Dialog s Čapkovým esejem „O nacionalismu“

V roce 1932 publikoval Karel Čapek esej „O nacionalismu“, v němž se zamýšlí nad tehdejším československým nacionalismem Je to text v mnoha směrech až mrazivě aktuální i dnes a proto nabízím čtenáři jeho komentovanou verzi.

Karel Čapek: V debatách o nacionalismu se obyčejně natropí hromada neplechy tím, že to jedno slovo označuje dvě docela různé věci. Jednou je to – no zkrátka obyčejná, instinktivní, zrovna fyzická láska člověka k svému národu. A podruhé je to politický program, heslo, za kterým se jde, prapor, pod kterým se lidé šikují. Tedy to dvoje by se nemělo směšovat. Láska není žádný program, heslo ani prapor. Mladí lidé, kteří milujete, zajisté se tím nešikujete pod žádný prapor ani nevstupujete do organizace milujících, nýbrž prožíváte něco docela osobního a soukromého; kdyby někdo na vás zahřímal, že nepěstujete pravou a plnou lásku k ženě, dokud se nepřihlásíte k ideji feminismu, patrně byste si pomyslili, že je trouba. Ale v politice se takové věci opravdu dělají; v politice se káže na plnou hubu, že nemiluje svůj národ doopravdy, kdo se nešikuje pod prapor nacionalismu, to jest, kdo se nepotýká s hydrou internacionalismu, nenadává socanům a Benešovi, nekypí živelným pobouřením nad německým nápisem ve Volarech nebo Žacléři, a vůbec nejde s tou nebo onou, ale v každém případě jedinou vlasteneckou a uvědoměle nacionální stranou a s její bankovní, hospodářskou, prestižní nebo personální politikou. Tedy pokud jde o politické programy, měla by se láska k národu už jednou nechat pěkně stranou; žádná partaj nemá na ni monopol. Znám komunistické básníky, kteří milují svůj národ daleko hlouběji než redaktoři národně uvědomělých večerníků; je to aspoň vidět na jejich češtině. Vždycky mne zarážela jedna věc: že radikální nacionalism je tak zlostný a nesnášelivý. Národ jsme my všichni, bez rozdílu stran; ale nevidím, že by politický nacionalism projevoval nějakou zvláštní přívětivost k bližnímu téhož národa, ale odlišných zájmů. Mně by stačilo, kdyby pan Vraný nebo pan Nikolau jevili horoucí zájem například o naše nezaměstnané; je jich na čtyři sta tisíc, a to už je notný kus národa. Kdyby čtyři sta tisíc českých duší sídlilo dejme tomu na Moravském poli nebo u Blatenského jezera, bylo by asi náruživým programem pánů nacionalistů osvobodit je od krutého útisku sveřepých nepřátel; ale starat se o osvobození čtyř set tisíc našich duší od krutého útisku bídy, to už náruživým programem nacionalismu nebývá. Nebo bychom očekávali, že uvědomělý nacionalism bude jaksi mimořádně potěšen a hrd, zaskví-li se v našem národě nějaká osoba zvláštním významem před očima světa; nuže, posuďte sami, jaký divný vztah má náš politický nacionalism k Masarykovi – a k leckomu jinému. Čtěte prosím listy, které nejvíce řinčí národním uvědoměním; získáte z nich leda tragický dojem, že náš národ je zaprodán zrádcům, že všechno je samá lumpárna a korupce, že ti druzí jsou samí bezectní vyžírači a tak dále. Tomu by se mohlo říci dělat do vlastního hnízda. Podle hlasů uvědomělého nacionalismu bychom jako národ, jako veliký kolektiv vypadali zatrápeně žalostně a nedůstojně. Mezi živými už vlastně není málem nikoho a ničeho, před čím by se to hlasité vlastenectví mohlo zastavit s jakýmsi nádechem úcty a mužného uznání. Zůstává leda Žižka nebo Komenský, ale jen proto, že si to s těmi pány už nemohou ničím pokazit. Mluví se o veliké minulosti: co jiného zbývá, když naše živá, pracovní přítomnost je potřísněna a znehodnocena jako hejnem opic?

