Máte pocit, že na vás leze deprese?

Je vám už nějakou dobu (řekněme třeba dva měsíce a víc) pod psa, cítíte se slabí, nevýkonní, permanentně unavení, vaše sebehodnocení klesá, trpíte utkvělou představou, že za nic nestojíte… a ještě se vám něco takového nestalo – je to pro vás nová zkušenost? Může to být v souvislosti s nějakým nedávným stresem či traumatem, ale stejně tak se může zdát, jakoby se tak dělo bez příčiny (ona vždy nějaká existuje – obvykle jde o spojení genetické predispozice a třeba nějakého traumatu z dětství). Jestliže se vám něco takového děje, vypadá to, že na vás leze deprese.

V tom případě nečekejte až zahřmí (například v podobě sebevražedného pokusu) a začnete s tím něco dělat. Hned!

Je to stejné jako s jakoukoli jinou nemocí: Čím déle budete odkládat léčbu, tím hůř pro vás. Deprese, stejně jako jiné duševní nemoci (a také návky, zlozvyky a spousta dalších věcí), mění strukturu mozku, doslova se zažírá do mozkových závitů. Čím více času bude nemoc mít, tím chroničtější budoucnu bude a pravděpodobnost úplné úzdravy se citelně zmenší. Tak to prostě je. Je prokázáno, že kvalitní psychologická léčba také mění strukturu mozku, tentokrát samozřejmě žádoucím způsobem. Jenže pokud přijde pozdě, je – a to je také prokázáno – účinná méně a nedokáže nahradit léky. To neznamená, že by v takové fázi nebyla potřebná – naopak je, velmi – jenže prostě nestačí. Je třeba brát léky, často už doživotně. To sice není zase taková tragédie, ale proč to nechávat zajít tak daleko?

Věřím, že spousta depresivních onemocnění je v rané fázi dobře psychologicky léčitelná, protože změny, které v mozku způsobila, nejsou ještě velké či dokonce degenerativní. Nemusejí být ani potřeba léky, i když je nelze ani v této fázi zcela zavrhnout – mohou pacientovi pomoci získat sílu pro psychoterapeutickou práci. Posléze je obvykle možné postupně je vysadit.

Není hanba jít k psychologovi, není ani hanba jít k psychiatrovi. V obou případech je však třeba najít toho pravého. Tedy psychologa, který člověku sedne a umí s ním pracovat, a psychiatra, který není přesvědčen, že všechno vyřeší jen psychofarmaka.

A hlavně – pokud cítíte, že svět náhle zešedivěl a vše je na draka a už několik měsíců se to nelepší, ale naopak zhoršuje – uvědomte si, že přesvědčení “Já jsem silný a zvládnu to sám!“ je blud a je to jeden z mocných nástrojů, jimiž si nemoc upevňuje svoji pozici ve vašem těle. Přijměte svůj zdravotní stav spíše jako výzvu k hlubšímu porozumění svému životnímu příběhu.

Závěrem chci říci, že jsou i lidé, u nichž deprese sama od sebe odezní, a jsou i lidé, kteří ten boj skutečně zvládnou sami. Spoléhat se na to mi ale připadá jako nemístné riziko. Já jsem to takto “zvládal sám“ sedm let a ku vlastní škodě. Naopak mohu říci, že pozdější spolupráce s psychologem výrazně napomohla mému sebepoznání a duchovnímu růstu. Je to na vás…

komentářů 19

Filed under Deprese a spol.

19 responses to “Máte pocit, že na vás leze deprese?

  1. Protože se pod těmito články pravidelně objevují řeči jako "je to o vůli" (a navíc schválně používám tuto odpornou, nečeskou vazbu), jako člověk, který s bipolární poruchou právě dokončil nějaký tucet let, říkám: je to tak. A tomu, kdo vymyslel Seropram, bych rád koupil pivo, nebýt jeho, možná bych to teď tady nepsal, kdoví.

  2. Velmi zajímavý příspěvek – včetně pro mě doteď překvapivého výsledku "průzkumu", o kterém Stephen Fry mluví ve čtvrté minutě – je tady: http://www.youtube.com…KiAz6ndUbU

  3. asTMA

    Henry: Problém je v tom, že dokud si člověk nevyzkouší, že vůle bez vůle se hledá ještě hůř než brejle bez brejlí, z velké části to prostě nepochopí. Nicméně ze srdce všem pochybovačům přeju, aby se nikdy nedostali do stavu, kdy to konečně pochopí.Pořád je ještě malá osvěta. O spoustě symptomů se obecně vůbec neví, že i ty patří k depresi – třeba ztráta vůle se k něčemu dokopat, přestože dřív to šlo, neschopnost soustředit se na práci a dodržovat termíny, přestože dřív to šlo… A přesvědčení, že to člověk zvládne sám, a sebeutěšování (a přesvědčování ostatních), že dokud nemyslím na sebevraždu nebo sebepoškozování, je to dobré, je věc velice zrádná a ošidná.

