Kterak byl Jaroslav křesťanem

Sliby se mají plnit a to i tehdy, byly-li neuvážené – je to jeden z principů, jimiž by se měl řídit každý, kdo to s magií myslí vážně. V jedné z diskusí na křesťanském fóru Grano Salis jsem se zmínil, že jsem měl křesťanské období a byl jsem jedním z diskutérů požádán, abych o tom napsal něco více kvůli jeho studijním záměrům. Slíbil jsem článek…

Tak tady je. Na monitor zírám s jistým pocitem trapnosti, protože hodlám psát o věcech, které jsem na sebe v úplnosti ještě nenapráskal. Nasazuji si sluchátka, pouštím si Ad Maiorem Sathanas Gloriam od Gorgoroth a hledám v jejich ďábelské vznešenosti sílu k další z mých osobních zpovědí. Dobrá tedy, dosti okecávání, začnu pěkně od začátku:

Když mi bylo asi tak deset let, vyrobil jsem si jakýsi fetiš ze špejlí a papírů, který jsem používal k léčení, pokud mi bylo špatně nebo pokud bylo špatně někomu z rodiny. Byl dobře ukrytý v mé skříňce a když jsem chtěl například pomoci mamince, dotknul jsem se jí tím prapodivným předmětem. Důležité ale bylo, že se o tom nesměla dozvědět, jinak by to nefungovalo, proto se s kouzlem muselo zacházet velmi obezřetně. Jak tato dětská magie souvisí s mým křesťanstvím? Velmi, neboť po nějaké době jsem byl před domem a uviděl jsem kočku. Šel jsem k ní a pohladil ji. Nechala se, byla dočista krotká. A v tu chvíli se tam vyskytl nějaký dospělák (nevzpomínám si už, jak byl starý) a prohlásil: "Ta kočka má určitě vzteklinu. Když je divoké zvíře tak krotké a nebojí se, určitě je nakažené!"

Některé události v životě jsou prostě klíčové a vy s tím nic nenaděláte. Tato byla jedna z nich. Myslím, že za tím stál Starej Kojot a když viděl, co způsobil, ještě dlouho řval smíchy. Dostal jsem strach, že jsem chytil vzteklinu, a jako nadprůměrně vzdělané dítě jsem věděl, že je to nemoc smrtelná. Věděl jsem ovšem také, že v případě ohrožení vzteklinou po kontaktu s infikovaným zvířetem následuje preventivní očkování v podobě injekcí do břicha. Po pravdě řečeno se mi nelíbila ani jedna z těchto dvou variant. Takže jsem prožíval přímo luxusní záchvaty úzkosti a hypochondrie a nějak jsem vytušil, že moje papírovo-špejlové kouzlo na vyléčení vztekliny stačit nebude. Obrátil jsem se tedy k Bohu. Modlil jsem se, aby mě z té vztekliny vyléčil a nutno dodat, že – ať už to bylo jakkoli – žiji dodnes… 😉

Doma jsme měli knížku Velký příběh Bible, což byla taková kompilační záležitost, v níž autor učesal některé rozpory, poskládal k sobě příběhy, které mu připadly opravdu důležité, a vytvořil něco, co se dá číst opravdu o něco lépe, než skutečná Bible. Zvláště, když je vám deset… Tak jsem to četl a postupně uvěřil novozákonní zvěsti, kterou jsem ovšem, vzhledem k věku, vnímal hodně konkrétně a nikoli na symbolické rovině. Vzpomínám si, že jsem přemýšlel, zda se dostane do Nebe můj kocour Chundelka, a byl jsem poněkud zmatený ohledně instrukcí, jak se chovat při druhém příchodu Kristově. To všechno jsem ovšem přede všemi důsledně tajil stejně, jako předtím ten fetiš (který jsem, coby modlu, zničil).

No, a tak nějak to bylo do mých patnácti let. Pak přišla "Sametová revoluce" a po ní následovala invaze kazatelů všeho druhu. Mě si ulovila Rodina, jejíž misionáři přišli z Rakouska. Až mnohem později jsem se dozvěděl leccos o jejich minulosti a především o užívání sexu jako nástroje k lovení duší. Musím však konstatovat, že brněnská skupinka byla dočista mravná a když o tom tak přemýšlím, měla všechny znaky klasické letniční církvičky.