Jaroslav A. Polák: Zdá se, že se naše situace za těch 83 let změnila – a jak uvidíme dále, rozhodně k horšímu. Současný český nacionalismus je stále a doslova zlostný a nesnášenlivý, nadává socanům, není potěšen a hrd pokud jde o věci, na které bychom opravdu mohli být právem hrdi, rozhodně se nehlásí k Masarykovi (nebo Čapkovi), řinčí národním sebeuvědoměním a vyvolává „tragický dojem, že náš národ je zaprodán zrádcům, že všechno je samá lumpárna a korupce, že ti druzí jsou samí bezectní vyžírači a tak dále.“ Stejně jako kdysi ignoruje i dnes skutečné sociální problémy země. Na rozdíl od Čapkovy doby už zde ale nemáme osobnosti, které by svou přirozenou autoritou dokázaly nacionalismu vzdorovat tak silně, jako tehdy, mám na mysli samozřejmě především T. G. Masarykaa Karla Čapka.

Pokud jde o komunisty, je to už úplná tragédie. Jakkoli bylo českým předválečným komunistům leccos k vyčtení, rozhodně to nebyl příklon k nacionalismu. Když dnes čtu komuniké ÚV KSČM, je evidentní, že jejich autoři holdují strategii Chytré Horákyně a dělají všechno proto, aby náhodou nenaštvali své nacionalismem a xenofobií infikované voličstvo; sleduji-li pak statusy některých členů této partaje, pak jen žasnu nad tím, s jakým nadšením sdílejí články ProtiProudu a dalších fašoidních, xenofobních a nacionalistických pravicových serverů, aniž by jim docházelo, že pokud by se k moci dostali lidé, jejichž myšlenky šíří, byli by po běžencích, muslimech a „sluníčkářích“ další na řadě. Jen je otázkou, zda před Židy nebo až po Židech (ti totiž samozřejmě přijdou na řadu vždycky…). K tomuto vysloveně pokleslému počínání českých komunistů lze říci snad jen to, že hnijící třešně hnědnou. Příliš slavně na tom dnes nejsou ani naši sociální demokraté a mnohé další mainstreamové partaje, čest výjimkám.

Stejně jako tehdy ani dnes nacionalisté nevládnou dobrou češtinou, nesrovnával jsem, ale myslím, že dnes to bude ještě horší než v roce 1932.

Jediná pozitivní věc na tom všem je, že dnes už většině z nás nic neříkají jména jako Vraný a Nikolau (svého času předseda Vlajky). Věřím, že stejně tak zmizí v propasti zapomnění „osobnosti“ jako Konvička, Okamura, Bartoš či Vandas.

*

Karel Čapek: Ale abychom zbytečně nekřivdili politickému nacionalismu: jemu přece nejde, aspoň ne v prvé řadě, o nějaké pěstění národního ducha, a nemusí tedy dostávat známku zcela nedostatečnou za to, co v tom ohledu dělá nebo nedělá. Je to prostě jistý politický program, který si přisvojil etiketu nebo agitační heslo nacionalismu; přesněji řečeno, je to spíše shluk různých politických názorů a zájmů celkem dosti špatně krytých barevným štítem nacionalismu.

Předně se tu vyskytuje jakýs takýs konzervativism. Byl bych rád, kdybych nemusel říci jakýs takýs; náramně bych si vážil lidí, kteří by dovedli udržet v našem životě kus tradice a konzervovat určité, staletým životem ověřené hodnoty, pravidla jednání nebo formy života. Bohužel se mi zdá, že bychom u nás těžko vypátrali nějaký pozitivní obsah pro konzervaci. Za námi není žádný historický řád, ze kterého bychom odvodili jakákoliv platná kritéria; za námi je totiž jenom rakouský režim. Naše společnost je povýšenecká a bez tradice. Naše kultura má své duchovní odkazy, ale nemohla vytvořit obecný kulturní řád. Působí-li v našem politickém životě nějaké konzervativní síly, pak je to jen konzervatism znechucených, konzervatism negativní. Lidé u nás cítí konzervativně ne proto, že by se jim nějak obzvláště líbil řád minulý, nýbrž proto, že jim z těch nebo oněch důvodů nehoví stav přítomný. Protože nemohou přiznat, že se jim stýská po Rakousku, říkají, že se jim stýská po tom starém vlasteneckém nadšení, které kdysi bouřívalo proti Vídni. Předválečný český lev totiž řinčel okovy a brojil; ta potřeba brojení a řinčení zůstala mnohým lidem podnes. Nemohou-li už řinčet proti Vídni, řinčí proti Hradu, proti cizáctví nebo proti německým filmům. Je příznačné, že své nacionální city dovedou vyžít jen tehdy, když proti něčemu brojí a protestují, tedy čistě negativně. Konzervativní nacionalism nám nemá co přinést, protože nemá kladného obsahu; čeká jen, aby mohl čas od času vzplanout takzvaným živelným odporem proti zlořádům, které mu bude aportovat nacionální žurnalistika.