  4. oxymoron

    ano je to jak pises, navic i reakce okoli typu: "nojo dalsi depresant" usilujici o invalidni duchod, cloveku prilis nepridaji. Je to zel i "zasluha" lidi, kteri touzi po invalidnim duchodu napr. z duvodu astmatu et cetera nemoci a pritom o nich okoli vi, ze to snimi az tak zhave neni. Kdo nezazil, nevi.

  5. Mirabelka

    Co k tomu dodat…..Ano, je to tak a znám to na vlastní kůži, jsem depresák s ID a okolí mi to dává občas pěkně sežrat…..tak se s snažím nestýkat se příbuznými, nemá cenu něco jim vysvětlovat…..ale pak je člověk zase sám…nemohu si najít ani kamarádku – depresačka by mě stahovala dolů, a teď to napíšu hnusně, ale otravovala by mě svými problémy a zdravý člověk o nemocného nestojí….Je to hold bludný kruh a vůbec si nedělám naděje, že se to někdy zlepší – přístup k psychicky nemocným lidem.

  6. Mirabelko, člověk v depresi vidí věci často mnohem černěji, než jaké doopravdy jsou. Hned mě napadlo, že by Ti mohlo pomoci, kdybys využila služeb nějaké neziskovky, jako je Práh v Brně (www.prah-brno.cz) nebo Fokus v Praze (www.fokus-praha.cz), kde by ses mohla zapojit do nějaké terapeutické aktivity, jako je arteterapie, muzikoterapie a spousty jiných věcí. Ano, setkávala by ses tam s podobně nemocnými, ale při nějaké aktivitě a určitě by Tě to netáhlo dolů, toho bych se nebál. Fokus má i svépomocnou skupinu, která je zřejmě hodně kvalitní a velmi dobře vedená. Je ovšem otázkou, zda žiješ někde, kde jsou takové služby dostupné. Pokud ano, ber to jako podnět, na který můžeš zareagovat nebo jej nechat plavat. Za sebe mohu říci, že mi kdysi hodně pomohlo, že jsem se odhodlal nechat se hospitalizovat na denním stacionáři. Sice se mi pak často nechtělo tam chodit, ale nakonec jsem si tam našel i kamarádku a uvědomil si, jaké různé osudy lidé prožili. Myslím, že virtuální svět internetu je tak trochu past, do níž bychom se neměli nechat lapit. Jsme biologicky naprogramovaní na "face to face" kontakt, potřebujeme ho a pokud nám chybí, našemu zdraví to neprospívá.

  7. Mirabelko, naučit se nenechávat se strhávat dolů nechápajícím okolím, když máš svědomí čisté, je sice hrozně těžké, ale jde to. Holt se "jen" člověk musí smířit s tím, že bude např. černou ovcí rodiny. Co se týká kamarádů a přátel, s přáteli to mám tak půl na půl, a někteří jsou na tom ještě hůř než já – ani depresačka není v depresi pořád, takže se dolů nemusíš nechat stáhnout; a kamarádů mám hodně, akorát se museli smířit s tím, že, pokud mne chtějí vidět, musí oni za mnou, protože už nějaký ten rok až na nejnutnější případy (tzn. léčebna, zubař) vůbec neopouštím okolí domu. Hlavu vzhůru!

  8. Jo, souhlasím s Kojotem. Práh v Brně nebo Fokus v Praze (i v jiných městech, ale tam nevím, jestli to nejsou spíš chráněné dílny a sociální poradenství a pomoc a nic zdravotnického, tj. terapeutického). Ale i jen ty svépomocné skupiny – jak říká Kojot – nebo klubové aktivity (ne ještě terapeutické) jsou dobré; setkat se s lidmi. To není navždy, ideální je postupně pak zase odejít a setkávat se s jinými, najít si nějakou svou skupinu jinde, třeba založenou na nějakém společném zájmu (když nechce člověk být jen doma, chce někam vyjít mezi lidi). Ale hned tak do toho skočit nejde – přes ten Práh nebo Fokus je to často schůdnější jako mezistupeň. A terapeutické programy lze přibrat, když se na to budeš cítit. Jsou tady samí sympatičtí zaměstnanci 🙂

  9. Ještě kontakt, že jo, Mirabelko, kdyby náhodou jsi byla z Prahy a chtěla tohle: telefon do Fokusu Praha Břevnov je 220 516 497 nebo 2333 54547. Jako nový člověk je nejlepší volat dopoledne, chtít si domluvit příjem – to je do terapeutických služeb (ze kterých si pak každý vybere, co se jemu líbí, a naopak dostane nabídnuto, co by bylo vhodné – to se domluví podle potřeby během hovoru, každý se tu může taky porozhlídnout, je tu dobrá atmosféra, žádný nátlak nebo tak, chodí se sem z dobrovolného rozhodnutí, i společný oběd možno…).Nebo volat celkem kdykoli ve všední dny mezi devátou a čtvrtou – pokud chce člověk vybírat z klubových, otevřenějších, nízkoprahovějších aktivit – a v tom případě chtít k telefonu Martinu. Nebo kdyby zrovna byli třeba všichni náhodou na poradě :-), tak nechat na sebe telefon. – – – -Jinak:Pro lidi, na které leze deprese teprve poprvé, je ale lepší vyhledat toho psychiatra nebo psychologa (ne že by třeba ve Fokusu nebyli psychiatři a psychoterapeuti); většina lidí, co sem chodí, má psychotickou zkušenost ještě jinou než depresi, anebo depresi už déle a většinou ID.