Šířili takové barevné kýčovité obrázky s tematikou Nebe a Druhého příchodu (používali motiv snášející se pyramidy), hráli folkové písničky o Ježíši a žádné sexuální svádění se nekonalo. Škoda! 😉 Na jednom z jejich shromáždění jsem "přijal Ježíše do svého srdce" a zažil nefalšovanou euforii konverze. Stav, který následoval, bych psychiatrickým termínem označil nejspíše jako hypománii. Fakt jsem si na tom ujížděl. Intenzivně jsem prožíval skutečnost, že jsem spasený! Tehdy došlo k dalšímu zlomovému okamžiku v mém životě, jímž bylo sčítání lidu. Až do dne, kdy jsem měl vyplnit příslušný dotazník, jsem svou víru před rodiči tajil, vlastně jsem se za ni styděl. Bylo to velmi schizofrenní! Ale když jsem vyplňoval ten sčítací dotazník, napsal jsem do kolonky vyznání: protestant. Pak jsem si s rodiči o své víře promluvil. Jaká to byla úleva! Jenže, jak se záhy ukázalo, měli sice pochopení pro mě, ale ne už pro pozvání Ježíše do svých srdcí. Snažil jsem se jim vysvětlit, jak je to úžasné, že za ně Ježíš umřel, ale oni zůstávali u své vágní víry, že možná nějaký Bůh existuje a tím to haslo. Uvědomil jsem si, že pokud se neobrátí, půjdou po smrti do Pekla a já budu v Nebi bez nich! Věřte mi, že mě to v té době opravdu trýznilo…

Skupinka, do které jsem chodil, jednoho dne zmizela. Tak, jako si nevzpomínám, kdy jsem je poprvé potkal, nevzpomínám si ani, kdy se v Brně přestali vyskytovat. Zůstal jsem se svou vírou sám… Hodně jsem kupoval a četl křesťanskou literaturu všeho druhu, občas jsem navštívil stadiónové kázání nějakého Američana spadajícího zřejmě do Hnutí víry, ale do žádného společenství jsem nevstoupil. Nevím přesně proč, vlastně jsem se tak nějak ostýchal – dodnes je mi ostatně nepříjemné, když mám jít mezi zcela neznámé lidi… O to víc jsem studoval Bibli a její výklady, také jsem měl křesťanského kamaráda – spolužáka na gymnáziu. Představte si, že pod vlivem zmíněné literatury (povětšinou propagandistického charakteru) jsem kupříkladu jistou dobu opravdu věřil v doslovnou interpretaci Bible a v kreacionismus (není snadné to teď psát, to mi tedy věřte!).

Zajímal jsem se však i o jiné věci, o věci, které se s mou vírou příliš neslučovaly; především o hry na hrdiny, četbu fantastiky, poslech metalové hudby, psychotroniku a (pouze teoreticky, abych ukojil zvědavost) o věci magické. Zvláště v souvislosti s metalem jsem řešil mnohá dilemata… V nějakých osmnácti letech jsem se už pomalu dopracoval k podstatně vlažnější víře, než jakou jsem měl na počátku, a biblické poselství jsem interpretovat stále více alegoricky a symbolicky. Stále jsem měl blíže k protestantismu, ale už jsem neodsuzoval katolíky jako modláře. Někdy v té době jsem se naposledy pokusil vstoupit do nějaké křesťanské církve, protože jsem tušil, že jinak to s mou vírou půjde dosti rychle z kopce. Jenže pak přišla maturita, přijímačky na vysokou a studium religionistiky… Díky religionistice jsem si v plné míře uvědomil, že to, čemu věřím, je prostě jeden z mnoha různých příběhů, jimž lidé věří, a označit jej za tu jedinou "Cestu, Pravdu a Život" je naprosto absurdní. Křesťanskou víru jsem definitivně opustil ve svých devatenácti letech. Bylo to velmi osvobozující – vlastně se dostavila euforie podobná euforii konverze, ale taková tišší, byl to pocit, jako když odhodíte nějaké těžké břemeno, s nímž jste se dlouho a zbytečně vláčeli. Uvědomil jsem si, že od této chvíle se mohu svobodně zabývat čímkoli, aniž bych musel řešit, zda je to v souladu s tím či oním výkladem křesťanské víry.

