Vážně?

Existuje spousta otřepaných aforismů o životě, obvykle pravdivých i když často také banálních, a jeden z nich zní: Neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí.

Ano, člověk věřící v posmrtný život by mohl okamžitě vznést námitku, že premisa, tedy tvrzení, že ze života nevyvázneme živí, není pravdivá, a tudíž je život třeba vážně brát. Věřící lidé obvykle život vážně berou, což je, ve chvílích, kdy se svoje pojetí vážnosti snaží vnutit ostatním, vážně otrava. Ale nejen věřící berou život a sami sebe vážně. Činí tak i ateisté. Činí tak vlastně skoro každý, koho znám! Kamkoli se podívám, vidím člověka, který se ve vší vážnosti bije za své přesvědčení, za své názory, své, bezpochyby jediné správné, vidění světa. Tím mimochodem nechci říci, že by pravda měla být nutně relativní (pak by i tvrzení, že pravda je relativní, bylo relativní atd.) – zdá se ostatně, že se vážně berou i postmodernisté a relativisté, což je docela legrační. Tvrzení typu "Pravda je jen jedna a tu mám já!" je ovšem něco, čeho osobně nejsem schopen. Co když je pravda jedna, ale můžeme se na ni dívat z různých úhlů pohledu? Nebo ji ohmatávat jako přísloveční slepci slona?
Znám lidi, kteří pohrdají jinými lidmi kvůli rozdílnému politickému přesvědčení. Jsou lidé, kteří berou vážně svoji představu o tom, co je a co není v životě důležité, a pokud se někdo podle jejich měřítek nechová, je, zcela vážně, odsouzen a zavržen. Lidé, bojující za čistotu té či oné, nikoli nutně náboženské, víry s mrazivou horoucností inkvizitora. Ač se mi to zdá neuvěřitelné, existují dokonce lidé, kteří berou smrtelně vážně moji sebecharakteristiku coby "mírumilovného satanisty, (post)militantního ateisty a ultraortodoxního discordiána" a vyvozují z ní VÁŽNÉ závěry! Někdy si říkám, že snad k tomu budu muset dotvořit ceduli s velkým červeným nápisem: "POZOR! NADSÁZKA!".
To ovšem neznamená, že není užitečné, či dokonce nutné, zaujmout nějaké vyhraněné stanovisko. Je třeba tak činit. Leccos se tím vyjasní a formulace té či oné teze není utopena v podmínkách a výjimkách. To dělám i já a dělám to často. Občas mě to i na nějakou dobu pohltí, i když nikdy ne zcela. Jenže lidé si myslí, že to, co právě zastávám, jsem já, že tak zcela vážně formuluji svou vlastní identitu. A já říkám, znovu a znovu, že to tak není, že jsem si vědom omezenosti právě zvoleného úhlu pohledu, ale že chci právě tento úhel pohledu prozkoumat a zjistit, co všechno mi může nabídnout. Jenže výsledkem je, že se ode mě ti, kteří aktuální úhel pohledu nesdílejí, odvracejí, a objevují se jiní, kteří jej naopak sdílejí. Připadám si jako tulák naskakující tu do onoho, tu do jiného vlaku (což nutně neznamená, že nesleduji vůbec žádný směr), přičemž řádní cestující jsou vždy přesvědčeni, že jen ten jejich vlak jede po těch pravých kolejích a já udělal jedině dobře, že jsem se rozhodl cestovat s spolu s nimi. Dokud jsem v kupé, jsem jedním z nich, vyskočím-li, jsem zrádce… Copak zde neexistuje něco hlubšího, než je zastávaný úhel pohledu? Něco hlubšího, co by lidi spojovalo, hlubšího, než přesvědčení a světonázor? A jak hledat nějaké hlubší spojení mezi lidmi různých světo-názorů, když sebou navzájem pohrdají lidé různých názorů či třeba životních stylů? Kde se vůbec v lidech bere tolik jistoty, že věci jsou právě a přesně tak, jak se domnívají? Mým životním pocitem je pochybnost, nikoli jistota. U mě žádná jistota dlouho nevydrží. Myslím, že bych si měl přečíst něco více o antické filosofické skepsi
Možná můj problém spočívá prostě v tom, že jsem blázen (což mohu doložit lékařskými nálezy). Jsem si vědom iluzornosti toho, čemu se říká "já", protože se neustále přeskupuje (je otázkou, zda existuje nějaký invariant), neberu vážně své vědomí a tudíž ani sám sebe (a ani svou nemoc – kdybych ji bral smrtelně vážně, docela jistě bych už byl mrtvý). Experimentuji, toulám se mezi kolejemi, občas někoho potěším, jindy naopak hluboce zklamu, a nezbývá mi, než to přijmout tak, jak to je. Lidstvo by asi nemohlo fungovat, kdyby se taková anomálie, jako jsem já, stala normou. Ale snad moje tajné hledání toho, co spojuje, hledání, které vyžaduje, abych se občas naopak oddělil, bude někdy někomu ku prospěchu. Nebo nebude. Pokud je pravda, že svobodná vůle je jen naše iluze (a leccos tomu nasvědčuje, i když je pak otázka, k čemu tuto iluzi vlastně máme, jestli je to produkt výběru nebo spandrel atd. atd.), pak vlastně nikdo nemáme na výběr. Ten jede tím vlakem a ten zas oním, tamten se toulá a zdá se, že nakonec skončí pod koly jednoho z vlaků (riziko tuláckého podnikání; dalším významným rizikem je osamělost) a nikdo nemůžeme jinak. Hmmm. Možná, že to, co nás spojuje, je právě ona determinovanost, to, že se naše cesty budou navždy tak či onak lišit. A třeba je to všechno jinak…