  10. Mirabelka

    Dobrý den, děkuji za vaše reakce, potěšilo mě to. Když já ale nemůžu z domu, prostě nemůžu, zvládnu max. tak dvakrát do měsíce nákup potravin a když musím se zvířaty na veterinu. Příští týden začnu zase jezdit jednou na 14 dní k psycholožce, v prosinci jsem nebyla, ale jak jsem mimo domov víc jak 3 hodiny, tak to nezvládám. Na rohu naší ulice jsem nebyla už 6 let….Moji jedinou radostí jsou mi zvířata a studium. Vím, že to myslíte dobře, ale já nemůžu z domu.

  11. [10] Já to trochu znám – ač zběsilý milovník knih, už čtvrtým rokem nemůžu do města (jsem z Brna) chodit po antikvariátech, což je nepříjemné, ale jsou horší věci. Moje schopnost být mimo dům je sice o několik hodin delší, ale nesmím jít daleko – třeba k přehradě ano, ale jiným směrem zvládnu jít tak tři minuty a pak, pokud jdu dál, je mi týden zle (třeba teď po tom nečekaném zubaři je mi zle a spavo, spím i 42 hodin v kuse); a hodně ven chodím jen mezi březnem a zářím, takže v zimě občas nevylezu z domu třeba i tři a půl měsíce. Jak jsem psal, naštěstí chodí lidé za mnou… Ostatně zvířata a studium nejsou radosti malé – sám mám zvířat tucet a pokud můžu, čtu jednu knihu za druhou.

  12. P. S.: Jak mi řekl před lety jeden přítel: "Mirku, dokud víš, že je ti blbě, je to furt dobrý".

  13. Mirabelko, tomu rozumim. Štěstí, že člověk může mít doma internet! A že aspoň ta psycholožka je schůdná. Na druhou stranu 6 let nevidět konec ulice, to je docela dlouhá doba, podle mých měřítek. Ale to jsou jen moje měřítka 🙂

  14. … můj táta vlastně už taky skoro dva roky nebyl venku. Uběhne to rychle. Tak přeju vylepšení!!

  15. Rowen

    Hezký článěk, Kojote.

  16. Oby

    Kojote, jenomže v tom toprávě částečně vězí – najít psychologa nebo psychiatra, který člověku jak říkáš "sedne". Dospělí lidi se snad líp doberou vhodné pomoci, ale co má dělat dítě? Dcera, šestnáctiletá, má nějaké psychobloky, kupříkladu špatně spí, ráno se probudí jak po flámu, no ne pokaždé, ale poměrně často; trpí změnami nálad, jak počasí v dubnu, stydí se, až patologicky, mluvit s lidma mimo rodinu, takže ve škole má jen jednu kámošku, kterou stejně moc nevidí, bo chodí do jiných kursů. No, a psycholožka, která sem do Zapadákova dojíždí, takže na vybranou zatím moc nemáme, po zapsání symptomů, mně řekla, že dceru máme zatím pozorovat. Takže než něco vypozorujeme, bude nemoc dávno zažraná do mozku, a řeš pak něco… Prostě mi to připadá celý takový nějaký na dlouhý lokte a pomoc v nedohlednu.

  17. Oby, to je fakt těžké. Ono – naštěstí – v období adolescence dochází k tolika změnám, že to riziko "zažrání se" právě deprese asi není tak velké, jako když se to neřeší v době časné dospělosti. Na druhou stranu – a teď Tě postraším, ale je lepší postrašit, než zamlčet – období adolescence je dobou, kdy začíná schizofrenie. Jenže to se taky nedá tak snadno poznat, ona ta psycholožka měla asi pravdu, když doporučila sledování. Dále: Sehnat dobrého psychologa je těžké, sehnat dobrého dorostového psychologa je ještě mnohem těžší. Notabene v malém městě. Určitě je třeba zohlednit další faktory: Vyskytovaly se u vás v rodině nějaké duševní nemoci (i u prarodičů, bratranců a sestřenic…)? Dispozice jsou často dědičné. Prožila Tvoje dcera nějak traumata (včetně komplikovaného porudu)? Atd. Tohle jsou hodně osobní věc, takže je jasné, že nebudeš odpovídat (když tak napiš na kojot333@gmail.com), píšu to sem také pro případné další čtenáře s podobným problémem…

  18. Oby

    Díky, Kojote, za stručnoua přesto obsáhlou odpověď. Myslím, žes mě spíš uklidnil, než postrašil. Máš pravdu, faktorů je tu mnoho, včetně alkoholismu mého otce, a taky poměrně vleklého porodu, i když bez nějakých neobvyklých nebo znatelných komplikací. Děkuji za e-mail. Nechci zbytečně otravovat, ale třeba toho využiju později, až uvidím, co psycholožkka navrhuje dál. ;o)

  19. Oby, kdybys potřebovala, určitě napiš. Nebude mě to otravovat.