Od té doby jsem inklinoval k různým systémům: zenovému i tibetskému buddhismu, taoismu, klasickému hermetismu, castanedovskému "šamanismu", thelémě a nakonec – patrně vlivem postupujícího moudření, spojeného s odhazováním přitěžujícího duchovního balastu – k satanismu.

Přesto mne křesťanství, zvláště ve svých extrémních podobách, nikdy nepřestalo fascinovat. Proto dodnes čas od času chodím diskutovat na Grano Salis, proto se tím vším dodnes zaobírám. Ta problematika mne fascinuje především proto, že bych rád odhalil mechanismus, kterým se z normálního člověka stane fundamentalistický fanatik. Když vidím, že jinak velmi bystří a inteligentní lidé poté, co byli nakažen virem víry, myslí a jednají stejně, jako duševně nemocní trpící bludy, toužím nalézt nějakou "vakcínu", i když oprávněně tuším, že marně. Myslím, že ani "injekce do břicha" by nepomohly. Zvláště pokud nemoc již propukla. Na rozdíl od vztekliny však ještě lze doufat, že nakonec sama odezní, jako tomu bylo v mém případě…

 

* * *

Tento článek byl zveřejněn na Grano Salis a následovala dlouhá a pozoruhodná diskuse s místními křesťany, v níž se můžete seznámit hned s několika s různými odrůdami křesťanského myšlení. Pokud na to čas nemáte, pak shrnu to nejzajímavější:

V diskusi se nejprve objevil názor, že jsem ve skutečnosti nikdy křesťanem nebyl, protože jsem se nikdy nevzdal magie, nečinil jsem dostatečné pokání za to, že jsem jako dítě magii užíval, a proto jsem také spadl do chřtánu tak nebezpečných skupin, jako byla Rodina a Hnutí víry. Dále se objevil realistický názor, že jsem prostě křesťanem byl a odpadl jsem. Jiný diskutující se domnívá, že jsem sice odpadl, ale zůstala mi nějaká křesťanská rezidua. Nakonec jedna z diskutujících prohlásila, že jsem ve skutečnosti křesťanem nikdy být nepřestal!

Také se hodně debatovalo o satanismu a jeden katolík se velmi usilovně snažil odvrátit od mého rozhodnutí jít touto cestou.

Zajímavé bylo, že i když se mezi sebou lidé různých křesťanských vyznání na fórech běžně perou jako psi, vzájemně si spílají do heretiků a někdy se i posílají do Pekla (zvláště fundamentalističtí protestanti katolíky), v rámci této diskuse mezi nimi zavládlo příměří.

V každém případě z diskuse vyplývá, jak důležitým tématem odpadnutí od víry pro křesťany je. Tak důležitým, že je někteří odmítají i jako možnost – což se projevilo u dvou extrémních poloh hodnocení mé křesťanské anabáze ("nikdy jsi nebyl křesťanem" a "nikdy jsi nepřestal být křesťanem" jsou protipóly jen zdánlivě – ve skutečnosti oba postoje vycházejí z popření možnosti odpadnutí).

Co říci závěrem? Bylo to poučné, ale stačilo. Alespoň pro nejbližší půlrok… 😉

Reklamy

komentářů 21

Filed under Co život dal... a vzal.

21 responses to “Kterak byl Jaroslav křesťanem

  1. Dorian

    Zajímavé 🙂 Jsem rád že jsem k protestanitismu nikdy neiklinoval, jen jsem flirtoval s liberální formou katolicismu. Ale do postele jsem si jí nikdy nepozval. Ale k k věci, oprvadu protestanté berou katolíky jako modláře ?

