Včera mi bylo zle

Včera mi bylo tak zle, že i nesnesitelné poslední dny působily dojmem dovolené na pláži.

Vlastně tento článek píši včera pro dnešní zveřejnění (z mého pohledu dnes pro zveřejnění dnešní) a zkouším se z toho vypsat. Když se mi z toho nepodařilo vyspat, což jsem během dne zkusil celkem dvakrát a potřetí jsem k tomu neměl daleko. Je mimochodem zajímavé, když usínám při četbě knížky. Upadám do stavu, kdy se mi zdá, že čtu dál – buď tutéž knihu, nebo – častěji – něco jiného. Často je to zajímavé snové čtení, ale nejsem si schopen z něj cokoli zapamatovat… Ale zpět k tomu, co jsem musel řešit. Představte si, že je vám tak zle, že sebevražda vypadá jako jediné schůdné řešení celé té mizérie. V takové chvíli skutečně ztrácíte pud sebezáchovy, jsou to okamžiky tak bolestipné, že hledáte cokoli, co by vám ulevilo. Pokud jste jako já, tak se vyhýbáte patákům jako je Lexaurin, Neurol či jiné benzodiazepiny, protože víte, že je to jen odklad a stejně to moc nepomůže (tedy v mém případě). Nakonec si je stejně vezmete, ne proto, že chcete utíkat před problémem, ale ze stejného důvodu, z jakého si vezmete něco na bolení hlavy, pokud je bolest taková, že je k zešílení. Nebo pokud vás šíleně bolí zub a musíte nějak vydržet do rána, na kdy jste domluvení se zubařem. Prostě zkusíte cokoli, abyste si od té bolesti alespoň na chvíli odpočinuli. Takže jsem si vzal Lexaurin a posléze i Neurol, což trochu utlumilo tu šílenou psychosomatickou bolest celého těla a umenšilo palčivost bolesti psychické. Jen trošku, ale lepší než nic. Stále se cítím hrozně a nezabiju se jen proto, že mé ženě na mně z důvodů, které tak docela nechápu, záleží a vymohla si na mně slib, že než se k takovému kroku rozhodnu, zkusím nejdříve, zda mi nepomůže hospitalizace. Což by v tomhle stavu byl patrně dobrý nápad, jistě bych si v blázinci trochu odpočinul, ale myslím, že po návratu by se vše brzy vrátilo do starých kolejí. Především bych však musel přerušit intenzivní psychoterapii, na kterou chodím, a která je z dlouhodobého hlediska důležitější, než sebedelší odpočinek v šaškecu. Ostatně můj současný stav jistě souvisí i s tím, že právě procházím změnou léků…
A teď se určitě najde nějaký chytrák, který mi řekne, že se mám vzdát služby "temným silám" a pokud možno se obrátit k zaručeně jedinému a pravému Kristu pánu, případě mudrc, jenž mi poradí, že bych se měl věnovat fyzické či jiné práci, cvičit, bojovat, lézt po horách, prostě zatnout zuby, překonat to a tak dále a tak dále… A víte co? Chcete-li mi psát do komentáře podobné "rady", běžte raději do prdele rovnou, než vás tam pošlu. Dělání sice opravdu všechny smutky zahání, jak se zpívá v jedné pohádkové písničce, ale já nejsem smutný, netrpím rozladou, nezažívám splín či depku, ale usiluji přežít v extrémní situaci, jejíž slučitelnost se životem je vpravdě diskutabilní. Můj mozek se zbláznil, pracuje v sebedestruktivním módu a je to právě má vůle, která mne drží při životě, a na další věci se jí už téměř nedostává. A vlastně se to netýká jen moyku, ale celého těla… Myslím, že bych se měl zmínit o zpětnovazebných smyčkách – je prokazatelné, že psychika ovlivňuje tělo, včetně pochodů v mozku a dokonce mění i jeho tvar. To pak zpětně ovlivňuje psychiku. Vážně si myslíte, že takovou smyčku dokáže změnit nějaké jednoduché řešení? Nějaký prostý recept typu "Seber se!" Napadá mne přirovnání k lidskému ovlivnění životního prostředí – pouhé přerušení jedné části působení nemůže napravit vzniklé škody. Je třeba sanace a rekultivace. A to nejde učinit ze dne na den…
Tím chci říci, že je možné, že – kromě vrozené dispozice – ovlivnilo rozvoj nemoci i několik špatných rozhodnutí v mém životě, že si za to skutečně do určité míry "můžu sám". No a co? Jestli jste nikdy neudělali nic, čím byste ohrozili své zdraví, hoďte kamenem…
No, myslím, že cesta "vypsání se" z těch hrůz příliš nefunguje, takže to ukončím a pokusím se napsat nějaký konstruktivnější text, třeba recenze nedávno přečtených knih. Závěrem jen zmíním, že se svou nemocí pracuji – každý týden u psychoterapeuta, dále pak prostřednictvím snů, kontemplacemi nad sděleními obsaženými v různých extrémních stavech (pokud nejsou tak silné, že je to nad mé schopnosti) a obracením se na svého boha, aby mne provázel temnotou a pomáhal mi přežít. Na víc v současné době nemám dost sil, ale neřekl bych, že je to zrovna málo…

