Procházka strašidelnou ulicí

Usedám k počítači, je půl jedenácté večer, právě jsem se vrátil z procházky s Eliškou, a bylo to malé hororové dobrodružství, i když se z objektivního hlediska vůbec nic zvláštního nestalo…

Tento týden jsem si postupně snížil dávky léků, které beru, protože jsem jich bral maximální možné množství a v případě zhoršení mého stavu už nebylo možné je navýšit. Důsledkem je, že se v posledních dnech cítím fakt divně. Například dnes ráno jsem se klepal tak, že mi dvakrát po sobě vypadla cigareta z ruky – a když Kojot neudrží cigáro, je to už jen krůček k inkontinenci… 😉
Dnes večer se divné stavy vystupňovaly a právě prožívám regulérní změněné stavy vědomí ne nepodobné tomu, co lidé zažívají při nižších dávkách psychedelik (mohu posoudit). Jsem zvláštním způsobem derealizovaný, soustředím se jen s obtížemi, mám divný pocit z vlastního těla… prostě takový poněkud indiferentní trip – nelze říci, že by to bylo zvlášť příjemné, ale je to docela zajímavé. V tomto stavu jsem venčil Elišku a naše ulice se změnila v něco pozoruhodného. Ano, já vím – změněné bylo mé vědomí, nikoli ulice, ale já to nyní budu popisovat tak, jak jsem to vnímal:
Tlumené barvy ve světle pouličních lamp získaly zvláštní kvalitu – byly tlumené a přesto syté, byly to jiné barvy než obvykle, jakoby tu ulici namaloval nějaký melancholický malíř toužící vyjádřit pocit místa opuštěného lidmi a zabydleného přízraky. Intenzivně jsem vnímal zvuky, jež se staly poněkud znepokojujícími, zvláště zvuk jakéhosi vrzání – znělo to jakoby kdesi v dáli běhal obrovský křeček v gigantickém nepromazaném kolotoči: Skříp, vrz, skříp, vrz… Nedokázal jsem identifikovat zdroj a důvod toho zvuku. Pozadí všem zvukům tvořilo cvrkání, jež mi znělo jako cikády v Provenci, bylo hlasité a neodbytné. Každá můra, která kolem mne proletěla – jedna do mě i narazila – byla jakoby větší, hmotnější, významnější. Fialové monstrance televizorů (Janota) za okny působily spíše jako kdyby v těch místnostech někdo právě otevíral brány do světů lovecraftovských démonů nebo si hrál s kostkou-hlavolamem-klíčem z filmu Hellraiser. Zaujal mne pohled na zeď jednoho domu: byly na ní dvě bílé klikaté čáry jdoucí přes temné okno. Jaké hrůzy se za ním skrývaly? Lidé: Hned když jsem vyšel z domu, v dálce na chodníku stál nějaký muž, působil na mě dojmem oživlé mrtvoly z Romerových filmů. Později mne rychlým krokem a bez ohlédnutí minula dívenka v černém, působila v té chvíli jako součást toho podivného, cizího světa. Ano, byl to cizí, trochu zastřený, svět, svět, který jakoby právě prolnul s tím naším, podobně jako je to barvitě vykresleno ve filmu Silent Hill. Svět plný temných náznaků. Kdyby se ze stínů vyloupl nějaký ten démon, nijak zvlášť by mě to v té chvíli nepřekvapilo…
Prožíval jsem to víceméně klidně. Šel jsem pomalu, protože jsem byl poněkud ztuhlý a má chůze byla nejistá. Pozorně jsem si všímal všech těch zvláštních detailů i atmosféry celku. Nebál jsem se, i když jsem ten svět pokládal za potenciálně nebezpečný; z pocitů převažovalo jakési zvláštní okouzlení. Stálo to za to.

V následujících dnech zkusím fungovat na nižších dávkách léků a uvidím, jestli se můj stav nesrovná, aktuálně si nižší výkonnost a divné stavy dovolit celkem můžu. Nicméně setrvat v takových stavech delší dobu by bylo vysilující a nepraktické, takže tomu dám asi týden… Už delší dobu si uvědomuji, že jsem se naučil transformovat leccos z toho "zlého", co mi má nemoc přináší, v něco, když ne vysloveně pozitivního, tak alespoň zajímavého a obohacujícího. Myslím ale, že mám fakt kliku, že jsem milovníkem hororů – řekl bych, že to spoustu věcí významným způsobem usnadňuje… 😉
Reklamy

komentářů 5

Filed under Co život dal... a vzal.

5 responses to “Procházka strašidelnou ulicí

  1. SV

    zvládaš to šikovne, uff. držím labky.

  2. strojmir

    To je ovšem velice pěkně napsané.

  3. @SV Díky. Nic jiného mi ostatně ani nezbývá.@strojmir Díky.

  4. strojmir

    Představ si Kojote, že by takto lidé vnímali svět běžně, je to jen otázka lehce pozměněného chemického naladění. Jak by asi vypadala věda v takovém světě? Je klidně možné, že podobné vnímání světa bylo dříve lidem zcela vlastní. Co když je to jeden z důvodů, proč rychlá vědeckotechnická revoluce posledních dvou staletí nezačala dříve?

  5. Ne, nemyslím, že to je ten důvod, důvody vědeckotechnické revoluce souvisejí s jinými věcmi. Nicméně otázka je to dobrá. Kdyby lidé vnímali svět konstantně takto a VŠICHNI VÍCEMÉNĚ STEJNĚ, pak by se lidské poznání mohlo utvářet jinak. Potíž je v tom "víceméně stejně".