  2. Díky. Jeden můj čtenář mi doporučil, abych napsal článek o svém exhibicionismu ;)K Tvé otázce:No, řekněme, že když je ten protestant kupříkladu člen Československé církve evangelické, tak sice nevěří v transsubstanciaci, ale nepokládá katolíkovu víru v ni (a ve svaté etc) za překážku. Evangelík je schopen myslet ekumenicky. Zato takový letniční fundamentalista (například někdo z Apoštolské církve) bere katolíka jednoznačně jako modláře, který se vydal na scestí a měl by se obrátit…

  3. Scipio

    Kojote, co tě vede k satanismu? Nedokážu pochopit, jak se někdo může dobrovolně přiklonit k uctívání zla a pohanských bohů – už jenom proto, že tato představa je o poznání hůře oddůvodnitelná než víra v boha v jakékoli podobě. Jak víš, že existuje satan, že existují určití bohové s určitými jmény? Víra v boha je nadřazená všem těmto primitivnějším vírám, proto taky na světě převládla monoteistická náboženství. Snad jsi se uchýlil k satanismu proto že ses potřeboval vzbouřit proti světu…?Každopádně já vyžaduji ucelený náhled na svět – jak ho přináší křesťanství, islám, judaismus (ač jsem ateista). Dalším způsobem náhledu na svět je toučasná vědecky uznávaná teorie vzniku světa a všeho kolem toho – to je taky jenom teorie. A nebo třeba hermetismus. Opravdu tě uspokojuje klanět se nějakým ikonám a provádět rituály?P.S.Ohledně toho, co jsi zmínil v článku, existuje kniha Bůh jako psychický virus od Petra Bakaláře. Nečetl jsem, ale mohlo by to být zajímavé…

  4. 2 Scipio: Díky za tip na knihu. Název zní zajímavě. Ohledně toho, jaký je můj satanistický náhled na svět a co mě k čemu vede: Náhled na svět řeším tady: http://kojot.name…sobni-mytus.phpMůžeme se o tom pobavit, ale nejprve si ten článek přečti a pak se nějak vyjádři. Ten článek vystihuje mou víru, ale také se věnuji zkoumáním toho, jak věci fungují, třeba tady:http://kojot.name…ych-systemu.phpCo se týče toho, co mě přivedlo k satanismu – a ta cesta vedla od hermetismu – napíšu o tom v dohledné době. Stručně lze říci, že jde o výsledek procesu, v rámci něhož jsem se zbavoval různého duchovního balastu, až jsem se dostal k něčemu, co je pro mne ryzí a funkční.

  5. černá vewiurrka

    moc zajímavej článek wewi wewHele Kojote a jak se vnímáš ty sám, jako někdo kdo vlastně nikdy křesťan nebyl či jako tzv. odpadlík? Tipuji podle tohoto článku správně spíš to druhé?

  6. černá vewiurrka

    protestanti, katolíci a pravá Církev KristovaTo jak berou mnozí protestanté (zejména američtí evangelikálové) nás katolíky mne inspiruje k citátu jednoho z katolických otců: "Lépe žít s deseti pohany než s jedním čarodějníkem, a lépe žít s deseti čarodějníky než s jedním kacířem jež se rouhá Bohu." Tudíž já osobně raději budu žít se stovkou muslimů než s jedním rouhačem a kacířem – a navíc i lidskou zrůdou – jako je Bush. Právě tato entita krásně dokazuje že kacířství a morální křivost jdou ruku v ruce. Totéž jistá Palinová, jež mluví osobně s Bohem jež ji úkoluje vyvražděním muslimů (katoličtí "modláři" by zajisté byli na řadě hned po nich). Striktně dle Písma vzato se jedná o tzv. rouhání proti Duchcu Svatému, a o tom je řečeno, že nemůže být nikdy smyto ani odpuštěno. Tedy je mi logicky desetitisíckráte milejší smečka lidožroutů či satanistů než taková protestanská cháska. Což nevylučuje existenci opravdu slušných protestantů jež neváhám nazvat "oddělení bratří". Ono je to o lidech ne o denominaci. Mít za přátele jen katolíky, to bych měl málo věřících přátel. Pravá Církev Kristova nejspíše nemá žádné denominace. Leč, abychom nebyli zase příliš kamarádští, v oné některými zdejšími trouby tak obdivovavé USA byl ještě do 50. let zákon že katolík nesmí zastávat místo soudce, šerifa, starosty, atd. Původně sice spíš než proti katolíkům obecně namířený proti Irům, Mexičanům a Italům, ale byl! A jak Písmo správně praví – "nikdo nedokáže aby pošlo čisté z nečistého". Tolik k USSÁKŮM – kaciřům – kacíři vždy byli a kaciři zůstali, jen v tom svém kacířství ještě drze a sprostě přitvrdili! Wewi wew!

