Thanateros

Moje fascinace smrtí začala už v dětství, přišlo to během jednoho iniciačního zážitku nějakou dobu poté, co jsem si uvědomil, že živé bytosti umírají, přestávají existovat (už jsem to jistě v té době nějakou dobu věděl, ale pak se stalo něco, co způsobilo, že mi to v plné síle došlo).

Pamatuji si, jak jsme se dívali v televizi na pohádku Legenda o lásce a máma se zmínila, že herečka Jana Rybářová, ve filmu tak mladá a krásná, již nežije…
Jana Rybářová
(proč je na netu tak málo jejích fotek?)
Ohromilo mě to, ohromila mě skutečnost, že se ta dívka je už mrtvá (až mnohem později jsem zjistil, že spáchala sebevraždu). Nějakou dobu jsem se díval na hrané filmy jen s největším sebezapřením a dával jsem přednost filmům animovaným, tedy s neživými herci…

Pak nastoupila fascinace. Zaobíral jsem se ve svých fantaziích tím, jaké to bude, jaké to je – umřít. Ze všeho nejvíc mě zajímal ten práh, okamžik mezi životem a smrtí. Okamžik, kdy umírání přechází ve smrt. Poslední výdech. Poslední… úder… srdce———————————————————-

Bylo to pro mne Veliké mystérium.

Asi od deseti let věku jsem přijal koncepci posmrtného života a mystérium smrti tak ztratilo osten přechodu mezi absolutními protiklady. Možná právě proto má tolik lidí potřebu věřit v to, co je ve své podstatě contradictio in adiecto, tedy v posmrtný život (vlastně se jedná o transformaci smrti z čirého nebytí na jakého strážce prahu). Stále jsem byl smrtí a umíráním fascinován, ale nebylo to už tak silné. Když jsem koncepce založené na posmrtné existenci opustil, usedla Smrt opět na svůj trůn vládce osobního nebytí. Obzvláště naléhavou se stala představa poslední myšlenky, tedy myšlenky, pocitu, prožitku, které člověk už nikdy nesdělí svému okolí. Představa toho, co jíž nemáte sílu vyslovit (v skrytu duše doufám, že budu mít sílu pronést jako svá poslední slova "Více tmy! Více tmy!"). Trochu to připomíná horizont událostí černé díry…

Představoval jsem si mystérium smrti, okamžik definitivního konce, ve stovkách podob, bolestivých i bezbolestných, a bylo to obvykle velmi erotické. Také proto si Smrt rád představuji jako ženu…
Gaimanova DEATH (z cyklu Sandman)

"Měl krásnou smrt, umřel ve spánku…" říkává se. Jen aby to neříkali jednou o mně! brblávám v duchu. Nechci umřít pokojně ve spánku, protože chci vědět, co se se mnou v té chvíli bude dít a to přesto, že věřím, že tuto zkušenost již nikomu nesdělím (nefunguje-li telepatie, pak možná…).

Jak však zajistit, aby ten prožitek přechodu do nicoty byl co k čemu? Sebevražda… Zjevně nejlepší způsob, jak vzít celou záležitost do vlastních rukou. Mnohokrát jsem uvažoval o sebevraždě a několikrát chyběl jen ten poslední krok. Jedním z důvodů, proč jsem stále naživu, je skutečnost, že dokonanou sebevraždu můžete spáchat jen jednou – a přitom je tolik vzrušujících možností, jak to udělat! Kterou si vybrat? Skok z výšky láká stavem beztíže a také skutečností, že po dopadu bude mozek napadrť, takže půjde opravdu o čistý přechod život/smrt a nikoli život/bezvědomí/smrt, na druhou stranu je otázkou, nakolik pád umožňuje vychutnat si celý ten proces umírání. Oběšení by mohlo být zajímavé. Lákavé je i starořímské vykrvácení ve vaně horké vody, tam však místo iniciačního prožitku zemření hrozí předchozí spánek. Rázným činem by bylo nalehnutí na nůž (případně si pro tuto příležitost zakoupit meč) či podřezání hrdla. Jedy… ty mě nikdy moc nelákaly, ale jednou jsem uvažoval o tom, že se otrávím léky (to mi ovšem nešlo ani tak o prožitek smrti, jako o zbavení se nesnesitelné duševní bolesti). Opět je zde ale chyba v tom, že před smrtí člověk upadne do bezvědomí… Střílení se do hlavy (kdybych měl čím), je příliš rychlé na vychutnání, ale střelit se do srdce by mohlo být fajn… Takto nějak jsem uvažovával, když jsem se chtěl zabít, a jako osel v říkance jsem se často prostě nedokázal rozhodnout (ne, nebylo to v těch chvílích klíčové kriterium, jen pomocné, ale přece…).

