Hello darkness, my old friend…

…I’ve come to talk with you again. Co dodat? Už to tady bylo mnohokrát, takže si budu vylévat srdce jen krátce a pokusím se to pojmout zajímavě a s poučným přesahem. Po tentokrát jen půlročním (obvykle to býval rok a kousek) období pohody přišlo období, kdy jsem TO „cítil v kostech“, no a pak TO přišlo, tentokrát s opravdu velkou razancí…

Pár dní jsem si říkal: „To není deprese, to jsem se jen dnes špatně probudil.“ Nějakou dobu se TO dařilo zahánět prací, konkrétně přípravou na kolokvium z presokratických kosmologií a kosmogonií. V úterý už TO ale pořádně svíralo a bolelo, ve středu bylo ještě hůř, včera jsem se odpotácel na výše uvedené kolokvium, které jsem zvládl, protože jsem to měl opravdu solidně připravené a měli jsme při zkoušení povoleno mít u sebe poznámky. Tak jsem úspěšně (leč bez jakékoli pozitivní emoce) zvládl letní semestr. Rozum říká, že můžu být rád, že TO přišlo až teď a ne na začátku zkouškového období, to by bylo fakt peklo.

Tento článek píšu ve dvě v noci, kdy je mi snesitelně a daří se mi soustředit. Počítám, že za chvíli mi bude celkem dobře a pak se mi začne chtít děsně spát – moji věrní čtenáři už to znají.

Příznaky klasické: Bolesti v celém těle, zvláště v kloubech (jako při chřipce), vyčerpání, podrážděnost, nechutenství (kombinace hladu a nechuti k jídlu je občas dost otravná), problém se sledováním mluvené řeči, neschopnost smysluplné bezprostřední mezilidské komunikace (včetně komunikace s mou ženou), pocit, jako bych byl uvězněn v obzvlášť nechutné verzi ticha (které mi vytrvale šumí v uších), intenzivní potřeba samoty atd. A představte si, že se necítím nijak zvlášť smutně. Velmi nemocně, to ano, ale ne smutně. Ještě jednou: Nejsem smutný – ani patologicky, ani nepatologicky. Ne snad, že by mi bylo veselo – je mi tak nějak… neutrálně. Je to srozumitelné? Asi jak komu… Zajděte si po prázdninách do brněnského HaDivadla na Psychózu v 4:48, je to tak skvělé představení, že stojí za to přijet kvůli němu i zdaleka…

Specialista na evoluční medicínu Paul W. Ewald se domnívá, že příčinou řady chronických a takzvaně civilizačních chorob, včetně infarktu, rakovin, roztroušené sklerózy a duševních nemocí, včetně bipolární poruchy a schizofrenie, jsou dosud neodhalené infekce (jejichž rozvinutí ovšem samozřejmě závisí na genetické predispozici a vlivu prostředí). A víte, že mi to připadá jako docela představitelné? Znáte ten pocit, který popisujeme slovy „něco na mě leze“? Je to pocit spojený s množením se patogenů v těle. A pak, když počet exponenciálně se množících virů či bakterií přesáhne určitou mez, nemoc propukne. Tak přesně takto jsem to vnímal. Jako u chřipky, jen to období pocitu, že „na mě něco leze“ (a není to jaro), trval déle. Ano, klidně to tak může být a třeba se budou v budoucnosti děti (možná jen ty ohrožené, což by se dalo zjistit genetickými testy, jejichž cena neustále klesá) očkovat proti schizofrenii a maniodepresivitě (a určitě se vzápětí najde nějaký hrdinný antivakcinační bojovník vybavený novou pozoruhodnou konspirační teorií a kupou anekdotické evidence – což mne vede k závěru, že infekční může být i paranoia…). Obávám se však, že já už z toho profitovat nebudu.

Mno. Co s tím? Léků beru tolik, že přidat další už skoro nejde. Měnit za dosud nevyzkoušené je hra vabank. Doufejme, že moje psychiatrička něco vymyslí, jdu k ní příští týden.

Přede mnou jsou prázdniny, které jsem chtěl věnovat dopsání deset let rozepsané knížky, uvidíme, jestli to půjde. Snad po nocích. Nové články na blogu nejspíš budou.

Vzhledem k tomu, že znám své pappenheimské a je mi jasné, že při čtení článku, jako je tento, se urodí v nejedné hlavě ta či ona „dobrá rada“ – návrhem, že bych měl jít zrýt zahradu či jít makat do posilovny, počínaje, pokračuje apelem abych si našel práci, víc chodil mezi lidi… a konče doporučením důkladného psychoterapeutického pátrání po nějakých (navzdory sedmi letům psychoterapie a introspekce) dosud neodhalených skrytých duševních zraněních… – není debata pod tímto článkem umožněna. Pech, co?


Pozn..K Paulu W. Ewaldovi: Čerpal jsem z jeho eseje Vítězíme nad nemocemi zveřejněném v knize BROCKMAN, J. (ed.) (2004) Příštích padesát let. Věda v první polovině 21. století. Praha, Dokořán a Argo. Str. 259n.

1 komentář

Filed under Deprese a spol.

One response to “Hello darkness, my old friend…

  1. urtica

    ahoj, zírám, jak přesně jsi popsal mé rozpoložení při depině a já jsem si myslela, že jsem divná, že při depresi NEJSEM SMUTNÁ :D…. Každopádně držím palce všem, co mají s touto černou lady užší styky…….