Dopis na rozloučenou jako argumentační esej

Moji milí filosofičtí přátelé, nastal čas loučení. Dobrovolný odchod ze života se může zdát jako děsivé a iracionální rozhodnutí a tak je také obvykle pojímáno. Jako člověk, jenž se Filosofickém prosemináři naučil těm správným technikám psaní esejů, však ukáži, že sebevražda je racionálním, ekologicky zodpovědným a vpravdě smysluplným aktem, činem hodným skutečného filosofa, přičemž všechny mé argumenty ve prospěch této teze jsou natolik silné, že je těžké rozhodnout, jak je správně "homérsky" seřadit…

Albert Camus v románu Cizinec napsal: "Existuje jediný skutečně závažný filosofický problém, a tím je sebevražda. Rozhodnout, zda život stojí nebo nestojí za to, aby byl žit, znamená odpovědět na základní otázku filosofie." Moje odpověď je zcela jednoznačná. Život za to nestojí. Respektive: Život člověka za to nestojí – a život filosofa už vůbec ne! Ukáži proč.

Položme si nejprve otřepanou otázku, co je smyslem života. Odpověď je jednoduchá – rozmnožovat se (při psaní se mi povedl zajímavý lapsus calami a napsal jsem: "roznožovat se" – musím říci, že i na tom možná něco bude). Předávat dál a dál sobecké geny. Nic víc. Pokud bychom se jako lidé s tímto smyslem života spokojili, nebylo by žádného vážného důvodu k sebevraždě. Problém spočívá v tom, že člověk je anomálie. Lidský mozek se takříkajíc utrhl ze řetězu a začal vytvářet to, čemu se říkává věčné existenciální otázky. Otázky po nějakém jiném smyslu, než je ten výše uvedený. Jsou to otázky vlezlé, otravné a především – neřešitelné. Kdekdo pokládá lidskou schopnost vraždit, vést války či páchat genocidy za to nejzrůdnější, čeho je člověk schopen. Ale to je omyl! Těchto věcí se nadějeme v živočišné říši porůznu, jsou samozřejmou součástí života, jehož smyslem je replikace genů. Ne, to, co je doopravdy zrůdné, jsou existenciální tázání. Kdybychom se jich byli schopni zbavit jinak, než sebevraždou, nebylo by snad nutné umírat vlastní rukou, ale to prostě možné není. Otázky tohoto typu nelze utopit v alkoholu, nelze je zahnat drogovým raušem ani četbou Heideggera či Sartra, vrátí se i po tom nejskvělejším orgasmu… Vždy se vrátí se svou drtivou a mučivou silou! Někteří lidé, pravda, nacházejí smysl v plození potomků, jenže – narozdíl od normálních živočichů – vědí, že nakonec stejně vše skončí. Že se předané sekvence genů, podaří-li se je ovšem vůbec dalším generacím předat, rozptýlí už v prapotomcích a de facto nezůstane nic. I kdybychom uvažovali o nějaké službě lidstvu a brali lidstvo jako smysl života, uvědomme si, že kupříkladu Martin Rees v knize Naše poslední hodina soudí, že se lidstvo dožije 22. století jen s 50% pravděpodobností. Je téměř jisté, že lidstvo zanikne – a z pohledu věčnosti je vlastně jedno, zda se tak stane během příštího století nebo během příštích sta tisíc let. Z tohoto pohledu je marné hledat smysl života v jakékoli tvůrčí činnosti – vždyť z toho, co bylo v historii vytvořeno, přetrvalo jen minimum a nakonec zanikne všechno. Proč se tedy obtěžovat? Proč se trápit nezodpověditelnými otázkami a raději neukončit činnost toho zrůdného memetického viru v našich, neméně zrůdných, mozcích v hrdinském aktu vzpoury proti nepřirozenosti lidského bytí? Proč raději neuvolnit místo životu, který se neptá, životu, který není monstrózní anomálií?

