Noosféře v plné míře projevil otisk lidského vědomí. Bohové už nebyly archaickými "silami", ale individualizovanými bytostmi vyznačujícími se lidskými přednostmi i slabostmi. Noosféra se antropomorfizovala. Poté, co se bohové rozmnožili, soupeřili spolu a dále se vyvíjeli. Posilovali své uctívače a ti zase zpětnovazebně posilovali je. Z toho chaotického pseudonáhodného vření se nakonec zrodila idea Jediného boha. Ve skutečnosti nikdy v historii lidstva nebyl jeden Jediný bůh, vždy jich bylo více a soupeřili spolu stejně, jako předtím celé pantheony. Ale ani staří bohové nezmizeli – pro mnoho lidí byl Jediný bůh příliš vzdálený a tak stále uctívali bližší a lidštější bohy, někdy třeba v podobě tzv. "Svatých". Z Rohatého boha, jenž si i v době rozvinutých pantheonů udržoval svou vládu nad nezkrocenou přírodou, se v době nadvlády Jediných bohů stal Ďábel či Satan a ze starých bohů démoni, jeho služebníci. Jediný bůh (ať už kteréhokoli lidu), zapomněl, že se zrodil z prapůvodního Rohatého boha, a učinil jej svým protivníkem. Rohatý bůh tuto roli rád přijal a stal se Satanem, odpůrcem, skrytou silou vyčkávající v temnotě.
Uplynula staletí a na počátku novověku došlo k přelomu srovnatelnému s ovládnutím zemědělství. Jediný bůh si naposledy podrobil duše nespočtu lidí tím nejzvrhlejším způsobem, když je přesvědčil, že předurčil, kdo přijde do Pekla a kdo do Nebe, přičemž vyvolený se pozná podle toho, že je úspěšný práci a přitom neužívá jejích plodů k uspokojování jiných než základních lidských potřeb. Lidé pracovali a vytvářeli nadhodnotu, neboť jediné, co mohli s plody své práce učinit, bylo reinvestovat je. Tehdy se vedle Jediného boha objevil nový mocný bůh, bůh, který žil s lidstvem již po staletí, ale během dlouhých období se ukrýval, podobně jako Rohatý bůh, ve stínu – Duch peněz, říkejme mu třeba Mammon. Duch peněz se spojil s Rohatým bohem a zaveleli k protiútoku. Nastal čas svrhnout nadvládu Jediného boha. Lidé si začali užívat bohatství, jež nahromadili jejich jedinéhobohabojní předkové, peněz však bylo tolik, že stále zůstávalo dost zdrojů k dalšímu investování a průmyslová revoluce nabrala na obrátkách. Satan s Mammonem se stali novými bohy těch, kteří tvořili budoucnost světa. Lidé se postupně osvobozovali od staletého jha a stávali se sami tvůrci svého osudu.
Desetiletí, jež následovala, se vyznačovala zrychlujícím se zrychlením. Vše se měnilo k nepoznání. Svět upadl do tvůrčího chaosu a v křečích začal rodit nepřeberné množství nových bohů a idejí. Mammon se osvobodil z vazby na hmotu a stal se čistou a nebezpečnou ideou ovládající duše smrtelníků. Staří bohové se v srdcích lidí probudili k životu a noví bizarní bohové, jakož i někteří smrtelníci se stali předmětem kultů. Mnozí z těch, kdo byli v minulosti poslušnými ovcemi Jediného boha, se stali ovcemi Mammona. Jen málokomu se podařilo nenechat se Duchem peněz ovládnout či jej dokonce zkrotit.
Na prahu nové éry se lidstvo více, než kdy předtím, rozdělilo na symbolické ovce a kozly. Budoucnost patří těm druhým – lidem, kteří berou svůj život do svých rukou a s bohy spolupracují jako rovní s rovnými na svém individuálním vývoji. Čas vzhlížení pro ně skončil. Kozlové si uvědomili, že jsou sami bohy a podílejí se na nejrozsáhlejší transformaci Noosféry od dob neolitu – každý kozel, který si je vědom sám sebe, je Šelmou Apokalypsy a Súrtem legend o Ragnaröku. Starý svět končí v divoké bouři apokalyptické bitvy a před námi se rozprostírá pole nepředpověditelna…

