Robert Lomas: Vidění v temnotách – Odmykání Chíramovým klíčem (recenze)

Představte si, že jste přírodovědec a v podstatě ateista a materialista, ale přesto vás láká "něco víc", zvláště proto, že víte, že existují prožitky něčeho takového. A kromě toho dostanete úžasný nápad stát se svobodným zednářem a následně pak máte pocit, že "na tom něco je". A máte možná až příliš bujnou fantazii a navíc umíte čtivě psát. To všechno dohromady už tvoří dostatek ingrediencí na nejednu zajímavou knihu! A nebojte se, nebudeme zde hovořit o nějaké "esoterice" či laciném "duchovnu", kvůli tomu bych dvě hodiny svého času na psaní recenze neobětoval. Ale začněme po pořádku, v tomto případě autorem.

Dr. Robert Lomas je anglický přírodovědec, jehož původním oborem je elektrotechnika a výzkumnou oblastí fyzika pevných látek a krystalických struktur; v současné době přednáší o informačních systémech na univerzitě v Bradfordu. Vypracoval se také na odborníka v dějinách vědy a napsal řadu knih o historii svobodného zednářství. Jednu z nich – Klíč k Chíramovi, napsaný s Christopherem Knightemjsem před delší dobou četl a měl jsem z ní takové dvojaké pocity. Je to čtivá publikace snažící se nalézt pradávné kořeny zednářství, autoři sesbírali množství zajímavého materiálu, ale dali se cestou velmi odvážných spekulací, z nichž jedna byla mimochodem prokazatelně vyvrácena – totiž hypotéza, že do Turínského plátna nebyl zabalen Ježíš, ale poslední velmistr Templářů Jacques de Molay (v tom případě by musel být tento velmistr znetvořeným mrzákem, což zřejmě nebyl – viz článek o Turínském plátně na blogu Filipa Tvrdého). Ale zde nerecenzuji Klíč k Chíramovi a nutno podotknout, že Vidění v temnotách není ani zdaleka tak divoce spekulativní, a, jak ukáži, je zajímavou četbou i pro člověka, který si v "záhadologii" zrovna nelibuje. Je to zvláštní kniha či spíše soubor různorodých textů spojených ústřední myšlenkou, jíž je snaha přijít na to, co je na zednářství vlastně tak přitažlivé a jak to všechno souvisí se spiritualitou.

Kniha začíná popisem pozoruhodného spirituálního zážitku, který autor prožil, když se náhodou dostal do epicentra bouřky, přičemž svůj prožitek, jako správný vědec, pokládá za zcela materialisticky vysvětlitelný, tedy jako důsledek působení fyzikálních sil na svůj vlastní mozek. To ovšem zážitku nic neubralo na jeho jedinečnosti. Autor jej popisuje s vědeckou pečlivostí, doslova minutu po minutě, a už jen toto je velmi zajímavé čtení. Poté toto úvodní téma opustí a popisuje – velmi detailně – jak se stal zednářem, jakými prošel rituály… – zednáři už dnes opravdu neskrývají téměř nic (s výjimkou poznávacích znamení a hesel). Lomas je ve svém vyprávění příjemně blasfemický, svůj příběh podává s nadhledem, trochu ironicky, ale i s láskou. Velice blízké mi bylo jeho vyjednávání sama se sebou ohledně Nejvyšší bytosti. Jako materialista odmítal běžné představy, které jsou s tímto pojmem spojené, ale současně jej něco k zednářství táhlo. Chtěl však být poctivý a nepředstírat, že věří v něco, v co ve skutečnosti věřit nedokáže. Když se zeptal, zda si pod tím může představovat fyzikální zákony, dostalo se mu velmi sympatické odpovědi: "To, čemu věříš, je věc tvého svědomí. Tím se svobodné zednářství nezabývá. My chceme jenom vědět, že něčemu věříš." (str. 35). Lomas se tedy stává zednářem a popisuje vše důležité, s čím se setkal na své cestě k mistrovské iniciaci, přičemž popisuje i své pocity a prožitky. Skoro si říkám, že člověk, který uvažuje o tom, že se zednářem stane, by takové knihy snad ani neměl číst, protože přijde o většinu momentů překvapení…

