Pozastavení se nad sebou samým (kontemplace)

Dnes jsem se začetl do knihy Jiřího Raclavského Jména a deskripce – logicko-sémantická zkoumání a musím říci, že to vypadá opravdu zajímavě. Je to poctivé, téměř čtyřsetstránkové dílo zabývající se věcmi, které mne v současné době zajímají. Nemám však v úmyslu psát o problémech filosofie jazyka či záležitostech týkajících se logiky, tu knihu a jejího autora zmiňuji ze zcela jiného důvodu.

Když jsem v roce 1993 – a byl to krásný a magický rok, rok, kdy se přede mnou otevřel svět, který jsem dosud neznal, a současně rok, v němž mne ještě netrápila moje nemoc – začal v Brně studovat filosofii a religionistiku, byl Jiří Raclavský mým spolužákem (nyní na fakultě učí a nutno dodat, že jeho přednášky jsou pozoruhodné). Po pravdě řečeno si pamatuji jen málo svých tehdejších spolustudentů – moje paměť na lidi je prachbídná a více než u jiných lidí v mém případě platí "Sejde z očí, sejde z mysli." (netýká se to opravdu blízkých přátel, některých jedinečných osobností a několika žen). Nicméně referát o Wittgensteinově Logicko-filosofickém traktátu, který Jiří Raclavský v těch dávných dobách přednesl, mi v paměti utkvěl. Ne jeho obsah, ale dojem, který jsem si z toho odnesl – cosi spojeného s úžasem, závistí a pocitem, že na tohle prostě nemám. Ten pocit byl oprávněný. Když tu dobu rekapituluji, dospívám k názoru, že jsem byl v té době schopen zabývat se tak akorát fantasmagoriemi a že jsem byl, ano, nezbývá mi, než to připustit, úplně blbý. Mimochodem: Prakticky stejný pocit mám i když se v myšlenkách vrátím třebas i jen o rok zpět. Někdy i o pár měsíců. Pak se mi ale také stane, že narazím na nějaký svůj starý text, třeba povídku nebo báseň, a sám sebe velmi příjemně překvapím. Je to jako bych osciloval mezi bláznovstvím a záblesky něčeho nadčasového (a někdy až jasnozřivého) ve mně. Nicméně povětšinou jsou rekapitulační výlety do vlastní minulosti obvykle spojeny s pocitem studu.

Tehdy jsem tu školu nedodělal a není sporu o tom, že lví podíl na tom měla nemoc, která se mi vplížila do života kolem mých dvaceti let. Nebýt jí, asi bych ji dodělal, otázkou však je: Bylo by to ku prospěchu věci? V poslední době jsem si totiž uvědomil, že jsem prostě nebyl pro filosofii zralý. Byl jsem přerostlé dítě, které si chtělo hrát a přikládalo důležitost věcem, nad nimiž se dospělý člověk nanejvýš pousměje. I kdybych filosofii dostudoval, nestal bych se filosofem. Možná všechny ty pokusy a omyly v mém životě, všechna ta roztodivná zaměstnání a dlouhé období nemoci, experimenty s magií a psychedeliky, víra v bizarnosti… možná to všechno bylo procesem jakéhosi zrání, které prostě trvalo tak dlouho, jak trvat mělo – a muselo. Tím opravdu nechci říci, že bych byl nyní zralým v nějakém absolutním smyslu, ale cítím se být víceméně zralým pro studium filosofie. Inu – někdo k něčemu takovému dozraje v devatenácti, jiný v pětatřiceti…

V této souvislosti musím sám sobě položit otázku: Když si za rok znovu přečtu tento článek, budu či nebudu svoje minulé já (tedy to já, které právě teď nad klávesnicí kontempluje o svém životě) pokládat za úplně pitomé? Uvidíme. Podstatnější je, zda se mi to studium podaří ukončit. Hlavu na to nejspíš mám, dokonce si i myslím, že jsem k tomu i tak nějak dozrál, otázkou je, zda na to budu mít i nervy. Ale nechme to teď koňovi… Třetí otázka: Mám šanci stát se filosofem a alespoň něco smysluplného v tomto oboru dokázat? Zůstane po mně také nějaká sympatická monografie? Podaří se mi přijít na něco zajímavého?