  7. Vewiurrko, jsem přesvědčen, že jsem křesťanem byl a přestal jím být. Alespoň tomu vše nasvědčuje ;)Co se týče Tvé úvahy o hereticích, je zajímavá, ale asi to není něco, k čemu bych se měl vyjadřovat.

  8. gert

    už když jsem ty články četl na Granusalis, zjišťoval jsem, že mi srdce bije pro Kojota a dobře jsem se bavil nad komentáři a taky nad představou, že před pár lety bych mu psal zrovna takové. Úplně se mi připomněly ty úžasné časy kdy po Olomouci chodili zvěstovatelé s letáky, které byly podepsány "Marinelli – wien" a nikdo nevěděl, co jsou zač. proto si také ostatní církve hned okopírovaly ten s hlavou bělovlasého sympaťáka ježíšovského typu s bublinou "Pojď!" u úst a lákaly jimi na svoje evangelizační shromáždění. Steve Ryder a Reinhard Bonnke kosili řady uzdravenílačných lidiček mocí Ducha a mně, jakožto letničnímu freshmanovi se to náramně líbilo. I když to byla doba dost velkých absurdit, to, že člověk opravdu naplno prožíval každou chvilku a mohl být zapálený pro něco, co mělo nedozírný smysl bylo něco obrovského. Uchvátilo mně to a uchvátili mě ti, kteří mně vedli a kteří to zažívali se mnou… jen mě mrzelo, že moje dobrá maminka říkala, že prožívala úplně totéž, když byla v padesátých letech v ČSM a budovali novou společnost. cesta ven byla dlouhá a bolestná a být na jen mně, kdoví, jestli ji podstoupím. Každopádně už jsem dalek z Kojotova příběhu vyvodit, že zavrhl dobro a pustil se do uctívání zla. Dokud jsem to neprožil, neuměl jsem si představit, že by člověk mohl – pokud se doopravdy obrátil – přestat být křesťanem církevního typu. Pak se zvedla opona a otevřel obzor. teď už chápu a jdu dál. V jednom vtipu se baví dvojčata v děloze: Hele, a ty jako opravdu věříš na poporodní život?"

  9. 2 Gert: Díky za komentář. Když jsem studoval religionistiku, hodně mě zajímala problematika konverze. Možná se k tomu tématu jednou vrátím. Pak bude i Tvůj komentář cenným materiálem.

  10. černá vewiurrka

    reakcijaAle jo Kojote náhodou mne moc zajímá jak to ty vidíš s definicí kacíře, a zda ji Bush a Palinová naplňují či ne. Usáma je soudím ok neb korán přikazuje nemuslimy vraždit…zato s Biblí je to sporné, a křesťanská tradice a Nový zákon to vůbec zakazují! A podobně,zajímá mne tvůj pohled praktika i religionisty na to co je a není hereze…kritéria a tak. Muaím říci že jsem o tvé křesťanské epizodě fakt nevěděl…tedy ty umíš překvapit!

  11. Břetislav

    Dík!Ahoj Kojote,už dlouhou dobu mě to tvé křesťanské období zajímalo, ale nechtěl jsem s tím otravovat. Tuším, že se Ti to nepsalo lehce, vzhledem k tomu, že snad nikde jinde o tom takhle otevřeně nepíšeš. No, nemáš se za co stydět, nejsi jediný, kdo někdy věřil v doslovné znění Bible, to je v pořádku 😉 Spíš bych Ti vytknul, že ve svém (jinak zcela legitimním) odmítnutí křesťanství vymezuješ proti něčemu, co bych pracovně nazval "Bubble Gum Christianity", čili taková ta pokleslá forma, jejíž vyznavači většinou prožili nějaké to obrácení, povětšinou od ateismu a v tu ránu si myslí, že všemu rozumí a všechno dokážou posoudit. Vždyť lze přeci nalézt i mnohem hlubší a jemnější směry…Ale i tak díky za tento příspěvek!