A tím se dostávám k druhému podstatnému argumentu pro sebevraždu, jímž je nesporná ekologičnost takového činu. Někteří lidé se domnívají, že se chovají ekologicky, když, kupříkladu, třídí odpad a volí Stranu zelených. Chyba lávky. I když se člověk chová sebevíc zodpovědně, stále vytváří neuvěřitelné množství odpadu a stopa ekologické zátěže, jíž za sebou zanechává, je děsivá. Zmírňování dopadů je jen jakýmsi šidítkem – záleží, zvláště v měřítcích geologického času, zda globální ekosystém zkolabuje za padesát či až za sto let? Uvědomme si také, jakou smyčku před námi uvazuje problém přelidnění. Ano, uznávám, že smrt jednoho uvědomělého filosofa tento problém rozhodně nevyřeší, nicméně uvědomělý sebevrah, tedy například já, může odcházet ze světa s útěšným vědomím, že se již nadále nebude podílet na devastaci životního prostředí, třeba už jen svou nehoráznou spotřebou papíru. Zvolejme proto spolu s aktivisty Church of Euthanasia: "Save the planet, kill yourself!"

Existuje ovšem ten nezásadnější argument pro dobrovolné ukončení života, jímž je existence utrpení. To je ovšem problém, který tematizoval, a nutno dodat, že případně, už Buddha, nicméně problém, který nemá, s výjimkou sebevraždy, žádné uspokojivé řešení. Ovšemže je možné kráčet v Buddhových šlépějích a dosáhnout po letech meditací nějaké formy vnitřního klidu, ale upřímně řečeno – stojí to za to? Není lepší volbou rychlá a bezbolestná smrt spíše než hodiny strávené nehybným sezením a hrátkami s vlastním dechem?

Život je pohár, jenž je den po dni, rok po roce, plněn fyzickým a psychickým utrpením. To je neoddiskutovatelný fakt. A bez ohledu na to, v jaké je člověk kondici, vždy to bude už jenom horší. Stejně jako já, jistě i mnoho dalších lidí někdy přemýšlelo nad tím, jaké by to bylo krásné, kdyby už nikdy nemuseli jít k zubaři. A přitom je řešení nasnadě: Stačí se zabít a už nikdy žádná vrtačka nezajede až k nervu! Protože, jak říká prof. Milan Knížák: "Sebevražda léčí i hemeroidy." A to jsem nezmínil mnohem horší druhy fyzického a psychického utrpení, jež každého z nás nevyhnutelně dostihnou. Není pak lepší zvolit smrt ve chvíli, kdy síly ještě nedocházejí a předejít tak hrůzám nemocí, stáří, zdlouhavého umírání, vědomí promarněných životních šancí a v neposlední řadě také vzpomínek na všechny prožité trapasy? Není lepší uskutečnit sen Ladislava Klímy o smrti na vrcholu sil, sen, jenž tento filosof, ke své škodě, nedokázal uskutečnit? Polovičatá řešení nejsou žádná řešení. Jen smrt zbaví člověka s jistotou a jednou provždy veškerého utrpení. Tak proč ji odkládat?

Mohou se, ovšem, objevit námitky. S některými jsem se již částečně vypořádal, ale je dobré je shrnout a především provést distinkci, protože námitky proti sebevraždě lze roztřídit do dvou skupin – na námitky náboženské a nenáboženské.