Druhý a vážnější faktor politického nacionalismu je kapitál. Nemusíme si lámat hlavu nad tím, proč majetné třídy mají tak zvlášť vyvinuté národní vědomí; není to zajisté jenom z pouhé lásky k národu – tu lásku bychom například marně hledali v kulturním mecenášství –, nýbrž patrně a hlavně proto, že politický nacionalism si, jak známo, leží ve vlasech se socialismem. Politický nacionalism je kapitálu prostě práčetem; proto čas od času takřečené hospodářské vrstvy, jindy tak opatrně investující, neštítí se aliancí ani s vyloženými politickými šarlatány, jen když harcují proti nepřátelům na levici. Koneckonců není nic divného na tom, že politická a hospodářská pravice hledí mít v záloze nějaký davový radikalism a cosi jako své úderné tlupy; ale bylo by v zájmu nacionalismu, aby přece jen dovedl rozlišit, v čem slouží národu a v čem dejme tomu plutokracii.

Třetí činitel politického nacionalismu je jistá zvláštní politická morálka. Pro mnoho, velmi mnoho lidí společenský řád je prostě otázkou moci a komanda. Jsou to lidé zklamaní demokracií nebo nedozrálí pro demokracii; lidé, kteří by chtěli uhájit svou bývalou moc, nebo lidé, kteří sní o nějaké moci budoucí. Padlé veličiny a dobrodruzi; fouňové a odstavení; smetánka a desperáti; prostě velmi smíšená společnost, slepená k sobě jen víceméně zřetelnou představou, že “by se s tím mělo zatočit”. Pro tuto lidskou species je vypjaty nacionalism zpola demagogií, zpola skutečnou vírou; někdy je těžko to dvoje rozlišit. Proti demokracii, jež má být mandátem lidu, staví něco, co by bylo mandátem národa; všichni diktátoři a imperialisté se totiž náramně ohánějí jménem národa. U nás je tenhle druh politického myšlení až dosud hodně neujasněný; vyčerpává se hlavně svým vlastním negativismem, špačkováním a děláním ostud.

Myslím, že v našem politickém nacionalismu je faktorem daleko slabším, než by se zdálo, odpor proti Němcům; je to spíše jen účinné heslo pro ulici – jak známo, právě nacionalistické strany se dovedly snadno a rychle dohodnout s našimi Němci, když šlo o to, utvořit majoritu proti levici. Ale zůstaňme při tom odporu: být proti Němcům – je zase jen kousek negace; kde máte nějakou pozitivní formulaci? Jste-li proti Němcům, jste pozitivní frankofilové – jako Beneš? jste pozitivně nakloněni mentalitě anglosaské – jako Masaryk? jste pozitivní a aktuální rusofilové – jako Společnost pro kulturní styky se soudobým Ruskem? Nebo snad hledíte vybavit sebe a celý československý kulturní národ kulturními silami a mravními kvalitami tak štědře, aby konečně už jednou mohl žít sám ze sebe a po svém? Co tedy? Když jste dejme tomu demonstrovali proti německému filmu, pro který film jste demonstrovali? Pro český, na který pořád ještě není prostředků? Pro francouzský nebo anglický, kterému rozumí jeden člověk z deseti? Pro ruský, který nám zakazuje cenzura? Být prostě a pouze proti něčemu je intelektuální lajdáctví; musíte říci, pro co jste. Nebudu tu klást řečnickou otázku, co máme dělat s třemi milióny našich Němců, ani jakou tvář ukazovat sedmdesáti miliónům, mezi něž jsme bohužel vklíněni; lehké to není a zaťatou pěstičkou se to nepředělá. Nemíním mluvit o politice tak vysoké; hledím si vysvětlit jenom běžné názory. Opakuji: protiněmecké smyšlení je jen negativní stanovisko; zkuste to, formulovat je pozitivně.