Ovšemže si uvědomuji, že existují způsoby, jak to prozkoumat ještě během života. Velké dávky lysohlávek, stejně jako jedno pozoruhodné terapeutické sezení mne k tomu přiblížily. Jak si však mohu být jist, že to není jen iluze?

"The silence in the heart between two beats –

This silence

Is yours."

(Nathan Alterman)

Četba Bran meonu ve mně otevřela všechny ty thanatické sebedestruktivní touhy po prožitku smrti, ale myslím, že z toho nakonec, alespoň zatím, nic nebude.

Nicméně k jedné konstruktivní ideji jsem přeci jen dospěl: Našetřím si a zkusím bunjee jumping, tedy skok "nanečisto". Až budu mít nějaké zážitky, dám vědět…

PS: Ne, nejsem takový magor, jak si myslíte. Jsem ještě mnohem větší magor, než byste kdy tušili…

PPS: Déjà-vu, nebo se mi o psaní tohoto článku někdy v minulosti zdálo? Mám ten pocit…

komentářů 12

Filed under Co život dal... a vzal.

12 responses to “Thanateros

  1. ratka

    ja myslela ze tyhle myslenky ma kazdy :o) Ze jak zacne decko brat rozum (kolem tech deseti let) tak mu to dojde. To be to asi doslo o neco driv. Ale to zas tak velky rozdil neni. Zdravim :o)

  2. gert

    Uvědomění si konečnosti života je v období kolem deseti let celkem běžné. Psychika je tou dobou už připravená pustit existenciální úzkost tímhle směrem. Pokud si pamatuju, byl to pro mně spíše skličující zážitek než cokoliv jiného. Od rodičů jsem se dověděl, že "po smrti není nic" a to mi znělo beznadějně. Jakoukoliv jinou hypotézu jsem neměl čím podložit, ale hrozně jsem si přál, aby něco bylo. Od té doby jsem se posunul jenom k poznání, že ani hypotézu rodičů nemám čím podložit. Smrt mě neláká, ale jak věk postupuje (bude mi 40) přestává mě děsit. V křesťanském opojení mi to bylo jedno – "život je pro mne Kristus a smrt je pro mne zisk" – teď si jenom přeju, abych nezapomněl svoji identitu, na bezstarostné nebíčko už to nevidím. Uvědomuju si rozíl prioti svému dvanáctiletému synovi. Nikdy mu nikdo netvrdil, že po smrti nic není (ale taky nevěří na blaženost spasených) a o smrti dokáže přemýšlet bez nadměrné úzkosti, nějak přirozeněji. Závidím mu to. Smrt ve spánku mi taky nepřipadá krásná; tak jako jsem rád u toho, když usínám, tak bych si chtěl zažít i ten přechodový rituál, bude-li mi dopřán.Vzpomínám si na historku o I.P.Pavlovovi, jak se na smrtelné posteli nechal obstoupit svými žáky a popisoval jim své zážitky během umírání, zatímco oni to zapisovali. To je jako když se Caligula ve filmu vyptává umírajících, jestli už vidí Isis. Stejná pošetilost.

  3. Fíla

    Ahoj Kojote, zajímavý článek. Pamatuji se cos psal o astrologii přesto se tě zeptám pro případ že bys to věděl a nepřišlo by ti to příliš osobní v jakém znamení máš osmý dům a jestli je obsazený planetami ? Nebo ještě lépe čas, místo a datum narození ?

  4. Čím jsem starší, tím více mi připadá smrt všdnější a dokonce nudnější. Naopak, život úžasnější.