Moje žena říká, že jsem patologicky posedlý snahou po sobě něco zanechat a má pravdu. Je to takové to: "Ten dokázal to, tamten ono, a já se pořád motám v kruhu…"

Což mi připomíná, že jsem na to téma už před jedenácti lety napsal poměrně trefné veršíky:

Zas postávám na rozcestí,

na křižovatce všech svých cest,
tanečním krokem se tam točím,
sem tam taky někam vkročím,
rychle se však vracím zpět.

Jak daleko bych mohl být
Nebýt toho tance.
Chci všechny cesty znát a mít –
jak osel v čítance…

(1999)

Vydržím na této cestě dostatečně dlouho na to, abych začal být schopen nejen vstřebávat, ale i smysluplně tvořit? Odhaduji, že to bude chtít nejméně pět let, přičemž tato představa může být až příliš optimistická. V každém případě bych se rád v budoucnu věnoval filosofii vědy a možná i jazyka. Vlastně vím docela konkrétně, že bych rád zpracoval z flosofickovědního hlediska dvě zajímavé vědecké revoluce. První z nich by mohlo být prosazení se symbiotické teorie vzniku eukaryotických buněk, s níž přišla – a s níž po lítém boji nakonec také uspěla – pozoruhodná (a, jak soudím dle její vlastní sebeprezentace v Třetí kultuře, také okouzlujícím způsobem sebestředná) Lynn Margulisová (zajímavé by mohlo být i zpracování toho, co v její badatelské kariéře následovalo, totiž její snaha vidět v symbióze hlavní hnací motor evoluce, což se ovšem neprosadilo). Druhým zajímavým tématem by pak mohlo být přijetí teorie o kontinentálním driftu v geologii. Získaná data bych pak porovnal s teoriemi filosofů vědy, abych zjistil, čí popis "změny paradigmatu" (docela rád bych se tomu zprofanovanému termínu vyhnul…) se v těchto dvou případech nejvíce podobá skutečnosti. Nezní to jako špatný plán, ale tyto cíle jsou zatím velmi daleko…

Odkud pramení můj zlozvyk končit tolik vět třemi tečkami? 😉

(psáno 23. 4. 2010)

Reklamy

komentářů 5

Filed under Co život dal... a vzal.

5 responses to “Pozastavení se nad sebou samým (kontemplace)

  1. Michal

    hehe, s těmito pocity žiju taky, člověk se ale aktualizuje celý život, a v každém okamžiku svého vývoje může nějak druhé oslovit, ani o tom nemusí vědět, bez ohledu na to, co zná nebo umí …Na druhou stranu, spousta věcí dojde časem, ale je potřeba je něčím inciovat, zasít semínko, a chvíli ho nechat, a pak vidět, kam dospělo. Vypadá to pak tak, že člověk studuje filosofii či podobné obory dvakrát. Poprvé, když naťukává, a nechává nitro vystavené novému vlivu, podruhé pak, když s nadhledem zkoumá přesně to, co chce, protože už mu mezitím díky první zkušenosti a žitému stylu života došlo, kam se chce přibližně ubírat 🙂

  2. Attila

    kojot: držím palce, aby ti to vyšlo.otázka: nelutuješ aj ty niekedy rozhodnutie študovať filozofiu, namiesto oboru, ktorý lepšie vynáša? jak tak čítam tvoj článok, napadla ma taká úvaha, že moje budúce ja, ktoré bude v budúcnosti zarábať 500-600 eur, si bude isto myslieť že staré ja, ktoré sa kedysi rozhodlo študovať psychológiu, je pitomé úplne. veď sa mi Mammon vysmeje 😀

  3. No, já bych to asi ani neuměl… Hlavně pro mě není podstatné kolik mám peněz, ale jestli mě baví to, co dělám. A kdybych dělal něco, co mě nebaví, ale byly by z toho peníze, tak by mi z toho zákonitě hráblo. Někdy se stane, že peníze chybí opravdu citelně, ale zatím vždy jsem to nějak vyřešil…

  4. Diamanda Galás: Gloomy SundayVlastně to není zase až tak velký off topic.http://www.youtube.com…zWVWY5QUzg

  5. "Opravdu mé srdce odejde jako květy, které uvadnou?Mé jméno jednou nebude nic?Má sláva ničím nebude na zemi?Alespoň květy! Alespoň písně!Co uděláš, mé srdce, jak přežít?Ach, nadarmo žijeme na zemi!" (ze sbírky aztécké poesie "Motýl z obsidiánu", přebásnil Ivan Slavík)