Úhrnem, politický nacionalism je živ z několika negací: z nespokojeného konzervatismu, z odporu proti socialismu, z nechuti k demokracii, ze smýšlení protiněmeckého; to vše je zpatetizováno silným citovým přízvukem, který vyznačuje nacionalism i v jeho frazeologii. Tu životní zápornost vidíte už v jeho duševním habitu: v jeho kulturní vypráhlosti, v jeho stařecké zlosti na všechno nové a “moderní”, v jeho nedůtklivosti, hašteřivosti a mrzuté nedůvěře, v jeho věčném namítání a protestování – bůh s ním a bůh s vámi, kterým duševně stačí být proti; ani nevíte, co vám uniká.

Jaroslav A. Polák: Naše společnost je povýšenecká a bez tradice i dnes. Stále není jasné, k čemu by se správný nacionalista měl vlastně hlásit. Rakousko-Uhersko už není takové tabu jako kdysi a najdou se tací, kdo k němu vzhlížejí, ale mnoho jich není. Čeští komunisté se hlásí ke čtyřicetiletému období vlády KSČ a celkem bez problémů je se svým nacionalismem propojují, ale ostatní nacionalisticky zaměřené skupiny se k této době z ideologických důvodů přihlásit nemohou. Ve skutečnosti existuje období, které je pro mnoho nacionalistů, zvláště pro A. B. Bartoše, jednoznačnou inspirací – období Druhé republiky. Ale i k tomu je poněkud žinantní se hlásit, tedy pokud nejste Bartoš – pro toho není žinantní zjevně vůbec nic.

Dnešní nacionalisté mají oproti těm prvorepublikovým obrovskou výhodu v tom, že mají v tuto chvíli lepší terče, do nichž se mohou svou nenávistí strefovat – uprchlíky a „sluníčka“, vnějšího a vnitřního nepřítele. Je to pro ně doslova dar z nebe; hodlají jej využít bezezbytku a kují žhavé železo co to dá.

Kapitál u nás, zdá se, zatím na straně vyhraněného nacionalismu (na rozdíl od současného Ruska kupříkladu) není, ale rozhodně fandí populismu, nejzřetelněji je v tomto směru personifikován Andrejem Babišem a jeho politickou divizí Agrofertu. Od babišovského populismu však není k plně vyjádřenému nacionalismu, xenofobii a izolacionismu příliš daleko, lze očekávat, že hnutí ANO uzpůsobí nabídku poptávce, ale udělá to tak, aby v očích méně poblázněných potenciálních voličů nešlo přes čáru.

obludarium

*

Karel Čapek: Ale abychom nevylili dítě s vaničkou: nás, kteří jsme plně prožili válku, drceni úzkostí a nadějemi, kterým šlo o osud národa krvavě vážně, nás nemusí nikdo učit nacionalismu; děkujeme uctivě za všechny prsní tóny vlasteneckého kázání. Pro nás mnohé zůstal nacionalism hlasem krve; nezdegeneroval v partajnictví. Zůstal láskou; nezvrhl se ve fandění. Je to samozřejmá víra; ta se nenosí na kabátě ani v hubě.

Je kulturní nacionalism, který si nemůže strčit do kapsy žádná politická partaj. Existuje něco jako praktická důvěra, že národu je především třeba, abychom dělali svou věc dobře a hodnotně. Ať děláme socialism nebo náboženství, básně nebo boty, rozsudky nebo silnice. Kulturní nacionalism je mít otevřené oči a srdce pro všecko dobré a cenné, co tato národní půda vydá; není to jenom Franta Nekolný. Bez velké dávky vnitřní radosti nemůžete nic poctivě hodnotit. Nejste-li velkomyslní, nemáte oči pro velikost. Čím krásnější a ušlechtilejší věci na svém národě budete milovat, tím hlubší bude vaše láska; ale také vás posedne a zapřáhne vás do své služby – ne v partaji, ale v životě. Existuje nacionalismus tvůrčí; nemyslím tím jenom na muzikanty nebo vůdce lidu; myslím na kohokoliv z nás, neboť každý na svém místě představuje národ a může tak činit k obrazu božímu.