V druhé části knihy se vyprávění náhle změní v sérii úvah, v nichž autor pátrá po tom, jak "to" vlastně funguje. Postupně se zabývá rituálem: tím, jak na člověka působí a hypotézami vysvětlujícími tento mechanismus, dále pak symbolikou a její historií a působením a nakonec spirituální zkušeností v souvislosti s objevy neurověd. Vše dokládá četnými odkazy na seriózní odborné zdroje – a je rozhodně fascinující, že například v souvislosti s úvahami o symbolech ani jednou nezmíní Junga, Groffa a podobné myslitele. Na druhou stranu se hlásí třeba k Dawkinsovi. Evidentně si uvědomuje, že je vhodné se v tomto směru držet při zemi a navíc jej jako materialistu prostě zajímají ty oblasti výzkumu, které se obejdou bez postulování nějakého duchovna. Tato část knihy bude možná poněkud obtížná pro čtenáře, který si knihu právě kvůli nějakému tomu tradičně pojímaného duchovnu koupí – a nalezne v ní "suchopárnou" (ve skutečnosti však mnohem zajímavější!) vědu… Autor zde odvedl poctivý kus práce, i když jeho vlastním přínosem je spíše hledání souvislostí různých objevů s jeho zednářským prožitkem, než postulování nějakých teorií v oborech, v nichž je přes veškerou svou sečtělost laikem. Čtenáři se však dostane shrnutí výsledků bádání na výše uvedená témata v mnoha různých oblastech a patrně dostane chuť zjistit si o tom víc. Tato část knihy trpí tím, že překlad neprošel odbornou korekturou. Některé termíny jsou překládány, mírně řečeno, nestandardně, a čtenář, který se v těchto oblastech trochu orientuje, občas docela trpí. Ale vysloveně protismyslný překlad jsem tam neobjevil.

Poznatky sesbírané v druhé části knihy autor uplatňuje v části třetí, kde se zabývá mystickým významem zednářství, a usuzuje, že zednářské rituály skutečně podněcují lidský mozek k dosahování specifických stavů vědomí. Dále se zde setkáváme s tou autorovou polohou, s níž se čtenář setkal v Klíči k Chíramovi, tedy s historickými spekulacemi, které ovšem nejsou zase tak divoké a zdají se mi být celkem podložené a ne tak fantastické. Nicméně je beru poněkud s rezervou.

V úplném závěru knihy dělá autor zednářství reklamu a jako zásadní úlohu a smysl zednářství označuje jeho působení na lidské vědomí ve smyslu transformace, oslabení ega a poznání hlubšího já. Tím by zednářství mělo být především; jeho role charitativní a společenské by měly být chápány jako druhotné. Píše:

Fyzický zisk z dosažení hlubšího já je reálný. Je to nižší krevní tlak, zvolnění srdečního tepu, zpomalení dechové frekvence, snížení hladiny kortisolu a posílení imunitního systému. Persinger si dělal starosti s intolerancí jako vedlejším účinkem tohoto stavu mysli, ale hodnotil jej jako příznivý, pokud náboženský fanatismus nezíská vrch nad účinky kladnými. Svobodné zednářství je jediný spirituální systém, o němž je mi známo, že se vývojem vzdálil riziku náboženské nesnášenlivosti. Učí nás, jak navázat kontakt se Středem, jak zažít sjednocení s veškerým tvorstvem, ale neříká nám, jakou náboženskou víru máme vyznávat: chce po nás jen tolik, abychom akceptovali, že ve vesmíru vládne smysl pro řád. Je otevřeno vědcům stejně jako náboženským mystikům. A dává jim oběma symbolický systém, aby mohli hovořit o svých ponorech do lidského ducha, aniž by jeden druhého uráželi ve víře.

(str. 301-302)

Nu, zní to bezesporu sympaticky a já jsem byl ostatně zednářům vždy celkem příznivě nakloněn, i když si po přečtení Lomasovy knihy stále nejsem jist, zda by to bylo pro mě to "pravé ořechové". Už proto, že si nejsem jist, nakolik místní lóže pracují v intencích doporučovaných právě Lomasem. A nevím také, jak moc bych dokázal udržet na uzdě svou netoleranci k značnému množství různých náboženství. Celkově musím říci – narozdíl od hlasatelů různých konspiračních teorií – že zednářství je chvályhodným, neškodným a zřejmě i užitečným projektem, což ovšem nelze říci například o Římskokatolické církvi.

