Edward O. Wilson: Konsilience – jednota vědění (recenze)

Kniha s podtitulem "O nezbytnosti sjednocení přírodních a humanitních věd" mne nemohla nezaujmout. Zvláště proto, že vím, jak na sebe tyto dva tábory odborníků často nevraží. A také proto, že sám tuto nevraživost pociťuji jako stav, jenž by bylo více než záhodno nějak překlenout.

Edward O. Wilson (1929), známý jako průkopník sociobiologie (u nás pak především jako autor knihy O lidské přirozenosti) patří k těm přírodním vědcům, kteří jsou – a to je ovšem moje interpretace – právem nešťastni z faktu, že značná část filosofů, sociálních vědců a pochopitelně i vědců humanitních, tápe z jejich hlediska v temnotách a řeší pseudoproblémy. Což pak nutí přírodovědce, aby začal filosofovat, protože co si člověk sám neudělá, to obvykle nemá. Za sebe musím říci, že to plně chápu a mám tendenci stát spíše na straně filosofujících přírodovědců (nebo přírodovědně vzdělaných a zajímajících se filosofů), než na straně badatelů zcela odtržených od materiální reality interpretující interpretace interpretací… U přírodovědce cítím ono napojení na skutečný život, jeho poznání je bytelným stromem s hlubokými kořeny, zatímco "poznání" mnohých filosofů lze přirovnat k vzdušným zámkům – krásným, vznešeným, leč bez valné souvislosti s realitou. Ale dosti mých pocitů a filosofických úvah. Wilson se ve své knize usiluje o to, aby byla propast mezi přírodními vědami na jedné straně a společenskými a humanitními obory na straně druhé překlenuta, protože takové sjednocení, jež nazývá konsiliencí (z latinského consilīre – "skočit dohromady"), může pomoci vyřešit nejen množství důležitých otázek o člověku a jeho místu v přírodě, ale také může nabídnout praktické podněty k vypořádání se s palčivými problémy současnosti, jako jsou ekologická problematika, mezilidské konflikty či přelidnění.

Nicméně si to Wilson "zavařil" hned na prvních stranách knihy, když napsal: "Naším společným cílem je proměnit co možná největší měrou filosofii v přírodní vědu." (str. 16)

Je mi jasné, že tohle spousta filosofů prostě neskousne. Já ano, takže mohu číst dál aniž bych se rozčiloval. Pokračujme tedy. Autor se nejprve věnuje "dělostřelecké přípravě", kdy zdůrazňuje důležitost překonání úzce zaměřených odborných specializací a odvolává na ideály osvícenství, zdůrazňuje roli redukcionismu a má zde také jeden pozoruhodný postřeh týkající se role Boha v případě zrodu novověké vědy, který pokládám za důležitý (v tom smyslu, že i Bůh udělal pro vědu něco důležitého): "Proč se žádný Descartes nebo Newton neobjevil v Říši nebes? (…) [Č]ínští učenci opustili myšlenku existence nadpřirozené bytosti s osobními a tvůrčími schopnostmi. V jejich vesmíru neexistoval žádný racionální tvůrce přírody, a proto ani předměty, které přepečlivě popisovali, se neřídily obecnými principy a místo toho existovaly v rámci určitých pravidel kosmického řádu. Pokud chyběla naléhavá potřeba znát pojem ‘obecně platné zákony‘ – jinak řečeno, znát představy v mysli Boha -, pak existovala jen malá nebo vůbec žádná snaha po nich pátrat." (str. 37). Na tom určitě něco bude a jen to dokládá fakt, že všechno zlé je k něčemu dobré, Boha nevyjímaje… 😉

Mimochodem, sám Wilson se kloní k deismu, ale k tomu se ještě dostaneme.

Autor dále čtenáře seznamuje s úžasnými objevy přírodních věd, tyto pasáže působí jako apoteóza a je otázkou, zda zasahují tu správnou cílovou skupinu. Po pravdě řečeno pokládám tyto části textu za spíše slabší. Člověk zajímající se o přírodní vědy tam mnoho nového nenajde a člověk, jehož chce autor přesvědčit, že přírodní vědy opravdu mají k realitě blíže než třeba postmoderní filosofie ("Z Derridovy vyumělkované obskurantní prózy není ani zřejmé, zda to, co tím míní, ví on sám." (str.49)), se možná spíše zatvrdí a bude autorovo upřímné nadšení pokládat za výraz "scientistické arogance". Podstatně důležitější je kapitola nazvaná "Lidská mysl", v níž už autor směřuje ke svému vytyčenému ideálu, tedy ke konsilienci přírodních a humanitních věd o člověku. Na vlastní parketě se pak ocitá v kapitole "Od genů ke kultuře", kde v započatém trendu pokračuje: "Abychom mohli uchopit tajemství lidské existence, musíme porozumět genům i kultuře, a to ne odděleně, podle tradičního způsobu věd a humanitních oborů, ale dohromady, s vědomím skutečnosti lidské evoluce." (str. 184). Stejně dobře sleduje autor svůj záměr i v dalších kapitolách týkajících se genetické způsobilosti lidské přirozenosti, kde se zabývá mimo jiné zajímavou problematikou kulturních univerzálií coby epigenetických pravidel s genetickým základem, které lidi predisponují zavedení určitých univerzálně rozšířených zvyklostí a institucí (jedná se vlastně o myšlenku na pevnější půdu postavených archetypů), přičemž velký důraz klade na problematiku vytváření smlouvy.