Jaroslav A. Polák: Byl bych opravdu rád, kdyby výše uvedená slova platila i dnes – a kdo ví, možná do velké míry platí a já jsem prostě jen unavený z toho, jak dnes spousta lidí v Česku vyvádí. V každém případě by to platit mělo. Více lásky a velkomyslnosti a méně fandění je nám třeba. Zdrojem naší hrdosti by vskutku neměli být víc jen „naši chlapci“ s hokejkami (Franta Nekolný, jehož zmiňuje Čapek, byl úspěšný československý boxer), ale „všecko dobré a cenné, co tato národní půda vydá“.

Přemýšlím-li o tomto Čapkově eseji, zdá se mi, že jsme na tom dnes s pokleslým nacionalismem skutečně hůř než v době jeho sepsání. Příčinou může být čtyřicetileté zakonzervování etnicky jednolité společnosti během minulého režimu spojené s nemožností prodělat dějinnou zkušenost, kterou prodělaly západní země, velkou roli bezpochyby hrají současná média a Facebook, dále pak samozřejmě strach z neznámého a existenční a existenciální nejistota vedoucí k hledání někoho, kdo může „za naše posraný životy“. Nejen nacionalisté, kteří dnes šéfují svým straničkám nebo dělají ostudu na Hradě, ale i jejich příznivci jsou zřejmě především „lidé zklamaní demokracií nebo nedozrálí pro demokracii“. Jsem spolu s Čapkem přesvědčen, že jediným řešením naší současné situace je demokracie a socialismus, respektive demokratický socialismus, tj. co největší míra politické a ekonomické svobody a rovnosti příležitostí pro každého jednoho člověka, a k tomu přidávám nutnost pozitivního étosu v politice a společnosti, tj. nikoli pouze řešení otázek životní úrovně, bezpečnosti apod., ale hledání cest k smysluplné mezilidské a tvůrčí seberealizaci lidí nad rámec konzumu a neplodného soutěžení, tj. nad rámec chleba a her. Čím víc se budeme tomuto ideálu blížit, tím směšnějšími a bezvýznamnějšími se stanou dnes tolik populární exhibice českých nacionalistů.

Pokud vás článek zaujal, přečtěte s i také Dialog s Čapkovým esejem „Proč nejsem komunistou“.

Zdroje obrázků použitých v koláži:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Milo%C5%A1_Zeman_2012-12-03_cropped.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Doc._Mgr._Martin_Konvicka_Ph.D._na_demonstraci_v_Brne_14._unora_2015_02.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Adam_B_Barto%C5%A1_2015.JPG
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Tom%C3%A1%C5%A1_Vandas_na_N%C3%A1rodn%
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Tomio_Okamura_%2820._Podzimn%C3%AD_kni%C5%BEn%C3%AD_veletrh%29.JPGC3%AD_t%C5%99%C3%ADd%C4%9B.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:V%C3%A1clav_Klaus_a_Ivan_Ga%C5%A1parovi%C4%8D_ve_vile_Tugendhat_2013-03-06_4722_Klaus.jpg
http://hassan.blog.idnes.cz/c/448562/Islam-v-Ceske-republice-nechceme-Takovi-normalni-demonstranti.html

Za naprosto trefný a beze změn platný i dnes lze pokládat Čapkův Třetí činitel politického nacionalismu. „Padlé veličiny a dobrodruzi; fouňové a odstavení; smetánka a desperáti; prostě velmi smíšená společnost, slepená k sobě jen víceméně zřetelnou představou, že “by se s tím mělo zatočit”.“– to defilé přímo vidím před očima!

Reklamy

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Dialog s Čapkovým esejem „O nacionalismu“

Filed under Politika

Komentáře nejsou povoleny.