  12. Vewiurrko, to máš tak – heretik vůči čemu? Z hlediska fundieho je heretikem katolík, protože katolická víra je nebiblická. Z hlediska katolíka je heretikem fundie. To, na čem se všichni křesťani shodnou, je Apoštolské vyznání víry a z tohoto hlediska lze za heretiky označit tak leda jehovisty (jsou to ariáni). Navíc musíš rozlišit mezi heretikem a schizmatikem. Atd. Atd… Z religionistického hlediska je heretikem ten, kdo se věroučně odchýlil od nějakého hlavního proudu – a je heretikem vůči tomuto proudu. Něco jako heretik o sobě neexistuje. Takže na Tvou otázku nelze objektivně odpovědět. Pokud Tě zajímá, kdo není a kdo je heretikem z katolického hlediska, zeptej se nějakého theologa…Břetislave, byly doby, kdy jsem určitý fenomén posuzoval podle jeho nejsvětlejších výjimek, například Romy jsem posuzoval podle těch pár, co vystudovali vysokou školu… Ty doby jsou pryč. To, že existují mnohem hlubší a jemnější směry v křesťanství nepopírám. Dokonce jsem ochoten se jimi i zabývat a přemítat o tom, co z nich vzešlo (například knihy sv. Jana od Kříže). Ale to nic nemění na skutečnosti, že křesťanství jako celek odmítám. Je mi bližší vycházet z těla než z ducha. Proto jsou mi nejbližší myšlenky satanismu a pantheistické vnímání světa.

  13. černá vewiurrka

    Hele a jak se liší ten heretik a schizmatik? Třebas je Bush aspoň schizmatik?

  14. Heretik je ten, kdo se odchyluje věroučně, schizmatik ten, kdo se odštěpí organizačně, dělá některé věci jinak, ale věroučně je ortodoxní. Z hlediska Římskokatolické církve byl po tridentském koncilu brán protestant jako heretik a pravoslavný schizmatik. Pravoslavný by ovšem řekl, že schizmatici jsou katolíci, protože není pravda, že se pravoslavní odštěpili od katolíků, ale katolíci od pravoslavných. Dnes, v rámci ekumenismu, už neberou katolíci protestanty jako heretiky, spíše se soustřeďují na to, co je spojuje. Záleží na tom, jaká vezmeš kritéria. Když se jehovisti odštěpili od adventistů, byli současně schizmatiky i heretiky – schizmatiky proto, že se odštěpili, heretiky proto, že odmítli božství Krista.Neboli: Nelze se zeptat, jestli je někdo heretik nebo schizmatik. Vždy musíš říci, vzhledem ke komu! A pokud tě zajímá, jak je na tom Bush vhledem ke Katolické církvi, zeptej se někoho povolanějšího. Třeba svého kněze.

  15. Anonymní

    DÍK to je moc dobrý nápad to mě mělo napadnout hned!