V deváté kapitole se zaměřuje na kritiku společenských věd, přičemž hlavní problém vidí v tom, že "[s]polečenští vědci vcelku odmítají myšlenku hierarchického uspořádání poznání, které je pojítkem a motorem přírodních věd." (str. 205) Společenští vědci nejsou schopni "zasadit své příběhy do rámce fyzických reálií biologie člověka a psychologie, přestože kultura vznikala právě tam a ne v nějakých hvězdných dálavách." (str. 206) Společenské vědy se pohybují horizontálně a chybí jim vertikalita a hierarchie, proto mají problém s převodem individuálního chování na skupinové. ¨

V dalších kapitolách se věnuje umění a jeho interpretaci, přičemž nabízí množství podnětů, jak fenomén zkoumat z evolucionistického hlediska, a dále pak etice a náboženství, kde obhajuje naturalistický a empirický pohled na etiku proti pohledu transcendentálnímu, což čtenáře jistě nepřekvapí. I zde nabízí množství námětů k plodnému výzkumu.

Zajímavý je Wilsonův pohled na náboženství, jemuž připisuje schopnost poskytovat evoluční výhodu a které dává do souvislosti s tribalismem. Přestože je na jednu stranu naturalista a náboženství pokládá za přirozené fenomény, jež se rodí a umírají, vyjadřuje se na toto téma s jistými sympatiemi jako k neodmyslitelné součásti lidského života. Uvědomuje si však i rozpor mezi náboženským myšlením a racionalitou:

"Pokud nás přesto historie a věda něčemu naučila, pak tomu, že vášeň a touha nejsou to samé, co pravda. Lidská mysl dospěla ve svém vývoji k víře v bohy. Nedospěla k tomu, aby uvěřila biologii. Souhlasné přijetí nadpřirozena bylo velmi prospěšné v průběhu prehistorie, kdy se vyvíjel mozek. Proto stojí v tak ostrém kontrastu k biologii, která se vyvinula jako produkt moderní doby a není stvrzena genetickými algoritmy. Znepokojující skutečností je to, že tyto dvě víry nejsou fakticky kompatibilní. Ze stejného důvodu i ti, kteří prahnou jak po intelektuální, tak po náboženské pravdě, nikdy nezískají obojí v plném rozsahu." (str. 294).

Zdá se, že autor vkládá jisté naděje do výdobytků moderní teologie, zmiňuje například Paula Tillicha a procesní teologii. Dawkins by mu zřejmě odpověděl, že to je sice hezké, ale masa věřících takto neuvažuje… Wilson sám pochází z baptistického prostředí Alabamy a má k náboženství sentimentální vztah, který se snaží smířit s vědeckou racionalitou, snad také proto se kloní k deismu. Po pravdě řečeno jej chápu, ale myslím, že i on sám musel cítit, s jakými rozpory se potýká, nicméně učinil odvážný pokus k jejich rozřešení: "Náboženství si udrží svůj vliv, pokud trvalou a poetickou formou utřídí a zpracuje ty nejvyšší hodnoty lidstva v souhlase s empirickým poznáním. Je to jediný způsob, jak si zajistit přesvědčivé morální vedení. Slepá víra, bez ohledu na to, jak vášnivě je vyjádřena, nebude postačovat." (str. 298)

Mimochodem: Myslím si, že Wilson je zednář. A určitě doufá ve vysoké ideály, jinak by ostatně nenapsal takovouto knihu. Já na to jen mohu říci, že by to bylo krásné, ale že právě kvůli té lidské přirozenosti, o níž v jde v knize především, si náboženství udrží svůj vliv úplně jiným způsobem, způsobem, který nebude mít se zpracováním nejvyšších hodnot lidstva v souhlase s empirickým poznáním nic společného. Rád bych se mýlil.