Zaujalo? Přečtěte si také:
Kojot a Ten poslední vlak

Disclaimer: Veškeré zde naznačené úvahy jsou nutně provizorní.

komentářů 12

Filed under Co život dal... a vzal.

12 responses to “Vážně?

  1. vera

    Osamělost hledajících je krutá i velkolepá. Když se s ní smíříš, pak většinou stačí jen nakouknutí k někomu podobnému..aha, ještě tam je..:-) Ti, co se dotýkají a odcházejí, možná jednou budou také osamoceni.. měníme se, jde to. Čertví co je svobodná vůle. Po A určitě přijde B. Ale je lepší myslet si, že si můžu své AA vybrat, protože pak nemusím držet žádnou pravdu…

  2. Wu

    Klid, odjakživa nejvíc křičí vlastníci Pravdy, kteří za ni s ohromnou vervou bojují všude. I v komentářích. Nepochybně je tu také spousta lidí, kteří jsou s Tebou v kontaktu, ať už jedeš ve vlaku magickém, vědeckém, racionalistickém nebo pochybovačském.

  3. Stačilo by i pár. Dík. 🙂

  4. ratka

    rozumim tomu a hluboce sdilim. asi jsem taky blazen. bez papiru.

  5. Těší mě, že v tom nejsem sám.

  6. dogbert

    Je to k něčemu úplně jinému, ale nemůžu si pomocthttp://ona.idnes.cz…52_zdravi_pet

  7. Attila

    dogbert: len pozor na tu poslednú vetu: "Není ani jasné, zda… , ani zda je cvičení účinné v případě TEZKYCH DEPRESI.

  8. Saul

    Nejen ten poslední odstavec mne oslovil!!Přemýšlím,jestli bych si ty "lékařské nálezy" neměl taky pořídit.:-0Člověk by měl aspoň nějakou jistotu:-)Předstírat "normálního" člověka je pro mne stále víc a víc únavné!

  9. Já jsem věděl, že to někdo vytáhne… Nikdy jsem zde netvrdil, že tělesné cvičení je k ničemu, a nikdy to tvrdit nebudu. Jen v případě těžké deprese je fakt nerealizovatelné. Nicméně by mohlo mít profylaktickou funkci a mohl bych se k nějakému tomu cvičení dokopat v nějakém tom lepším období. Už se odhodlávám pěkně dlouho a neodhodlal jsem se asi proto, že jsem línej a neochotnej vzdát se některých jiných aktivit…

  10. osobne patrim k lidem, kteri se k fyzicke aktivite (tezke a uplne znicujici)dokopavali. prakticky nasilim. brala jsem to kdysi jako zpusob preziti. nikdy mi pohyb nedelal buhvijakepoteseni :o)) kdyz jsem se ale zastavila tak jsem citila ze bude zle.to co jsem se v minulosti nachodila ted jen spotrebovavam a uzivam. myslim ze to bylo dobre.

  11. K tomu cvičení (kde souhlasím s Kojotem, že v případě těžké deprese nepřipadá v úvahu; přečtěte si Styronovu Viditelnou temnotu) – tenhle pán má zkušenost s bipolární poruchou a depresí, a vypadá, že cvičil:http://www.completemartialarts.com

  12. @ Henry: Vážně? To jsem nevěděl. Vidíš to.