  16. gert

    magie a "magie"Ještě se pár slovy, větami a odstavci zastavuji u kojotova vyznání, že byl křesťanem a už není. Polemizovat s tím nehodlám. Musel jsem si ale projít sebereflexí a zjistit, že takhle jednoznačný nejsem. Ačkoli jsem dlouhá (ach… předlouhá) léta prodléval v Apoštolské církvi, budu protestovat proti „bubblegumovému křesťanství“ jako apriornímu označení letničních věřících. Byť se v této církvi vyskytuje stále mnoho narcistních megalomanů a jiných psychopatů a ti zase fascinují nejrůzněji frustrované existence, které si v jejich požehnané blízkosti kompenzují sebevědomí, člověk tam nalezne i hloubavé, ba pietisticky založené duše, které prostě věří, že Ježíš Kristus člověku nabídl s odpuštěním hříchů a spasením i něco víc, než povinnost vysedávat v kostele a mravně vychovávat děti. Že nabídl nadpřirozený život, ve kterém se dějou věci mimořádné a zázračné. Co za to chce? Pouze připuštění, že bez něj na to nemám, že jsem na něm závislý. Tomu se říkalo živá víra a byli tací, co to měli doopravdy (a já hleděl, ať to mám taky) a byli jiní, kteří si na to zoufale hráli (a ti byli na očích a taky pro smích)tahle víra byla zarputile nesmiřitelná vůči magii (magie=okultismus=satanismus=psychotronika=akupunktura=hypnóza=léčitelství=psychoterapie…) a vedl se duchovní boj. Pamatuju si, jaký dojem na mně udělala přednáška libereckého kazatele E. Ruckého o tom, jak ve městě porazili modlitbami magickou skupinu a zničili energetické body – dokonce jim prý okultisté telefonovali, aby už těch modliteb nechali. Přišel čas a já se posunul jinam, a co jsem si pročetl Petera Carolla, zjistil jsem, že mám na co navazovat. To, že katolická mše je vlastně magický rituál, je celkem zřetelné, ale co to je proti takové letniční bohoslužbě. Gnóze – na bohoslužbu člověk přichází ve slavnostní náladě, vstupuje do nadšené atmosféry, které se říká „očekávání na Pána“ a do hodiny až dvou, kdy se pronášejí celkem exaltovaně modlitby, zpívají gradující chvalozpěvy ve votivním postoji se zdviženýma rukama. Přítomní hovoří v jazycích, potencují se ve „vzývání a uctívání“ a dochází ke změněnému stavu vědomí, kdy všichni cítí „vanutí ducha“, „usvědčení“ nebo jiný zážitek, obyčejně docela silný. Evokace – V stavu gnóze se vzývají božské entity. „Pane přijď! Duchu svatý, přijď! Otče, vylij svou radost!“ atd. Evokované entity se pak užívají k invokaci „ Bože, použij si mně“ nebo k divinaci „takto praví Pán….“ Následují postupy očarování – nazývané taky nekompromisní útočná modlitba – kdy se určité věci „promodlují“ – třeba obrácení nějakého člověka, uzdravení, finanční prosperita apod. Heslo zní: „Modli se, dokud se něco nestane“. Pokud je to vhodné, může se dojít až k iluminaci – takový několikadenní půst, celonoční modlitební nebo kombinace. Když jsem si to takto shrnul, přijde mi přechod k méně úzkoprsé magii docela přirozený a potřebu oddělit se nějak od křesťanství necítím (odděluji se jen od křesťanů). Dokonce ani ten duchovní svět obydlený trojjediným bohem, anděly, démony, satanem a archanděly a mocnostmi a knížaty a čím ještě – se už nenutím považovat za monoteismus. Jo, je to trošku s nadsázkou, ale zase ne tak moc, takže to přidávám k diskusi….

  17. 2 Gert: Díky za skvělý příspěvek! Letniční křesťanství jako průprava na chaosmagii je skvělá myšlenka! Ale vážně: Docela by mě zajímalo, kolik současných magiků dosáhne takového stavu gnóze, jako letniční křesťané. V tom by se od nich skutečně mohli leccos přiučit.

  18. ratka

    opet jsem se skvele poucila diky. musela jsem si vyhledat co je to gnoze. Kojote, je to neco v tomhle smyslu? spojeni byti s predmetem uctivani?http://www.iencyklopedie.cz…noze/

  19. Ratko, to, na co odkazuješ, je gnosticismus, ale dá se to označit i jako gnose, tedy duchovní směr, který zpočátku konkuroval křesťanství. My se tu s Gertem ale bavíme o gnózi v pojetí Petera J. Carrolla , otce chaosmagie, který tímto výrazem myslí dosažení zvláštního stavu vědomí, řekněme extatického, a to buď inhibičními technikami (půst, odpírání spánku…) nebo excitačními (tanec do naprostého vyčerpání, sex…). Dá se říci, že jeho použití pojmu gnóze je poněkud zavádějící, ale asi chtěl najít termín, který by skloubil extázi s nějakou formou poznání či vhledu.

  20. ratka

    myslim ze kazdy hleda v zivote extazi a kdyz ji pozna tak by ji chtel opakovat. nesouvisi to nijak s nabozenstvim. Si myslim.Spise se zavislosti na necem. Extazi muze zpusobovat sex stejne jako kokain nebo LSD. TAky hudba. Hypnoza. Asi mame vsichni bunky k extazi v mozku. Vime kde. neurolog dokaze to misto najit. a clovek touzi ten prozitek opakovat. Proc?

  21. Myslím, že to souvisí s epifýzou a DMT. Viz http://kojot.name…use-recenze.php