Přejděme k závěru knihy, výstižně nazvaném "Kudy dál?". Zde nejprve rekapituluje svou myšlenku sjednocení věd: "Ústřední myšlenkou světového názoru konsilience je, že veškeré konkrétní jevy, od vzniku hvězd až po činnost společenských institucí, jsou založeny na materiálních procesech, jejichž podstatu lze vždy nakonec převést do podoby fyzikálních zákonů." (str. 299) a konstatuje, že v odpovědi na otázky "Kdo jsme? Odkud pocházíme? Jakým způsobem se rozhodneme, kam půjdeme?" teologie selhala a západní filosofie nenabízí žádnou slibnou náhradu a kvůli jejím komplikovaným konstrukcím a profesionální váhavosti moderní kultura postrádá smysl. (str. 302)

Dále se pak věnuje současné situaci světa, především ekologické problematice a rostoucímu přelidnění, které vnímá jako klíčový problém. Kritizuje ekonomii, že tuto problematiku dosud nevtělila do svých kalkulací, odmítá přílišný optimismus ohledně technického pokroku jako řešení všech problémů, ale kritizuje i odmítání vědy a techniky, protože už jsme zašli příliš daleko a na stromy se vrátit nelze. Zaujímá tedy realistické a vyvážené stanovisko a snaží se být tváří v tvář hrozivým faktům mírným optimistou.

"Vstupujeme do nového období existencialismu, ne do původního absurdního existencialismu Kierkegaarda a Sartra, který poskytoval jedinci úplnou autonomii, ale do ideového plánu, podle něhož sjednocené, všeobecně sdílené poznání poskytuje možnost přesného úsudku a rozumné volby." (str. 335) Doufejme, dodávám já.

Wilsonova Konsilience je podnětná a inspirující kniha pro každého, kdo se chce zabývat filosofií či humanitními nebo společenskými vědami z naturalistického hlediska. Je otázkou, zda (a pokud, pak za jak dlouho) dospějí vědy k jednotnému základu, ale je dobré mít před očima ideál konsilience. Poněkud mne zaráží, že autor nikde nezmiňuje Poppera, s nímž by se bezpochyby shodl jak v myšlence metodologického monismu, tak i v obavách z přelidnění či v sympatiích k osvícenství. Ostatně myslím, že Popperovi by se Wilsonova kniha jistě zamlouvala.

Osobně na ní velmi oceňuji autorův přehled v oblasti filosofie a společenských a humanitních věd; rozhodně jej nelze považovat za nějakého filosofického nevzdělance, který fušuje do věcí, o nichž nic neví.

Takže pokud nejste zatvrzelými stoupenci multiparadigmatičnosti, kteří se při představě postavení věd na společném základu a z něj vyrůstající hierarchie osypou, jistě najdete v Konsilienci mnoho podnětů k zamyšlení.

WILSON, E. O. Konsilience. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 379 stran.
Reklamy

komentáře 3

Filed under Recenze

3 responses to “Edward O. Wilson: Konsilience – jednota vědění (recenze)

  1. Attila

    kojot: dik za inšpiráciu. snáď sa k tomu dostanem.

  2. komatsu

    Myšlenka společného základu všech věd je dost možná důležitá a zajímavá věc, s tím bych soouhlasil, problém je ale patrně v tom, že si to Wilson představuje tak, že přírodní vědy zůstanou tak, jak jsou a humanitní vědy provedou "naturalizaci", což je trochu asymetrický proces, není-liž pravda? :)Jeho projekt by se tak měl spíše jmenovat biosociologie, sociobiologie by právě spíše měla být projektem, který by se snažil aplikovat poznatky humanitních věd na biologii…Jenomže při představě převedení sociologie na biologické základy (biosociologie) se vtírá ošemetnost – co se vším dosavadním sociologickým poznáním? Odhodit na smetiště? Ono sociologie a biologie mají docela dobře společný základ v matematice a částečně v metodologii. Soudím ale že metodologie by měla být podružná fenoménu a ušita mu takříkajíc na míru. Takový princip má imho přednost před veškerým naroubováváním na předpřipravené konstrukce – v tomto případě výdobytky naturalistického redukcionismu. Je také docela dobře možné, že lidská realita na kolektivní i individuální úrovni není redukovatelná na biologické faktory z toho důvodu, že slepá evoluce je schopna s příchodem dostatečně velké komplexity uvolnit místo pro řád jiného charakteru a který si tudíž bude žádat i jiné přístupy v bádání a v metodologii.

  3. Komatsu, Wilson v knize hovoří o hierarchickém propojení věd, nezastává "propastný redukcionismus", nechce vše srazit na jednu úroveň. Právě naopak.