PS: Dnes ráno jsem se probudil do hrůzy srovnatelné s tou včerejší, takže pokud se nebudu příliš hluboce věnovat komentářům, tak proto… Psát s přemýšlet se mi uspokojivě daří až pozdě v noci.

Reklamy

komentářů 17

Filed under Co život dal... a vzal.

17 responses to “Včera mi bylo zle

  1. L.

    tak at ti je zkratka lip, preju..a ono bude

  2. @Teo

    Netřeba zveřejňovat,posílám se doprdele sám. 😉 Jenom se mi zdá, že se moc zabýváš sám sebou. No a to, zejména v tomhle konkrétním případě, nemůže vést k dobrým koncům… přičemž "dobrým koncem" mám na mysli Tvůj osobní prospěch. Tak sorry, už padám…

  3. @Teo, jestli by ses nezabýval třeba rakovinou, kterou by u Tebe objevili, pak je Tvůj komentář namístě. Jinak – zabývám se tím, protože se s tím snažím něco dělat a hledám všechny možné cesty. Ignorovat to prostě nelze. Nebo bys dokázal ignorovat šíleně bolící podebraný zub?

  4. Nikdo snad nečeká, že budeš psát odpovědi tady na komentáře ihned a všem,takovéhle obří nároky nikdo nežádá – to napadá asi jen tebe, Kojote, protože jsi starý písmochrlič. I teď. Nic neradím 🙂 jen se podivuju, že stále písmochrlíš, že si neodpočineš, nelehneš, neusneš, nevysereš se na nějaké čtenáře. Jo, zabýváš se sám sebou, to souhlasím s @Teem ; ale kdyby to šlo jinak, tak by to šlo jinak, ne? Být hospitalizovaný kvůli změně léků mi připadá normální, to dělá hodně lidí; ale to si uvážíš sám, s tou intenzivní terapií. Seš prostě sekáč. 🙂

  5. Bretislav

    Vydrž…… než to přejde.(Kdyby to tak jednou přešlo napořád!)

  6. Karkulka

    Obdivuju, smekám, držím palce a taky děkuju, že mi svým psaním o tom pomáháš některým věcem lépe porozumět…

  7. černá vewiurrka

    To jsem nemyslil že to ještě může být horší…..pamatuji jak jsem současně bojoval s PSS, spánkovou poruchou a abstinečním syndromem…nic moc, žít skoro rok v blití po nocích a dva měsíce v něčem jako chřipka…ty bolesti hlavy a kloubů a migrény…a další dávky blití…ale toto vypadá opravdu o moc více zle. Držím palce wef!

  8. Robert Wankes

    …nevím co říct Kojote, snad jen, že tu máš kolem lidi, které ani neznáš, ale přesto jim na tobě záleží…drž se!