Náboženské námitky operují, byť v různých podobách, tímtéž argumentem – sebevražda bude nějak potrestána v příštím životě, jímž může být buď pobyt v pekle nebo špatná reinkarnace. Zatímco křesťanské, muslimské či jiné peklo je tou nejdrastičtější, protože věčnou, variantou, teorie stoupenců převtělování obvykle hovoří o tom, že člověk bude nucen znovu prožít to, co jej k sebevraždě dovedlo, a vyřešit to "konstruktivněji". Co na to říci? Ve skutečnosti nic nenasvědčuje tomu, že je naše duše něčím víc než jen funkcí našich abnormálních a – nebojím se to říci – zrůdných mozků. Náboženské představy o duši a její nezávislosti na těle jsou pouze iracionálním způsobem, jak vyřešit výše zmíněné existenciální otázky. Možná jsou tyto představy důsledkem konfliktu našich myslí schopných reflektovat budoucí smrt a utrpení s pudem sebezáchovy. Po pravdě řečeno nelze se stoupenci představ o té či oné formě posmrtného života seriózně diskutovat, protože jejich víra racionální diskusi soustavně bojkotuje. Věřící člověk tudíž sebevraždu nespáchá a bude trpět v očekávání iluzorního „příštího života". S tím nic nenadělám a ani dělat nehodlám, vím, že mé argumenty mohou oslovit pouze člověka racionálního, jenž je schopen ve svém myšlení uplatňovat princip Occamovy břitvy. Přistupme tedy k argumentaci nenáboženské.

Například Bertrand Russell ve svém slavném eseji Co uctívá svobodný člověk tvrdí, že sice jsme pomíjivými poutníky v nelítostném světě plném utrpení, ale je naší morální povinností touto cestou jít a vzájemně si být oporou. Takový humanistický pohled je jistě úctyhodný, ale já se ptám – a proč bychom to měli dělat? Russellovou motivací je vzdor tváří v tvář světu slepému vůči našemu utrpení. Měli bychom budovat chrám lidství a takové ty věci navzdory tomu, že to v konečném důsledku nemá smysl. Dobrá, takový přístup bychom mohli přijmout, kdyby neodporoval mému druhému argumentu, totiž kdyby lidstvo nebylo strůjcem ničení životního prostředí. Jak k tomu ostatní druhy, jež v podstatě žijí v harmonii se svým prostředím, přijdou, že si my, lidé, stavíme své humanistické chrámy na jejich úkor? Russell svůj esej psal na počátku 20. století, budiž mu tedy odpuštěno, že tuto problematiku nereflektoval, my ji však již reflektovat musíme.

Další možné argumenty jsou už vysloveně slabé. Ano, samozřejmě, že v životě nastávají i krásné a příjemné věci, jakými jsou zamilovanost (ovšem pouze je-li opětována, jinak je to – jak téměř každý poznal – významný zdroj utrpení), sex, účinky drog, přátelství, úspěch a naplněné ambice a podobné, ve své podstatě bezvýznamné, záležitosti. Proč bezvýznamné? Jednoznačně proto, že jsou přechodné. Jak poznal již Buddha, nic z toho nepřinese trvalé uspokojení a klid duše. Všechny ty „dobré věci" jsou spojeny s obavou ze ztráty, k níž také nevyhnutelně dojde. S postupujícím věkem bude navíc oněch „pozitivních"stimulů ubývat na úkor stupňujících se deziluzí a fyzického a posléze i psychického chátrání – uvědomme si, že jsme evolucí zformováni pro život dlouhý cca 30-40 let, nikoli pro současných 72 let u mužů a 79 let u žen (naděje dožití v ČR pro rok 2005). Naše přežití závisí na mnoha různých lékařských intervencích, často nepříjemných…

Shrnuto: Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je třeba pokládat sebevraždu za zcela racionální čin vedoucí k trvalé eliminaci osobního utrpení a existenciálních otázek, čin, který je navíc prokazatelně prospěšný životnímu prostředí.