Kniha Roberta Lomase je bezesporu zajímavá, poučná a inspirující a s klidným svědomím ji doporučuji všem, kteří se zamýšlejí nad spiritualitou, ale nechtějí jít cestou té či oné populární "esoteriky". Autor je pochopitelně nadšený a o svém tématu nepíše nezaujatě, ale to není na závadu – jeho osobní zkušenost naopak patří k význačným devizám této publikace. Její nevýhodou může být skutečnost, že ji, v domnění, že jde o esoteriku, mine člověk zaměřený vědecky a materialisticky, a že si ji koupí a posléze otráveně odloží hledač jednoduchého esoterického "duchovna". Proto jsem jí také věnoval tuto recenzi – doufám, že si díky ní Vidění v temnotách nalezne několik nových čtenářů.

LOMAS, Robert. Vidění v temnotách. Odmykání Chíramovým klíčem. Praha : BB Art, 2006. 327 stran.
Reklamy

komentářů 16

Filed under Recenze

16 responses to “Robert Lomas: Vidění v temnotách – Odmykání Chíramovým klíčem (recenze)

  1. Zjistil jsem, že tato kniha je v současné době na internetu nesehnatelná. Sám jsem ji koupil před necelými dvěma měsíci v Levných knihách za stovku, ale už tam není. Zřejmě se BB Art zbavoval starých zásob. Ale měla by být v knihovnách a třeba ji potkáte v antikvariátu.

  2. Catalessi

    Vzhledem k tomu, že SZ bylo radikálně netolerantní k emancipaci žen, narozdíl třeba od O.T.O., Golden Dawn, FS, kde to sice soudružky mařenky taky neměly růžové, ale nikoliv a priori, myslím, že vyzdvihovat ideál náboženské tolerance je v tomto případě ironie a pokrytectví (=rovnost, ale jenom pro někoho).

  3. Catalessi, dnes už existují i ženské lóže a jsou hlavním proudem svobodného zednářství uznávány. V tom opravdu nevidím problém. A to, že to začalo a dlouho fungovalo jako čistě mužská záležitost je v dobovém kontextu zcela přirozené.

  4. Catalessi

    Hm, dej pokoj, ženská lóže, to je ještě horší než separovaná mužská!:-))) – poněvadž jsme ještě nevynalezly účinnou metodu proti anti-análním "čistým" čičinkám, které se bojí ušpinit, a jejich nátlaku… A bohužel separované řády nám v tom moc nepomáhají.

  5. Existují i smíšené lóže. Hele, mně šlo o zpochybnění teze, že SZ je netolerantní k ženám. Mimochodem – v rámci pravidel kritické diskuse mám právo po tobě žádat podporu vznesené premisy, tudíž tak činím: Žádám tě o doložení tvrzení, že "SZ bylo radikálně netolerantní k emancipaci žen" – a skutečnost, že to byl dlouho výhradně mužský klub opravdu nemohu pokládat za projev "radikální netolerance".

  6. Catalessi

    "a skutečnost, že to byl dlouho výhradně mužský klub opravdu nemohu pokládat za projev "radikální netolerance"." – Tolerovat má synonymum připustit. Byli-li ženští členové výhradně nepřipouštěni, lze to jinými slovy při zachování logiky významu vyjádřit, že byli radikálně netolerováni. Stačí?!

  7. Ne, Catalessi, nestačí. Tvé původní tvrzení zní, opakuji: "SZ bylo radikálně netolerantní K EMANCIPACI žen" nikoli "SZ bylo radikálně netolerantní K UMOŽNĚNÍ ČLENSTVÍ ženám". Z toho vyvozuji, že SZ dle Tvé teze nějakým způsobem aktivně působilo proti ženskému emancipačnímu hnutí. Co se týče omezení členství jen na muže – to je jako kdybys o nějaké ryze ženské skupině, třeba dianické, žekla, že je radikálně netolerantní k sebeprosazení (emancipace by zde bylo divné slovo) mužů.

  8. Catalessi

    Však taky dianická wicca netolerantní je, pokud neumožňuje vstup mužům. O tom žádná. 🙂 Nutno se však taky zamyslet, proč to holky vrací, což není omluva…Být tolerantní vykládám jako praktickou činnost (jako by etika být měla), která musí začít u sebe sama, jinak je to prázdný žvást. Nikoliv někde jinde, abstraktně, tolerovat emancipaci za našimi branami a být tak z obliga apod. – jak to představuješ ve svém posledním příspěvku. Netvrdila jsem přece, že by zednáři proti ženám bojovali, alespoň dokud se znovu nekouknu doma do knížek na všechny ty průšvihy s "mopsličími řády" apod. Ale prakticky sami u sebe tolerantní dlouho nebyli, na tom se shodneme, a možná i mnohem méně "osvícení", než pověrečné a nevědecké řády výše citované. Není to jenom věc mezi muži a ženami, ale např. jediný filosof, který v Římě odsuzoval otroctví, byl Seneca – čímž chci říct, že na nekompaktabilitu hlásané etiky s praxí je třeba poukazovat, i když člověk např. zůstane sám.