Reklamy

komentářů 10

Filed under Magie-mystika-víra

10 responses to “Theogonie aneb Můj osobní mýtus

  1. ratka

    zajimave, necham si to projit v klidu hlavou. Nevim zda jsem spravne postrehla cyklickou podobu.Lidska zkusenost je cyklicka. Rostes a vnimas okoli, delas si svuj (subjektivni) nazor na ruzne veci, mas zkusenosti z pohledu mladeho cloveka. pak vyrostes a vidis totez (z jineho uhlu) z pohledu dospeleho. A nakonec sestarnes a vidis to opet z jineho mista. Jeden obrovsky cyklus (se zpetnou vazbou) ktery v sobe obsahuje nekolik dulezitych mensich cyklu (se zpetnou vazbou).Kdyz se zaseknes v urcite zivotni etape tak se tam zaseknes a hotovo. MOzna clovek ve svem zivote prochazi prirozene vsechna nabozenstvi tak jak se rozviji.A tak zacina jako pohan, pak je z neho satanista, pak krestan, pak zen buddhista a nakonec se stane andelem. Rozprostre kridla a odleti …Co kdyz se lide rodi jako andele a ceka je dlouha cesta nez roztahnou kridla.

  2. Díky za komentář. Já tam přece píšu, že je to lineární a že tomu cyklickou podobu možná někdy v budoucnu dám, ale v současné době myslím v lineárním pojetí času.

  3. ratka

    Mas uplnou pravdu! vypadlo mi z tvoji vety slovicko „jednou“. Jsem nepozorny ctenar.Ale moc zajimave tema.

  4. černá vewiurrka

    No a chtěl bys mýtus o stvoření světa podle wewerek?

  5. To je dobrý! Podnítilo to ve mně zas přemítání o rohatém (aprohatém?) bohovi z lesní podzemní říše: Tak tohleto všechno původně a potom že by byl pořád on? Vida, předtím jsem si neuvědomovala tolik souvislosti s neolitickou revolucí a dalšími revolucemi. Pro mě je tenhle bůh celkem živý; jenže u mě zůstával pořád tím dolním, lesním se zvířaty nebo se sny; nebyl vůbec Satan ani nic dalšího. Jen byl prostě podzemně-vnitřko-depresivní. Zároveň nebezpečný a zároveň něco důležitého sdělující; když se člověk nebojí sestoupit a zeptat. – to byly moje osobní dojmy z něj.

  6. oprava: na začátku „aprohatý“ má být parohatý

  7. Díky za komentář, Liško. Ano, já to tak cítím. A jak se tu v diskusích stále znovu někteří novopohané pohoršují nad tm Satanem – Satan je jen slovo. Jedno z mnoha jmen, byť jméno mocné a účinné. Podobně mocné je jméno Pan, které je mi v mnoha směrech bližší než Satan. Na druhou stranu – se Satanem se líp provokuje 😉

  8. Dobrá tedy, Veverko, vlož sem ten svůj mýtus o Ratatosk. Tady to off topic nebude 😉

  9. Ahá, jméno Pan bych zrovna já nejspíš měla používat. Abych už nikdy neprchala v panické hrůze jako kdysi.

  10. černá vewiurrka

    ÓDA K POCTĚ SLUNEČNÍ PRAWEWIURRKYDíky – kwíky! Nyní dám se do práce -wewiurrčí evagelizace:Když Ragnarok světem mlátilJotuny i bohy zchvátiljak Norny předpovědělyco však věru nevěděly?Netvoři i ÁsovéJotuni i Vanovénavzájem se vykydlilia tak prostor uvolnilipro jedinou božskou bytost.Pomohla jí její hbitost aby též cos nechytilakdyž se bitva rozproudila.Pak, když utich lítý bojvůkol zbyl jen temný znoja v něm bledé mrtvolyválely se po poli,jasan Yggdrasil dál stojína něm Rattatosk se bojíneboť vůkol po té řezisamá mrtvá těla leží. Odin, Thor, Frey i Lokina cucky jsou, jak když brokyslízne ušák při honuněkde v zelí záhonu.Fenri, Midgardsorm i Hell,z kterých kdys strach s hrůzou šeltaké pošli jako krysy.Nevrátí se ni Súrt lysý,pod drny již navždy sere.Rattatosk se z díry dere,kterou v Yggdrasilu měla.Veverka si doupě dělái v případě, že božská je,na větvi ráda nemrzne.Čumí – vše jest mrtvo vůkol.Tu jí svitl její úkol:Největší z svých oříškůjež nastřádala ve spížkuv svém stromovém doupětiv prackách drží vzápětí.Lousk – a již je konec běd-tak se zrodil nový svět.Z ořechu byl stvořen – čím?Přec Prawewiurrky lousknutím!