Není zvykem ve filosofických esejích oslovovat čtenáře, ale toto je konec konců dopis na rozloučenou, a proto tak učiním: Sbohem, milý čtenáři tohoto listu. Nyní již znáš důvody, proč tu nejsem a jistě shledáváš, že jsou to i tvoje vlastní důvody. Následuj mne tedy…

 

Rozloučím se s vámi veselou písničkou:

Black Heaven – The Smell of Suicide

(text níže)

I see the world that I despise
I see the world with bloodless eyes
And now I know it’s all too late
Cause what I feel is hate and hate and hate and hate

What colour has the smell of suicide
I count the days of my unpleasant life
And every time I look into your face
I realise that now it’s all too late

Sometimes I wish I had a gun
And I could cancel what has begun
And now I know it’s all too late
And I keep calm and have to tolerate my fate

Reklamy

komentářů 12

Filed under Humor a recese

12 responses to “Dopis na rozloučenou jako argumentační esej

  1. Pokud máte právě teď pocit, že mi musíte zcela VÁŽNĚ promlouvat do duše, podívejte se prosím, nejprve, v jaké rubrice je tento text publikován. 😉

  2. Attila

    už som sa zlakol..

  3. @ Attila: Doufám, že ne moc 😉 Toto byl poslední úkol do Interpretačního semináře. Zadání bylo napsat kvalitní argumentační esej na několik poněkud bizarních témat (milostný dopis, řeč při promoci, sebevrahův dopis na rozloučenou, žádost o rozvod, dopis politikovi). No, bylo celkem jasné, co si vyberu 😉 Jsem zvědav, jaké to dostane hodnocení, ale jsem klidný – předmět jsem absolvoval úspěšně tak jako tak, tohle byla jen taková frajeřinka na závěr.

  4. No, musím říct, že jsem už chtěl napsat něco jako "každý je pánem svého života" nebo podobně, a přemýšlel jsem, jak se s tím asi vyrovná chudák tvoje žena:)

  5. vera

    Hm, musím uznat, že napsat takový dopis, tak si to se sebevraždou sakra vážně rozmyslím… přece neumřu, dokud je má ješitnost živá, none:-)

  6. vera

    Líbí se mi to, nic Ti nehodlám vymlouvat, jen osobně bych dloubala do rozinek. Je argumentem tvrzení, že stálost utrpení je neoddiskutovatelný fakt? Vždyť jestliže beru věci dobré jako přechodné, pak i věci zlé bych mohla považovat za přechodné (strach ze zubaře pomine po ošetření zubu). Anebo další tvrzení: je lepší umřít hned, než pár let něco zkoušet… nezlob se, ale ze všeho mi vychází, že pro věci dobré (překonání strachu, hledání klidu) je nutné něco udělat, kdežto zůstat v utrpení je jednodušší, a tak pohodlné…(i já vím, kam píšu:-)

  7. Vero, poukázala jsi celkem správně na problém této argumentace – z použitých východisek a hlediska věčnosti lze vyvodit stejně dobře i opačné závěry. Jen jsem kolem toho udělal mlhu sugestivitou podání. Ve skutečnosti jsem nedokázal nic, ale to ani nebylo mým záměrem, byla to hra.

  8. Wu

    Báječný text, má to švih a spád. Předpokládám, že byl ohodnocen na výbornou.

  9. @ Wu: Kdepak! Hodnocení mu srazila skutečnost, že premisy vesměs ve skutečnosti nejsou podložené jinak než rétoricky, a že je možné docházet stejně dobře i k opačným závěrům. Což je pravda a byl to i můj záměr. V zásadě jsem karikoval jednu diskusi tady na blogu, kde mi věřící vysvětloval, že pokud nepřijmeme nějakou absolutní garanci, nic nemá smysl a můžeme klidně rovnou umřít 😉 Byl jsem zvědav, zda hodnotitele opiju rohlíkem či nikoli. Nedal se 😉 Vzhledem k tomu, že bych ten proseminář měl i bez tohoto textu, mohl jsem si dovolit zaexperimentovat. Jen se obávám, že ten, co to hodnotil, nepochopil, že je to nadsázka a nechal se mnou vytočit až příliš…

  10. JJ

    Kdepak!Nenechal se vytočit 🙂 Považuji ten text za super didaktickou pomůcku.

  11. Tak to jsem rád 🙂