Okamžik před půlnocí

Přišlo to rychle, tak rychle, že zpočátku vůbec nechápal, co se děje. Uchvácení vírem, průlet tunelem, rekapitulace celého života. Je to tady! blesklo mu hlavou. Umírám.
V té chvíli pohlédl do jasného světla…

Stál a civěl na světelnou bytost, z níž vyzařovala božská vznešenost. Vzápětí rozeznal ve světle dospělého muže s laskavým výrazem ve tváři zdobené pečlivě upravenými vousy. Pak ten muž rozpažil a ukázal mu rány na rukou. V témže okamžiku jej zaplavil příval lásky.
"Tak moment," prohlásil umírající. "Stala se mýlka. Ty nejsi můj bůh."
"Já jsem Syn boží a jsem zde pro každého," odvětil Kristus a vyslal k němu další vlnu lásky. "Nevěřil jsi ve mne, ale dávám ti ještě jednu, poslední, šanci uvěřit ve mě a získat život věčný."
Zdálo se mu to, nebo v Kristových slovech zaslechl lehce výhružný podtón? Možná jsem jen paranoidní, pomyslel si. Což ovšem nemění nic na tom, že tohle není můj bůh.
"Díky za nabídku, ale můj bůh je Veles a já mám mít schůzku s ním a ne s tebou."
"Mnozí, i ateisté, uvěřili a přijali mou lásku do svých srdcí. Proč jsi tak zatvrzelý?"
Velesi, kde k čertu jsi? To mám poslední okamžiky své existence strávit plkáním s Kristem?
"Je můj, Kriste!" ozvalo se za jeho zády. Otočil se a s úlevou pohlédl na vysokého muže, jehož hlava byla zdobena majestátními rohy. Na sobě měl kůže a kožešiny divokých zvířat, jeho halena byla z jelenice a v ruce držel poutnickou hůl. Vyzařovala z něj divoká a téměř hmatatelná energie. Kristova záře poněkud pohasla.
"Už jsem se bál, že nepřijdeš," řekl umírající s úlevou v hlase. Veles se usmál a uhladil si bujný tmavý plnovous zdobící úzkou, větrem ošlehanou tvář.
"Vysvětlím ti to cestou. Pojďme."
Veles pozvedl hůl a před ním se otevřel průchod, z něhož dýchla vůně tlejícího listí.
Kristus se se smutným výrazem ve tváři otočil se a zmizel ve světle.
"On to zkouší pořád," vysvětloval Veles. "Co si budeme povídat, pořád je hodně mocný, ale také ví, že mu teče do bot, tak se snaží vytáhnout životní sílu z každého, kdo zemře ve sféře jeho působnosti. Docela se mu to daří. Lidi jsou po smrti většinou hrozně zmatení a ten jeho trik s láskou, spojený s hrozbou pekla, dokáže zviklat i ateistu. Jsem velmi potěšen, že jsi o jeho nabídce ani na okamžik neuvažoval…"
To už kráčeli tichým podzimním lesem; Velesův zvučný hlas a šustění listí pod jejich nohama byly jedinými zvuky v okolním zadumaném tichu.
"Takto si mou energii vezmeš ty," poznamenal umírající muž. Bůh se rošťácky usmál.
"Ovšem. Nějaké námitky?"
"Ani v nejmenším. Na to, abych ji udržel sám, nemám schopnosti, a pokud si ji má někdo vzít, pak kdo jiný než ty, můj bože."
"Po pravdě řečeno už stejně nemáš možnost to změnit, ale jsem rád, že to říkáš. Vlastně se to už děje."
Muž si uvědomil, že má pocit, jako by se rozplýval. Stále vnímal les a blízkost boha, ale měl pocit, jako by to vnímal někdo jiný. Stejně tak to, co se tvářilo, že je jeho tělo, jako by mu nepatřilo. Je to jako depersonalizačně-derealizační stav, blesklo mu hlavou. Nic, co bych neznal…
"Můj mozek umírá. Přestávám existovat," konstatoval.
"Nebo se rozplýváš v bohu, piješ z řeky zapomnění, připravuješ se na další vtělení… ve skutečnosti jsou to jen různé a ne zcela přesné způsoby, jak říci totéž," dodal bůh.
"Velesi?"
"Ano?"
"Žil jsem dobrý život?"
"Co myslíš?"
"Ano. Rozhodně zajímavý."
"Tak proč se ptáš?"
Vkročili do rychle houstnoucí mlhy, jež proměnila kmeny majestátních stromů v pouhé stíny.
"Myslím, že bych měl ještě něco říct," povzdechl si muž a jeho vlastní hlas mu zněl cize a vzdáleně. "Nemůžu si vzpomenout."
"Netrap se myšlenkami, už nejsou důležité," pravil tiše Veles.
Vkročili na mýtinu na jejímž konci se rýsoval obrys velkého dřevěného domu. Muž byl v té chvíli víc mlhou a lesem a listím něž člověkem.
"Jak se jmenuju?" zeptal se do ticha.
"Na tom nezáleží," odvětil bůh, otevřel dveře svého chrámu.
Vešli…
Reklamy

komentářů 14

Filed under Povídky a příběhy

14 responses to “Okamžik před půlnocí

  1. Wu

    Vynikající! Tohle pojetí bohů, duše a konce života je mi blízké. Tisknu a zakládám do archivu.

  2. @ Wu: Díky za ocenění. A je mi ctí být ve Tvém archivu 😉

  3. Robert Wankes

    Tvé názory nesdílím, ale myslím, že je zdravé, nezaujatě vidět i jiné možnosti, říct si, že "něco je možná jinak" 🙂 fajn povídečka, díky za ni!

  4. Rádo se stalo, Roberte.

  5. LZ

    Pěkné a inspirativní:-)

  6. Díky, LZ. V takové ohlasy jsem věru nedoufal.

  7. LZ

    Tvé povídky o posmrtném životě jsou poutavé všechny – má to vtip (konkrétně tady tak zpětně působí ten snažící se a skrytě vyhrožující Kristus – kdo by to do něj řekl 🙂 ) a zároveň nutí trochu k zamyšlení. Ono těch konceptů toho, jak to vypadá a chodí po smrti je hodně, tak neškodí se nad tématem pozastavit ze všech možných úhlů…a nejlépe s nadhledem 🙂

  8. černá vewiurrka

    Mno proč ne....ale proč je to tak prvoplánově těžkopádné a patetické? Nejlepší podobná scéna – Sapkowski – les plný mlhy co nikde nekončí a hezká mladá Smrtka s věnečkem kopretin. No a vsadím se že existuje i hafo jiných literárních vychytávek. Takže laťka je velmi vysoko!

  9. černá vewiurrka

    Btw…..doporučil bych absolvovat Powa – čili meditaci řízené smrti.

  10. černá vewiurrka

    ..samozřejměaž se dáš dokopy a hlavně před ní udělat všechny praxe co máš, myslím že bys z toho vytěžil hodně a zejména i literárně.

  11. samas

    Kojote, tohle je skvělá povídka, takhle nějak bych si to taky představovala,ať už by tím rohatým bohem byl Veles nebo Lucifer.

  12. Czernozub

    moc se mi líbilo 😉

  13. ondskan

    Povidka paradni 🙂 , kdyz nekdo premysli i po smrti tak existuje Veles i Kristus :-)doufam,ze jsem neurazil svou hrubou mluvou….