  9. Catalessi, myslím, že to vnímáš příliš anachronicky. Uvědom si, že třeba ještě před sto lety byl normou rasismus. Zednáři byli v mnoha ohledech pokrokoví, to jim snad nelze upřít, ale chtít po nich, aby byli v 19. století pokrokoví dle našich současných měřítek, je podle mě příliš. A už tím, že se podíleli na kupříkladu ústavě USA a podobných záležitostech, napomohli – třebas oklikou – i té ženské emancipaci. To, že magické řády braly i ženy, není úplně vhodné srovnání – zednáři měli v té době už docela dlouhou a ustavenou tradici a měnit tradici nějaké organizace je něco jiného, než zakládat nový projekt.

  10. Catalessi

    1. Ad. argumentum časem: není to o století, je to o lidech. Hovoříš-li o 19. století, E. Lévi je datován 2. února 1810 – 31. března 1875 a s feministkami problém neměl péct na jednom ohništi. Jeho první román publikovaly právě feministky.GD – 19. až 20. stol., OTO dtto.2. Zednáři pomohli emancipaci nepřímo. To už je velmi široký rozptyl, až záhadologicko-spiklenecký, v širším měřítku všechno souvisí se vším apod. Je potřeba se zaměřit na konkrétní argumenty. Jako čím a jak "slavným" osobnostem pomohlo, že se přidružili k zednářům, zda jejich sláva byla zednářstvím skutečně provázána, nebo procházela tak trochu paralelní cestou.3."zednáři měli v té době už docela dlouhou a ustavenou tradici a měnit tradici nějaké organizace je něco jiného, než zakládat nový projekt." – to zní spíše "proti" než "pro". Ano, zednáři byli/jsou taky jenom lidé, jako všichni byli/jsou omylní, žárliví atd. a "limitované bratrství" je jedním z příkladů. Žádná velká exkluzivita, spíše varující "groupthink".

  11. Na tomhle se zřejmě neshodneme. Já chci vidět spíše to dobré, ty spíše to špatné. Opravdu nevidím problém v tom, že nebyli "osvícení" ve všech ohledech…

  12. Catalessi

    No a to pozdvihnutí lidské rasy a spirituality tedy spočívá v … ?Protože tlak nám může klesnout i po New Age technikách.Skutečně by mne zajímala odpověď na druhou půlku č. 2, samozřejmě vyjma benefitů původem z klientismu, self supportu či korupce.

  13. Catalessi, já nejsem zednář a nejsem ani historik zednářství. Já jsem napsal recenzi na knihu o zednářství. V té knize je toho víc než to, co jsem sem napsal, a pokud Tě to zajímá, tak si to přečti (jestli chceš, tak půjčím). Co se týče historie zednářství a politiky, v tomto směru nejsem velký expert, nicméně vliv zednářství na sekularismus ústavy USA je snad zjevný.

  14. Jo, ještě k těm filosofům, co předběhli svou dobu – patřil k nim i Epikúros. Odmítal otroctví a v jeho Zahradě si byli všichni rovni a ctěni. Dokonce i ženy! 😉

  15. Catalessi

    Já sice vymezila jako uzavřenou referenční skupinu Řím, ale striktní nacionalita nemusí být limitem :-))), v širším hledisku. OK, Epikúra berem… 🙂

  16. Allegor

    Vůbec nechápu, jak by mělo členství nebo nečlenství žen souviset s postojem toho bratrstva k ženám. To by pak proti ženám musel být zaměřený i každý mužský řeholní řád. Nemůžeš přece chtít po něčem, co funguje na bázi jakéhosi "klubu gentlemanů", aby to jen tak začalo přijímat ženy. To by bylo, jako kdybys chtěla na start ženského běhu na 100 metrů postavit Usaina Bolta. Když je něco s principu mužské nebo ženské (viz ty dianické kulty), logicky to nebude přijímat osoby opačného pohlaví. A neznamená to automaticky, že členka dianického kultu se nestýká s muži nebo jimi opovrhuje, byť ano, zrovna u těchto spolků tomu tak docela často je.P.S.: Poznámku o anti-análních čičinkách jsem nějak úplně nepochopil:)Resp. nepochopil jsem, co to s tím má co dělat.