  9. Liško, to máš tak – když se mi tak někdy před půlnocí udělá líp, někdy dokonce dobře, tak toho využiju a dost často studuju nebo píšu nebo obojí. Jenže tou dobou už Lucienne spí a počítač s internetem je v ložnici, takže nemůžu odpovídat na komentáře. Ergo – psaní článků mi pomáhá, dává tomu všemu jakýsi, byť pofiderní, smysl. Zato odpovídání na komentáře je v tomto období hrozně vyčerpávající… Současně mám jakousi potřebu dát čtenářům najevo, že na ně neprdím, že jsem rád, že tu jsou a komentují a tak. Tak jsem alespoň ukončil sáhodlouhé debaty, protože na to fakt teď nemám ani chuť, ani sílu…

  10. Cujo

    A víš ty co, KoKote :)? Ty si takovej voser, že si až zabavnej. Hovno máš a né depresi. To bys nebyl schopnej číst neřkuli "vypisovat se". Ty si línej kripl, kterej se dusí vztekem. Tím kašírovaným satanizmem to nezachráníš. Jsi nula, primárně líná, arogantní, nic nedokázavší nula. Mr.Nobody. Víš co, přestaň se zviditelňovat tlacháním o suicidu a přejdi k činu. Na svou tlustou mařenu se nevymlouvej a KONEJ. ZABIJ SE, JAROUŠI!!! A neprotahuj to. Mařena se z oblíbený role samaritánky hladce přehraje do esotééééricky vdovy – tyhle exteriérově katastrofální psychorachejtle nic nepoloží :-D. Přeju příjemnou SMRT :-).

  11. aiko

    Milý Kojote, obvykle vůbec nenajdu odvahu napsat příspěvek..ale kamarád mě přemluvil a tak píšu..už tři roky se snažím přežívat "normálně" a překonávat nesnesitelná puzení různého druhu. Stébla se chytám…kolikrát je ale vetché a někdy shnilé. Tvoje stránky pro mě naopak představují intenzivní zážitek, kvalitu a inspiraci. Díky Ti :). Přeji mnoho životadárné kreativity při plavbě temnou nocí duše.

  12. Kojote, držím Ti v tomto boji palce!ad psychosomatické bolesti – nemůžu říct z vlastní zkušenosti, ale kdysi, když jsem se o deprese více zajímala, narazila jsem na zmínku o tom, že docela dost při nich tělo spaluje hořčík a vápník. A vím, že jednomu z lidí, které znám, braní větších dávek hořčíku trochu od té fyzické bolesti pomáhalo…

  13. Díky za tip. Zkusím to.

  14. černá vewiurrka

    K věci…..a proč si prostě nedáš kompl mimo ložnici? Nevíš že to není zrovna zdravé na místě kde je elektromagnetický smog z pc spát?

  15. Z výše uvedeného snad jasně plyne, ž kdy spíme, je počítač vypnutý. Osobně ovšem na "elektrosmog" nevěřím, ale zvuk zapnutého počítače může na spícího podprahově působit.

  16. černá vewiurrka

    Elektrosmog....je měřitelná věc. Nejde o nic jiného než silně ionizovaný vzduch. A moc zdravé to není. Jsi co vím typická "sova" a tím pádem máš nejvyšší výkonnost navečer, tím pádem máš li pc v ložnici kde na něm jsi někým jiným (patrně skřivanem") omezován v práci, jsi jen sám proti sobě.

  17. Už jsem někde psal, že máme doma dva počítače. Ten v ložnici je připojený na net, ten v pokoji, na kterém píšu články, ne. Nebyl by problém připojit i ten v pokoji, stálo by to jen o pár korun měsíčně navíc, ale já to nechci – zcela mi vyhovuje psát pozdě v noci u sebe a nenechat se rozptylovat internetem. Tudíž když jde Lucienne spát, počítač v ložnici vypínáme a pokud chci na něčem pracovat, pustím si vedle svůj a pracuju na tom. Ale pochopitelně nemůžu odpovídat na komentáře. JE TO TAKHLE UŽ KRUCINÁL JASNÝ???