  5. Ratko, po pravdě řečeno nemyslím, že by se každý zaobíral tak vášnivě takovými věcmi. Ale jsem rád, že v tom nejsem sám ;)Gerte, možná je to pošetilost, možná není. Dost možná druh posedlosti. Jsem rád, že nejsem až takový magor, jako byl Botička, i když znáš to – příležitost dělá zloděje. On tu příležitost měl…Fílo, jen si mě prostuduj. Mám zajímavý horoskop… 5. 3. 1975, 12:00, Brno.Děde nevěde, neodvažuji se soudit myšlenky starších, sám vím, jak moc se toho v mém pohledu na svět může změnit třebas i jen během jednoho jediného roku…

  6. santowizard

    polobláznůmVidím,že jste mne dali další příležitost komentovat v otázce života a smrti.:každý vojenský kaplan říká ,že zabíjet v útoku je velký hřích a zabíjet v sebeobraně je malý hřích.I sebevražda může být v útoku nebo v sebeobraně.V takovém případě je člověk úspěšně nebo neúspěšně do sebevraždy doháněn jinými lidmi nebo on sám svou sbevraždou jiné lidi úspěšně nebo neúspěšně vydírá.Smrt je přirozená nepřirozená a nadpřirozená.Lidé umírájí a zabíjejí jeden druhého aby šli do pekla nebo do nebe.Umíráním a ke smrti můžeš jít rychleji nebo pomaleji s větší nebo menší bolestí.jak je libo osudu.Smrt čeká na každého.Bud ji hledáš nebo si tě najde ale ještě lepší je když hledáš nebo si tě najde nirvana.Lidé chcou umřít ,když je jim blbě a myslí si že jim potom po smrti bude lépe.Smrt je i symbolická a nebo že i spánek je jakási smrt a lucidní sen je jako posmrtný život.Podobně drogama změněný stav vědomí je taky jakési umírání nebo vstávání z mrtvých.Bud najdeš osvícení tady a ted v tomto životě nebo až potom a tam v příštím životě!Mít lucidní sny a náboženské zkušenosti ve dne v noci jako genius a prorok je bezva život.Zakládat víru na posmrtném životě vymysleli hrobníci .Když ježíš umřel, tak jeho duše šla do pekla aby vykoupil adama a evu na cestě do nebe!.Opak smrti je život.který je chráněn pudem sebezáchovy a immunitním systémem.

  7. Bretislav

    Ahoj Kojote,doprovodný obrázek na mě působí poněkud infantilním dojmem. Opravdu vnímáš smrt takto, nebo jde o pokus o vyjádření absurdnosti smrti?(Absurdnosti v tom smyslu, že např. takový vznešený Sókratés, pomalu odcházející z tohoto světa, obklopen zarmoucenými přáteli, se vzápětí setkává s touto vysmátou holčičkou … )

  8. Břetislave, Death není ani trochu infantilní a právě proto si může dovolit působit takovým dojmem. A kromě toho miluje život. Sežeň si a přečti si (v originále! Český překlad je strašný…) sérii Sandman od Neila Gaimana (a k tomu třeba i tři speciály o Death). Je to dílo, které má potenciál změnit člověka, jeho pohled na svět, lidství, na všechno. Věř mi, opravdu to stojí za investici. A až to přečteš, tak pochopíš, proč jsem sem dal právě tento obrázek…

  9. gert

    neobratnou stylistikou nastalo, že poslední odstavec u mně vyznívá jinak, než by měl. tu pošetilost, kterou tam přisuzuju Botičkovi i Pavlovovi nacházím taky u sebe. proč pošetilost? připadá mi to jako stát prvně v životě před kinem frontu na lístky a ptát se lidí, kteří už jdou dovnitř, jaké to tam je. jednak mi to stejně nikdo uspokojivě neřekne a pak – až přijde můj čas, uvidím sám. Ale zvědavý proto býn nepřestanu, to ne.

  10. černá vewiurrka

    Mimochodem můj oblíbený komix je o Posledním Americkém císaři…

  11. Ano, ten motiv Gaiman uchopil naprosto nepřekonatelně.

  12. Bretislav

    Ahoj Kojote,díky za tip, rád se po tom podívám. Hezký den přeju!